Kangaroo's Homepage | Čítanka | Sunrju Suzuki: Zenová mysl, mysl začátečníka

Naše cvičení nemá žádný zvláštní účel ani cíl, nemá žádný konkrétní předmět uctívání. V tomto ohledu se naše cvičení liší od ostatních náboženství. Joshu, velký čínský zenový Mistr, říkal: Hliněný Buddha nemůže přejít řeku; bronzový Buddha nemůže projít pecí; dřevěný Buddha nemůže projít ohněm. Zaměříte-li se na nějaký konkrétní předmět, jako je třeba hliněný bronzový nebo dřevěný Buddha, pak vaše cvičení není vždy účinné. Dokud máte při cvičení nějaký určitý cíl, vaše cvičení vám úplně nepomůže. Může vám pomoci, dokud jste zaměřeni na onen cíl, ale jakmile se vrátíte ke svému každodennímu životu, vaše cvičení ztratí svou účinnost.

Třeba si myslíte, že nemá-li naše cvičení žádný účel ani cíl, nebudeme vědět, co dělat. Určitý způsob však je. Způsob cvičení bez cíle spočívá v tom, že omezíte svou činnost a soustředíte se na to, co děláte v tomto okamžiku. Když jste duchem někde jinde, nemáte možnost se vyjádřit. Jakmile omezíte svou činnost na to, co děláte v tomto okamžiku, pak můžete plně vyjádřit svou pravou přirozennost, svou univerzální přirozennost Buddhy. Takový je náš způsob.

Když cvičíme zazen, omezíme svou činnost na minimum. Tím, že sedíme ve správné pozici a jsme na sezení soustředěni, vyjadřujeme svou univerzální přirozennost. Tak se stáváme Buddhou, tak vyjadřujeme přirozennost Buddhy. Proto než abychom uctívali nejaký předmět, soustředíme se na to, co děláme v každém okamžiku. Když se klaníte, měli byste se klanět; když sedíte, měli byste sedět; když jíte, měli byste jíst. Děláte-li to, vyjadřujete univerzální přirozenost. V Japonsku to nazýváme ichigyo-zammai neboli "jednoaktové samadhi". Zammai (samadhi) je "soustředění". Ichcigio znamená "jedno cvičení".

Myslím, že někteří z vás, i když tu cvičí zazen, vyznávají nějaké jiné náboženství, ale to mně nevadí. Naše cvičení nemá nic společného s žádným určitým náboženským vyznáním. Můžete tedy klidně cvičit naším způsobem, neboť to nemá nic společného s křesťanstvím nebo šintoismem nebo buddhismem. Naše cvičení je pro každého. Když někdo vyznává nějaké náboženství, jeho postoj se obvykle stane ostrým hrotem, stále více směřujícím od něho pryč. Při našem cvičení směřuje tento hrot vždy směrem k nám. A tak není třeba se zabývat rozdílem mezi buddhismem a náboženstvím, jež vyznáváte.

Joshuovo prohlášení o různých druzích Buddhy se týká těch, kdo zaměřují své cvičení na určitého Buddhu. Jeden druh Buddhy pro vaše účely nestačí. Jednou ho budete muset odhodit nebo aspoň ignorovat. Ale znáte-li tajemstvi našeho učení, kamkoliv jdete, vy sami jste "boss". Ať jste v jakékoli situaci, nelze zanedbávat Buddhu, neboť vy sami jste Buddhou. Jedině tento Buddha vám pomůže.

Poznejte sebe

Účelem studia buddhismu není studovat buddhismus, nýbrž studovat sám sebe. Je nemožné, abychom studovali sami sebe bez nějakého učení. Chcete-li vědět, co je voda, potřebujete vědu, a vědec potřebuje laboratoř. Jsou různé postupy, jak laboratorně studovat vodu. A tak je možno poznat, jaké má voda vlastnosti, z jakých prvků se skládá a jaká má skupenství. Ale tímto způsobem není možné poznat vodu o sobě. Totéž platí pro nás. Potřebujeme nějaké učení; ale studiem nějakého učení nikdy nepoznáme své já o sobě. Studiem můžeme poznat lidskou přirozenost. Učení však nejsme my sami; je to jakýsi výklad našeho já. Lpíme-li na učení nebo na učiteli, je to velká chyba. Jakmile potkáte učitele, měli byste ho opustit a měli byste být nezávislí. Učitele potřebujete, abyste se mohli osamostatnit. Nejste-li na něm příliš závislí, učitel vám ukáže cestu k vašemu já. Učitel je tu pro vás, ne vy pro učitele.

Rinzaj, starý čínský zenový Mistr, měl čtyři způsoby učení. Někdy hovořil o žákovi; někdy hovořil o učení; někdy analyzoval žáka, někdy učení; a někdy nedával žákům žádné instrukce. Přesně řečeno, žáka netřeba učit, neboť žák sám je Buddhou, ač si to neuvědomuje. A i když si je vědom své pravé přirozenosti, není správné, když na tomto poznání lpí. Jestliže si svou přirozenost neuvědomuje, má všechno, ale jakmile si ji začne uvědomovat, myslí si, že to, čeho si je vědom, je on sám, a to je velká chyba.

Když od učitele nic neslyšíte, ale jen sedíte, tomu se říká učení bez učení. Někdy to však nestačí, a tak posloucháme přednášky a diskutujeme. Ale měli bychom si pamatovat, že účelem našeho cvičení je vždycky studium našeho já. Studujeme, abychom byli nezávislí. Stejně jako vědci musíme mít nějaké prostředky ke studiu. Potřebujeme učitele, neboť odkázáni sami na sebe nemůže své vlastní já studovat. Nemylte se však. Znalost svého vlastního já, kterou jste získali pomocí učitele, nemůžete považovat za své já. Učení, které probíráte s učitelem, je součástí vašeho každodenního života, součástí vaší neustálé činnosti. V tomto smyslu není žádný rozdíl mezi vaším cvičením a vaší každodenní činností. Abychom si uvědomili smysl života, proto cvičíme zazen.

Když jsem byl v klášteře v Eiheidži, každý dělal to, co dělat měl. To je vše. Je to stejné jako vstávat každé ráno; musíme vstát. V klášteře v Eiheidži, když jsme měli sedět, seděli jsme; když jsme se měli klanět Buddhovi, klaněli jsme se Buddhovi. To je vše. A když jsme cvičili, necítili jsme nic zvláštního. Ani jsme si neuvědomovali, že vedeme klášterní život. Pro nás byl klášterní život obyčejným životem; neobyčejní byli lidé, kteří přicházeli z města. Když jsme je viděli, mysleli jsme si hele, přišli nějací neobyčejní lidé.

Ale jednou jsem na nějaký čas odešel z Eiheidži a když jsem se vracel, můj pocit se změnil. Slyšel jsem různé zvuky obřadu — zvony a recitování sútry — a hluboce to na mne zapůsobilo. Slzy mi tekly z očí, z nosu a z úst! Jen ten, kdo nežije v klášteře, vnímá jeho atmosféru. Ten, kdo cvičí, nevnímá nic. Myslím, že tak je tomu se vším. Když slyšíme zvuk borovic ve větru, vítr prostě fouká a borovice stojí ve větru. To je vše. Ale lidé, když slyší vítr ve větvích stromů, napíší báseň nebo mají zvláštní pocit. Tak, myslím, je to se vším.

Nejde tedy o to, jaký máte vztah k buddhismu. Nezáleží na tom, zda je dobrý nebo špatný. Buddhismus není ani dobrý, ani špatný. Děláme to, co bychom dělat měli. To je buddhismus. Samozřejmě že určité povzbuzení je nutné, ale povzbuzení je jen povzbuzení. Není to pravý účel našeho cvičení. Je to pouhý lék. Když nás někco trápí, potřebujeme nějaký lék. Když se cítíme dobře, žádný lék nepotřebujeme. Neměli byste si plést lék s potravou. Někdy jsou léky nezbytné, ale neměly by se stát naší potravou.

Tudíž nejlepší ze čtyř Rinzajových způsobů je nepovzbuzovat žáky a nesnažit se jim vysvětlovat vlastní já. Považujeme-li se za své tělo, můžeme považovat učení za svůj oděv. Někdy mluvíme o svém těle, někdy mluvíme o svém oděvu. Ale ani tělo, ani oděv není naše já. Naše já je velikou činnností, i když vyjadřuje pouze nejmenší část této činnosti. To je vše. Proto je docela v pořádku, když mluvíme o sobě, ale ve skutečnosti toho není třeba. Ještě než otevřeme ústa, už vyjadřujeme veliké bytí a zároveň své já. Takže účelem veškerých hovorů o nás samých je odstranit neporozumění, které vyplývá z našeho ulpívání na jednotlivých dočasných formách veliké činnosti. Musíme hovořit o svém těle i o své činnosti, abychom si ujasnili své představy. A tak mluvit o sobě samém vlastně znamená na sebe zapomenout.

(Přeložil Jan Brázda, Pragma, Praha, 1994.)

Klokánkovo P. S.: Nevím, jestli chválit nakladatelství Pragma, že vydalo tak důležitou knihu, a nebo jestli mu spílat za to, že tak skvělou knihu vydalo v tradičně špatném překladu a lajdácké redaktorské práci.

Sunrju Suzuki: Zenová mysl, mysl začátečníka

Omezení činnosti

Poznejte sebe

Sunrju Suzuki:
Zenová mysl, mysl začátečníka