Story

Na začátek tohoto příběhu, bych rád zmínil několik věcí. Je mi samozřejmě jasné, jak moje vyprávění musí působit na lidi, kteří nic podobného nezažili. Jsou chvíle, kdy upřímně těmto lidem závidím, protože nikdy nezažijí totální zpochybnění jejich bezpečného, materiálního světa ohraničeného jen tím, na co lze sáhnout, co lze koupit, sníst a vypít, světa kde virtuální a paralelní světy, minulost a budoucnost jsou bezpečně uzamknuty v jejich televizi, či hard disku jejich počítače. Chápu, že pro tyto lidi budu naprostý cvok, který jakousi podivnou náhodou pobíhá mezi nimi.

Zároveň chci tohle vyprávění věnovat Jolle, prvnímu člověku, se kterým jsem byl schopen o těchto věcech otevřeně mluvit. Ona mě vlastně přivedla na myšlenku tyto podivné příhody vystrčit na Inet pro všechny, kteří mají podobné zážitky a nechtějí o nich mluvit z prostého důvodu - nechtějí být za cvoky.

Dalším důvodem tohoto vyprávění jsou ony půvabné okamžiky, když člověk, s kterým jsem až do té chvíle „normálně“ komunikoval, se dozví, že se věnuji astrologii a magii. Po podivných neurčitých úsměvech (úšklebcích?...) většinou padnou otázky „proč“ a „jak jsi se k tomu dostal, proboha“.

Odpovědí mohou být buď mé níže popsané zážitky.

Řekl bych že logickým začátkem všeho bude patrně onemocnění meningitidou v dětství.
Během tohoto onemocnění jsem měl prožitek blízkosti smrti. Prožil jsem zkrátka klinickou smrt - byla to klasika tak jak popisují i jiní - já neletěl tunelem vypadalo to spíše jako kdybych pomalu stoupal do kupole chrámu sv. Petra v Římě, u mě ale bylo všechno sněhobílé. Slyšel jsem hlasy, které mě volaly, viděl obrovské množství sněhobílých bytostí nad sebou, stoupal vzhůru ke světlu.
Najednou se stoupání zastavilo a já byl zpátky, ve svém těle, se vší tou bolestí a horečkou. Jsem jeden z těch kteří měli při této nemoci štěstí - neochrnul jsem, nezblbnul jsem (tedy ne moc), nezbláznil jsem se (jen trošku), nakonec zůstaly jen brýle které od té doby nosím. Bůh mě má rád - jinak to vyjádřit nejde (mám Jupitera v I.domě = dítě štěstěny).
Přes různé peripetie (o tom někdy jindy, Kangaroo říká, že o svých studentských létech bych měl napsat knihu - to jsou šílenosti, když vypravuju, většina lidí si myslí, že si to vymýšlým) jsem se dostal na vojnu. Vedl jsem tam pionýry - celé léto jsme trávili na táboře, s dětma, v krásném prostředí Žďárských vrchů. Mám tam na to skvělé vzpomínky. Některé jsou velmi, velmi erotické - ale to sem nejspíš nepatří.
Celá ta selanka byla ukončena podivnou příhodou nad kterou jsem potom nepřetržitě myslel mnoho let. Každý večer jsme všichni vedoucí seděli dlouho do noci u ohně, krafali, popíjeli čůčo (pro neznalé ovocná vína která se prodávala ještě za bolševika), muzikálnější než já zpívali u kytary, byla to fakt pohoda.
Pár dní předtím už mě bolelo na průduškách, dost jsem kašlal, zkrátka slabší zánět průdušek, proto jsem neměl náladu ani popíjet, ani nic jiného. Šel jsem proto spát poměrně časně a značně střízliv. Díky kašli se mnou nikdo nechtěl spát ve stanu a tak jsem brzo usnul jako dudek.
Uprostřed noci mě vzbudil naprosto příšerný pocit, byl to pocit dlouhého pádu do prázdna, pocit děsivé závratě, byl to pocit tak silný, že i přestože jsem již byl vzhůru, žaludek vyváděl zběsilé tango, a mě bylo jasné, že pokud okamžitě nevypadnu ven, budu mít spacák naplněn poněkud nevábným obsahem.
Vylezl jsem značně nejistě ze stanu, a přesto že byla velmi teplá noc dala se domě zima, pocit chladu ještě umocnil mou nevolnost, stáhl se mi žaludek a já zvracel jak o život na všech čtyřech.
Po tomto nedůstojném úkonu, jsem zjistil, že místo na kterém provádím tyto prostocviky je mi podivně cizí. Stany vedoucích stály v řadě, po jedné straně louky, uprostřed bylo ohniště. Nyní jsem ale žádné stany neviděl, louka se zcvrkla na miniaturní palouk, kolem hustý les. Uprostřed plápolal oheň, kolem ktrého seděli v kruhu bytosti. Úmyslně říkám bytosti, protože zařazení postav, které jsem viděl, bylo dosti nesnadné. Některé měly výšku lidské postavy, byly oblečeny do dlouhých splývavých plášťů, ale viděl jsem i postavičky, které bych asi nejspíše popsal, no..., ech..., jako trpaslíky. Jedna z postav seděla na vyřezávaném křesle a na hlavě měla podivně zdobenou přilbu. Celý tento výjev byl nasvícen bledým měsíčním světlem. Zajímavé bylo, že v tuto chvíli, mě veškeré nepříjemné pocity opustily. Naplnil mě pocit absolutního klidu a naprosto nezvládnutelná touha se připojit k těmto bytostem, přisednout do kruhu kolem ohně. Nějak jsem vycítil, že bytosti o mě vědí, dokonce jsem cítil pohledy některých, ale všechno probíhalo v absolutním tichu, nebylo slyšet ani praskání jejich ohně. Nevím jak dlouho jsem tam stál, čas se absolutně zastavil. Potom jsem se konečně rozhodl a vykročil k ohni. Jako když praskne mýdlová bublina všechno zmizelo, stál jsem opět na naší louce a cítil jsem horko červencové noci. Došel jsem do kychyně napil jsem se čaje, ale všechna předešlá nevolnost už zmizela naprosto bez následků. Když jsem se potom podíval na hodinky, byly tři ráno - hodina Býka.
Tahle příhoda zaměstnávala postupem času mé myšlenky téměř nepřetržitě, stále jsem nemohl zapomenout na pocit klidu a sounáležitosti který jsem tam prožil.
Ovšem to co jsem začal prožívat později....
Celý zážitek v průběhu času neblednul, ale spíše naopak. Ten pocit který jsem zažil, byl tak silný, že ostatní zážitky mi připadaly slabé, bledé, jako pouhý odvar skutečnosti. Tak jak se mě navíc příhoda začala vracet v mých snech, tak ve mě stále více hlodal pocit ztráty a narůstala jakási frustrace.
Ve snaze vytěsnit celou věc a přebýt ji něčím jiným jsem začal vyvádět věci, za které se teď, s odstupem času docela stydím. Touha po "silných" zážitcích se pro mě stala posedlostí a ze života se mi stal podivný let bez cíle - "...I can fly - my friends - The show must go on". No, užil jsem si. Od naprosté magorie mě zachránil vztah s jednou dívenkou. Nebylo to sice vůbec nic ideálního, ale alespoň částečné zklidnění ano. V té době začaly některé vize z mých snů nabírat konkrétní obrysy, byly snadno zapamatovatelné a vztahovaly se k událostem, které měly přijít (a které také přišly), polovina těchto vizí, ukazovala katastrofální vyvrcholení tohoto vztahu. Vize nelhaly. Nebudu to rozvádět - zkrátka nic příjemného.
Po tomto extempore mé noční seance vzaly poněkud nečekaný obrat. Představ si neobyčejně živý sen, se zhruba následujícím scénářem. Kolem mne je záře požáru, ozývají se výkřiky umírajících. Opírám se zády o dřevěnou, roubenou stěny jakéhosi stavení. V ruce držím dlouhý meč, cítím strašlivou fyzickou i psychickou únavu, přerůstající v pocit marnosti a beznaděje. Náhle se ze šera přede mnou (padá soumrak), vynoří postava s mečem v ruce a z divokým výrazem v zarudlé tváři se na mě vrhá. Vidím mu detailně do hrubé tváře s modrýma očima, lemované vlajícími blonďatými vlasy. Jsem příliš unaven na to, abych se dokázal účinně bránit. Při jednom jeho výpadu se smekám po trávě, zvlhlé večerní rosou a padám na záda. Vidím jeho ruku s mečem napřahující se k ráně. Snažím se z posledních sil ránu vykrýt, ale útok je příliš silný ruka se mi v zápěstí láme dozadu, příšerná bolest, meč mi vypadne ze zchromlé ruky, vidím jak ON se napřahuje znovu k ráně. V ten okamžik jsem se probudil. Ruka zběsile bolela. Tenhle sen se začal opakovat noc co noc. Probouzel jsem se spocený a ztuhlý hrůzou. Po 14 dnech ruka už bolela do té míry, že jsem v ní neudržel hrníček s kávou, v zápěstí mi naskákaly ošklivě vypadající boule. Začal jsem se léčit s diagnosou zánět karpálního tunelu. Postupně jsem ve svých snech viděl stále širší úseky událostí předcházejících úvodní scéně. Téměř vždy ale sny touto scénou končily. Ty sny byly tak živé, jak si jen dovedeš představit, nebyly v žádném případě zmatené jak většinou sny bývají. Byla to prostě realita. Nejstrašnější na celé věci bylo sledovat jak mě tyhle události začínají pohlcovat. Postupem času se tyto vize objevovaly prakticky hned po usnutí, když jsem probudil, bál jsem se znovu usnout, protože vize pokračovaly tam kde před tím přestaly. Mezitím jsem svou bolavou packu víceméně neuspěšně léčil.
S tím jak se snové vize vyvíjely a byly stále přesvědčivější, jsem měl stále větší potíže rozlišit to co jsem prožíval v noci od "reality" ve dne. Bude to znít asi komicky, ale třeba do deseti dopoledne jsem si vůbec nebyl jist co je vlastně pravda. Znáš spisovatele Tolkina ? Jeho "Pána prstenů" (jestli ne vřele doporučuji - nejlepší co jsem v životě četl). Tam hobit Frodo přechází do světa stínů. Mě se dělo něco hodně podobného. Tak jak ten snový svět sílil, tak získával na přesvědčivosti a náš svět postupně blednul, připadal mi jako stín, lidé se stávali pouhými stíny, všechno bylo prázdné a bez obsahu a smyslu. V tom stavu se nedalo existovat moc dlouho, jednoduché úkony se pro mě stávaly naprosto nepřekonatelným problémem. Jenom například donutit se ráno vstát, umýt se a vyčistit si zuby byl naprosto vyčerpávající úkol, který mě zničil na celé dopoledne. Krom toho mi celá dlaň pravé ruky prakticky ochrnula a zánět v zápěstí, přes intenzívní léčbu neustupoval.
Kamarád, který měl možnost sledovat mou postupnou devastaci a kterému jsem částečně naznačil své problémy, mi doporučil lékaře, který se zabýval transterapií (hypnózou, holotropním dýchaním a astrologií).
Při první návštěvě u tohoto doktora jsem už byl tak zdecimovaný, že jsem bez zábran vyprávěl celou story, i s tím, že budu v nejhorším případě prohlášen za úředního cvoka. Jeho přístup mě ale příjemně překvapil. Nejenže projevil až netypický zájem, ale na první pohled bylo jasné, že ho celá věc nijak nešokuje, navrhl mi léčbu hypnózou a zadarmo, čímž šokoval mě.
Byl to základ dobrých vzájemných vztahů, které pokračují dodnes, kdy se z nás stali kamarádi. Dnes už je on poměrně známý lékař "profláklý" i sdělovacíma prostředkama.
První sezení byly ob den, toto období trvalo tři neděle a po celou tu tu dobu jsem byl na neschopence. Doktor mě sice upozorňoval na možné přechodné zhoršení situace, ale první týden byl naprosto šílený. Mezi jednotlivými sezeními jsem byl tak pomordovaný, že jsem prakticky nepřetržitě spal. Dny splývaly v jedinou noční můru. Bylo to jako by mě někdo přemístil do filmu "Noční můra v Elm Street" (jedna, dvě, Fredie jde...). Realita vzala totálně za své, v té době jsem zcela jasně pochopil (a jsem o tom přesvědčen dodnes), že tzv. realita a materiálno jsou jen jedna z masek našeho, jinak docela zajímavého světa. Pochopil jsem, že kauzalita a lineární čas jsou pouhopouhý lidský výmysl a skutečnost vnímáme tak jak ji vnímáme jen proto, že se to učíme odmala (mimochodem se spoustou dalších blbostí). Přesto všechno mě po prvním týdnu zmizely boule na zápěstí, do ruky se vrátil cit a bolest se ozývala pouze občas.
Struktura jednotlivých sezení byla následující. Tématem byly vždy zážitky ze snů, na které jsme se při hypnóze snažili navázat. To samozřejmě vyvolávalo v dalších snech odezvu na hypnózu a tak stále dál jsme se dostávali kupředu. Byly to neuvěřitelné zážitky. Pokusím se Ti jednotlivé vize vyprávět, ale zabrusluju na tenký vypravěčský led, vesměs jsou to věci velmi špatně reprodukovatelné ale budu se snažit...
Celý ten svět, kde se celé story odehrávalo, získával zcela konkrétní obrysy. Bylo to hradiště vypínající se na vrcholku vysokého kopce nad hlubokým údolím z jedné strany, s velkou řekou ze strany druhé. Opevnění celého kopce bylo nesmírně impozatní a táhlo se zdánlivě donekonečna. Dole v údolí žilo velké množství lidí. Vrcholek kopce byl korunován dalším pásem opevnění. Stojím uvnitř tohoto pásu, před sebou mám umělě srovnannou plochu vysypanou jemným štěrkem s kamenným oltářem vpředu. Za ním vidím tvrz která se tyčí na konci náhorní plošiny, mimo tuto plochu. Vím zcela bezpečně, že toto není můj domov, přišel jsem abych se zde s někým setkal... Nevím momentálně s kým a proč a hrozně mě to trápí ...snad příště...Pak se mi vybavují procházky podél břehů řeky...Srpnové slunce už tolik nepálí, nad vodu se sklání vrby...řeka je příjemně tichá, ale nemám klid, ti, na které čekám, nepřicházejí (už vím že to není jeden člověk) a já mám pocit že ubývá čas, něco hrozného se blíží...
Musím říci že, díry v příbězích byly nesmírně mučivé, ale sezení od sezení jsme skládali střípek po střípku a zatím jsme se důsledně vyhýbali tomu, čím všechno začalo - muži s mečem.
Po určité době se v mých vizích začal objevovat nový prvek. Scény přestávaly být vypjatě dramatické, častěji se objevovaly obrazy všedního života na tom místě. Mé pocity z toho byly poněkud zmatené, chvílemi mi dokonce vize připadaly až idylické. Z té doby mám v jednu krásnou vizi, která úžasně pomáhala a kterou si ještě dnes rád navozuju. Je krásný teplý večer, slunce právě zapadlo na obloze vyskakují první hvězdy. Je absolutní ticho, úplné bezvětří. Ležím na znak ve vodě a pomalu splývám s mírným proudem řeky. Voda je vlahá, byl horký den. Nad hladinou se tiše sklánějí větve vrb, nad kterými spíše tuším první netopýry vyletující z úkrytů s nastupující tmou...Cítím absolutní klid.
Další podivná věc byla jedna zvláštní postava, která se tam objevovala velmi často.
Byl to muž v dlouhém splývavém obleku a dlouhém plášti s kapucí opásaný koženým opaskem na kterém visel dlouhý meč v pochvě. Byl velmi neurčitého vzhledu a věku, stále vypadal odtažitě a zamyšleně a vždy postával jakoby mimo děj. Působil velmi studeně. Jednou jsem ho ale přistihl mezi tlupou dětí, hrál si s nimi a potom se posadil mezi ně do trávy a vyprávěl jim podivné příběhy. Začali jsme mu říkat čaroděj - vypadal tak.
S čarodějem to nebylo tak jednoduché, postupně totiž začal, nejprve velmi nenápadně, ovliňovat můj způsob uvažování, můj pohled na celé to zázrcadlí, i moje emoce. Tohle ovlivňování, nebylo ve formě dialogu, rozhovoru s ním, nebo něčeho podobného. Prostě byl to jen pocit, tušení, že se dívám jeho očima. Vznikaly z toho zajímavě schizoidní stavy. Vybavuji si například příhodu, která, ač velmi morbidní mě naplnila pocitem klidu.
Sestupuji úzkou lesní cestou, spolu s dalšími lidmi, tvořícími celý průvod, z kopce. Cesta se vine stále dolů, je lemována tlustými kmeny prastarých stromů. Je časné jaro, barvy jsou ostře zelené, sluníčko prosvěcuje větvemi věkovitého lesa, pokrytými rozvíjejícími se listy.
Vpředu kráčí trubači, v pravidelných intervalech vyluzující na své vzhůru vztyčené esovitě prohnuté trouby, lehce denervující zvuky, které dodávají celému výjevu slavnostně tragický ráz. Zprvu poměrně strmě klesající cesta se postupně narovnává, pomalu se blížíme k úpatí. Les zřídl a najednou se stromy rozestupjí a tvoří palouk. Zem je pokryta řídkou světle zelenou travou, písečnými oblázky, vzduch ostře vlhce voní. Na palouku přede mnou se rozkládá tůně, nebo spíše prameniště z kterého na jedné straně odtéká potůček, klikatící se dál do lesa močálovitou půdou. Teď zblízka je vidět, že v tůni převládá hned pod hladinou rašelinovité, bahnité dno. Průvod pomalu obstupuje tůni, trubači, zesilují své snažení. Až k samotnému kraji tůně opatrně sestupují dva muži, oblečení v sněhobílém. Cítím jejich pohled na sobě. Kývám hlavou na souhlas, a jeden z nich dá znamení rukou směrem k davu. Lidé zaplňující břeh se rozestupují, vytvoří uličku, kterou k vodě procházejí tři osoby. Jsou to dvě dívky oblečené v bílém, které mezi sebou vedou, každá za jednu ruku, mladého muže. Muž je krátce ostříhán, oblečen v koženou kazajku s krátkými rukávy, na krku má navlečenou oprátku spletenou z kožených řemínků. V obličeji má rozostřený nic nechápající úsměv. Mezi tím se muž u tůně shýbá a nabírá do zlatého poháru vodu z tůně. Dívky přivedly svého zajatce na břeh tůně, kde si ho přebírají oba kněží (začínám v této chvíli výjev detailně chápat). Muž s pohárem mu nejprve dává napít, a pak pohár vhazuje do tůně. Potom ho jeden chytá za ramena, druhý za volný konec oprátky. V okažiku kdy prudkým trhnutím utáhl oprátku a nebožákovy ruce prudce vystřelily ke krku, druhý do něho prudce strčil a srazil ho do bahnité tůně. Pomalu centimetr za centimetrem klesá muž do bahna tůně. Bezedné bahno ho pohlcuje poměrně potichu, díky utažené smyčce nemůže křičet, vydává jen tiché chroptění, ruce drásají jeho krk do krve. V okamžiku, kdy z vody kouká už jen hlava, přestává bojovat a jeho tvář dostává klidný, smířený výraz. Za chvíli je po všem. Jsem spokojený, každoroční obřad proběhl důstojně a úspěšně, mám radost z krásného dne, tváře kolem mne ztrácejí slavnostní výraz, všichni jsou spokojeni z hladce přijaté oběti. Zažívám krásný pocit sounáležitosti s těmi všemi lidmi kolem, cítím klid a mír.
Zhruba v té době, bylo to v létě, jsem se jednou vracel z Berounska. V okamžiku kdy jsem přejížděl Zbraslavský most jsem zdvihl hlavu a .... Bylo to jako by mě někdo vzal klackem přes hlavu. Okamžitě jsem ten pohled poznal. Byl to kopec z mých vizí. Naprosto neschopen ničeho jiného, jsem dojel do Břežanského údolí, auto nechal stát na parkovišti a začal jsem šplhat nahoru. Nevím jestli jsi o tom místě někdy slyšel. Jmenuje se Závist a kdysi tam bylo keltské hradiště. To jsem samozřejmě věděl už předtím, ale v životě jsem tam nebyl. Když jsem se dostal nahoru bylo to naprosto fantaskní. Viděl jsem zbytky valů, které já znal jako hrdé hradby s příkopy, našel jsem velmi snadno zbytky hlavní brány, nyní dva esovité kopečky. Věděl jsem naprosto přesně kudy jít, váhal jsem jen chvílema, protože dnes je všechno zarostlé stromy. Moje pocity se absolutně nedají popsat, nevím co k tomu říct. Došel jsem až na plošinu kde dříve stával oltář a malá dřevěná svatyně, nyní byla plošina rozrytá archeology a za ní nebyla pevnost, ale hradba stromů. Ale i tak, byla to síla. Nakonec jsem si tam sedl na kámen a rozbrečel jsem se.... Nedá se to popsat. Když jsem byl konečně schopen rozumného uvažování, zvednul jsem se a bylo dílem deseti minut najít to místo kde mé vize začaly. Bylo to šílené - našel jsem místo kde jsem zemřel ! V tu chvíli jsem pocítil obrovskou úlevu a klid. Potom jsem snadno našel místo odkud jsem jsem se dívával ze skály na řeku, ještě dnes je to fantastický výhled.
Když jsem se vrátil domů začal jsem číst všechny dostupné věci o hradišti. Tím že je známá doba jeho zničení, bylo už snadné celou story datovat. Hradiště bylo vypáleno pár let či desetiletí před zlomem letopočtu, při invazi germánských kmenů do naší země.
V jednu dobu byly me sny i regresní vize obohaceny ještě o jednu výraznou postavu. Dá se říci, že do jisté míry byla tato postava svým významem a místem, které zaujímala v mých vizích podobně svérázně životná jako čaroděj.
Byla to žena, dívka, už teď, když se pokouším popsat její identitu špatně nacházím slova. Poměrně přesně si pamatuji její příchod.
Procházel jsem se na břehu řeky, tam kde skály sestupovaly téměř až k vodě a zanechávaly na břehu jen dvou až třímetrový travnatý pruh podél řeky. Vystoupila ze stínu vrb, a směřovala přímo ke mně. Pár metrů ode mě se rozběhla a skočila mi do náručí. Věděl jsem, že ji důvěrně znám, věděl jsem, že ke mně patří jako nic jiného v tomto světě. Díval jsem se jí zblízka do tváře, do očí - do nejpodivnějších očí jaké jsem kdy viděl - hrály snad všemi barvami. Nebyla podobná nikomu koho jsem znal.
Po probuzení jsem se pokoušel najít nejaké vodítko k těm pocitům jistoty o tom, že neznámou tak dobře znám. Neúspěšně.
Postupně jsem se s ní setkával častěji. Po každém setkání, ale moje nejistota spíše stoupla. Byl problém ji i popsat - měla tmavé vlasy nad ramena, ale tvář měla podobnou tekoucí vodě, naprosto nezařaditelnou - jednou spíše dětskou, podruhé se v ní odrážely snad celé věky. V každém případě všem setkáním dominoval hlavně pocit. Pocit silného pouta k ní, pouta tak silného, až mi to působilo bolest. Vybavuji si náš pobyt (z jiné doby) na břehu horského jezera, břeh porostlý travou na kterém jsme seděli, v hladině jezera se odrážely strmé horské štíty, kdyz jsem zvedl hlavu v sedlech hor ležel sníh, závany chladného větru, který si hrál s jejími vlasy... Útržky vzpomínek ... ? Jiné místo jiný čas, lesní cesta pokrytá pískem, lemovaná skalami, prach na našich botách, sucho v krku, sluncem rozpálené skály žhnou...Další střih skalnaté pobřeží s úzkou zátokou, v které leží malé čluny obrácené dnem vzhůru, její dlouhá sukně vlaje ve větru, otáčí se mě, cosi říká, v rachotu příboje ale nerozumím, vítr žene do očí slanou vodní tříšť, na jazyku se usazuje pachuť soli...Dlouhá řada dojmů pocitů.
Poslední setkání bylo opět u řeky. Nad krajinou leží hustá mlha koukám na řeku, jejíž druhý břeh se ztrácí v mlze, která vytváří tichou kulisu ohraničeného a zároveň nekonečného prostoru, u břehu se lehce pohupuje loďka. V loďce stojí muž v šedém plášti, s kápí zakrývající obličej (čaroděj?) ona se ke mě naklání, cítím letmý polibek na rtech, nasedá do člunu. Za pár vteřin vše halí mlha, zůstává jen klidná hladina řeky.
Byla to jedna z nejhorších regresí, kterou jsem měl, probral jsem se z hrozným pocitem prázdna, bylo to jako by někdo odstřihl část mého já.
K této vizi jsem už nikdy nedostal žádné vysvětlení. Byla skutečnou vzpomínkou z mého předešlého života ? Nebo to byl archetyp věčného hledání a míjení, touha po harmonii - naleznutí svého druhého já. Nevím.
Změna, která po těchto zážitcích nastala byla obrovská. Spousta věcí, které mi dříve připadaly strašně důležité, ztratily význam. Dříve jsem všechno moc prožíval. Teď vidím všechno podstatně jednodušší. "Velké" emoce nějak vyšuměly, jsou věci a lidi, které mám rád a věci které nemám rád. Pochopil jsem, že většina velkých ideí a pravd jsou bláboly, fráze, předsudky, či jiné produkty lidského davu. V okamžiku kdy stojíš mimo hodnotový systém tzv. normálních lidí (slovo normální, je jen ekvivalent slova průměrný) je život docela hezký a jednoduchý. Lidé si vymysleli "své" zákony, morálku, svá tabu, ale je svět lepší než před tisíci lety ? Řekl bych že naopak. V magii jsou tyto principy podstatně jednodušší - existuje dobro a zlo - nic mezi tím. Ale, ani zlo ani dobro, nemá v této oblasti, nic společného se společností. Jsou to jen dva opačné póly jedné pravdy, jedno bez druhého nemůže být a občas nejdou rozlišit. Pro příklad, myslíš sim že by byl lepší společník dejme tomu sv. Pavel, nebo Rudovous? Težké rozhodnutí, myslím, že setkání s oběma bych si klidně odpustil. Pokud používaš pro své cíle temnotu, později musíš tvrdě zaplatit. V magii neexistuje desatero a jiné tabu, je pouze jeden hřích, protivit se bohu (přírodě, vesmírnému řádu, jak chceš). Řekl bych velmi osvobozujicí.
Sám pro sebe jsem si už základní otázky zodpověděl. Existuje život před životem - život po životě ? Pro mě určitě ANO a není to víra - pro mě je to, co jsem tady popsal DŮKAZ.
Svět není tak jednoznačný jak by se mohlo zdát v bezpečí našich teplých králikáren v přízračném modravém svitu BEDNY. Pravda je někde tam venku...
Jestliže jsi se prokousal mým vyprávěním až sem a neklepeš si na čelo, jsi náš člověk. Pokud máš vlastní zážitky tohoto typu, napiš na istari@atlas.cz rádi to zveřejníme na těchto stránkách. A pokud se ti cokoliv nezdá napiš taky, rád si o jakémkoliv názoru promluvím.

Astrolog - Hade, 26.11.1998

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek