Možná jste se s Neviditelným psem ještě nikdy nesetkali. Nebylo by to divné, koneckonců neviditelný je neviditelný. Jestli ho neznáte, vyťukejte si pes.eunet.cz, nejlépe se představí on sám. A znáte-li #Psa# i jeho duchovního otce Ondřeje Neffa alias Astona, a napadají vás tytéž otázky jako mně, dozvíte se nyní, co jste chtěli vědět, ale styděli se zeptat.
Řekl bych, že Neviditelného Psa musí znát na českém Internetu každý.
Proč a jak vznikl, to jsi nedávno psal, 23. dubna měl první výročí. Jak
se mu (a hlavně tobě) podařilo tak dlouho vydržet?
Jsem zvyklý hodně pracovat - když vidím, že to má smysl. V práci spisovatele i novináře vidím - pro sebe - jednu hlavní hodnotu: komunikaci s lidmi. Osobně jsem člověk plachý (narozen v Raku, nejlíp je mi pod placatým kamenem), ale druhou částí osobnosti toužím po kontaktu. Ten hledám v psaní. Není mi jedno, s kým komunikuji - jsou mi sympatičtí lidé, kteří čtou sci-fi (sám čtu, nebo spíš četl jsem sci-fi), proto ji píšu. A jsou mi sympatičtí lidé kolem Internetu. U práce mě drží především úspěch Psa. Kdyby to byla stránka živořící na patnácti přístupech týdně, jistě bych s prací už dávno seknul.
Jaký je to pocit, mít vlastní deník?
Úžasný. Poprvé v životě mám pocit, že jsem skutečně svůj vlastní pán. Nikdo mě nebuzeruje, nikdo mi nevykládá, jak a co mám dělat. Když se něco nepovede, je to jenom moje chyba. A pak další věc: nejsem v tom sám. Už od samého prapočátku jsem spolupracoval se skvělými lidmi. Nejdřív to byla trojice tvůrců AmberZinu - sci-fi webzinu, na kterém jsem začínal: Pavel Krynický, Tomáš Svítil, Pavel Šuchmann. Pak přišli lidi z Eunetu, kontaktoval mě Tom Vild a přesvědčil firmu, že mě má vzít pod křídla. Nedalo mu to zřejmě moc práce - všichni ti lidé jsou fandové. Ostatně, každý kdo se dnes zabývá webem, včetně velkých providerů jako je Eunet, musí být fanatici, kteří vidí v Internetu budoucnost. Kdyby v něm viděli momentální kšeft, sekli by s tím ve vteřině, protože to žádný kšeft není.
Charakter internetího publikování dává oproti klasickým médiím úplně
jiné možnosti. Snažíš se o demokracii až nadoraz ?
Šlo mi vždycky o komunikaci a snažím se, aby na Psu mohli komunikovat lidé různých názorů. Nemyslím si však, že je to bezbřehá tolerance z mé strany. Bude to znít hloupě, ale řeknu to - jsem netolerantní vůči netolerantním lidem. A co horšího, vyhražuju si právo posuzovat míru tolerance. Neviditelný pes je něco jako můj dům - vymyslel jsem ho, postavil s pomocí přátel a může do něj každý, kdo se bude chovat tolerantně. Dejme tomu rasistu nechci v mém domě vidět, chce se mi z něho blejt, nemíním s ním - a zase je to tady - komunikovat.
Někdy mi při čtení Psa padá čelist, když vidím, jak se dá otevřeně psát.
Který novinář může naplno říct "vrah medvíďat"?
Každý. Myslím si, že ve svobodě tisku jsme se dostali hodně daleko a je to dobře. Neexistuje žádná institucionální cenzura v jakékoli podobě. Co ovšem existuje, je bohužel korupce některých individuí (ostýchám se říkat novinářů), nebo lobování pro zájmy velkých korporací. Takové věci se ovšem dějí všude.
Je pravda, že si můžeme dovolit říct vlastní názor. Ale jsou mezi námi
lidé, kteří vždy byli a ty prostřednictvím Psa nosíš svou kůži na trh.
Co ti lidé vlastně píšou do pošty?
Kontroverzí je kupodivu málo. Z novin, tedy z MFDnes, mám nepříjemné zkušenosti s dopisy čtenářů, s hlupáky a fanatiky. Ti, jak se zdá, na Internetu nejsou. Zatím. Nepochybuji, že časem prosáknou i sem.
Je role jakéhosi "svědomí národa" těžká? Z hlediska zodpovědnosti,
nároku na psychiku, vzhledem k tomu, že se za tebe v určitých chvílích
nikdo nepostaví?
Jakápak role "svědomí národa"? Mám svědomí jenom to svoje, osobní. Moje pozice je specifická v tom, že Pes není klasické masové médium, které politiku spoluvytváří a má větší odpovědnost. Dám příklad: kdyby televize řekla, že si myslí, že od zítřka bude marka stát třicet korun, druhý den lidi rozmlátěj banky. Když to napíšu já, lidi si řeknou: ten chlap se zbláznil. Nicméně nechci to zneužívat, naopak. Uvolňuje mi to ruce, avšak uvolněných rukou používám, doufám, ke svobodné práci pro veřejnost. Pokouším se formulovat názory tak otevřeně, jak si novinář v masovém prostředku málokdy může dovolit.
Co takhle dělat politiku?
K tomu jsem nikdy neměl ambici (a nejspíš taky schopnosti) - jsem v podstatě líný a nedisciplinovaný chlap.
Čtenář Psa může mít pocit, že co se týče demokracie, nemyslíš si o téhle
zemi příliš dobrého - nesolidní politici, byrokracie, ekonomika na pokraji
krachu... Dá se u nás sen o krásném novém světě prosadit internetovou cestou?
Byl bych nerad, kdyby moje psaní vyznívalo negativisticky. Politici jsou spíš nezkušení než záměrně nesolidní a ekonomika určitě není na pokraji krachu. Jsou to prostě lidé s velkou mocí a je třeba jim šlapat na paty. Tisk nemůže dělat politiku a pošetilí jsou novináři, kteří se o to pokoušejí - a je jich hodně. Naprosto souhlasím s větou, že "tisk je hlídací pes demokracie". Moje noviny jsou "neviditelný" pes. Často posuzuji fakta tak, jak se jeví veřejnosti, nevidím do zákulisí. Občan je na tom stejně, posuzuje politiku a politiky podle toho, co mu veřejně sdělují. Někdy sdělují evidentní kraviny, které odporují elementární logice. Pak můj Pes začne štěkat.
Pokud jde o nějaký "sen o krásném novém světě" - to je nebezpečná iluze. Internet rozhodně nemůže nastolit žádný "ideál". Myslím, že v publicistice mu nejlépe sedí role toho dítěte, které je dost pošetilé na to, aby vykřiklo "král je nahý". Je na veřejnosti, aby posoudila, zda dítě má pravdu nebo ne. Jakmile je král v dané situaci opravdu nahý, musí nastoupit jiná média - tisk, televize, rozhlas - která mají mnohem více prostředků, než může mít kdokoli, kdo se pinoží na Internetu. Může se ovšem stát, že se dítě mýlí a že král - zase v dané situaci - nahý není. Takové omyly ale patří k věci.
Jaký pocit mají tvoji zahraniční dopisovatelé a čtenáři z toho, že díky
Inetu můžou být virtuálně pořád doma v Čechách? Před tím byli naši emigranti
od domova odříznuti.
Podle statistiky za duben je 38 % čtenářů Psa mimo území našeho státu, minimálně 10 procent je z USA (zbývá 21 neurčených procent, těch sedm ostatních připadá na "zbytek světa"). Je moc dobře, že Internet pomáhá naše krajany vracet k zájmu o to, co se u nás děje. Pomáhá to kompenzovat svinskost české povahy, k níž patří závistivá nevraživost vůči každému, kdo vytřepe slámu z bot a vypraví se "za kopečky". Dnes to může udělat každý - a přece tyhle základní české instinkty přetrvávají. Pes je pomáhá bourat. Když lidi čtou, jak Švehla chodil s jezevčíkem Waldemarem lovit klokany, jak Větvičkovi v Kentucky vykradli zloději barák a jak Gioda zkoumá šneky na Portoriku, uvědomují si jednolitost světa a sounáležitost s ním.
- Marek Sochor -
Sítnice, 26.6.1997
Přetištěno se svolením autora.
Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek