Představovat Ondru Neffa fanům a faním je zhola zbytečné. Naši čtenáři ho znají z oblíbených Zakázaných technologií a povídek, které poměrně pravidelně publikuje v Ikarii. Ostatně z jednu z nich si můžete přečíst i v tomto čísle Ikarie. O knihách raději nebudu mluvit, vydaly by na skoro celostránkový soupis.

Je neuvěřitelné, že tomuto gejzíru energie (fascinovaně zírám na jeho každodenní vydání Neviditelného psa, vystoupení v rozhlasu, televizi, a to nepočítám další kvanta aktivit, o nichž vím jen okrajově nebo vůbec ne) je padesát pět let. Nejenže na ně nevypadá, ale co hlavně ani se na tak kmetský věk nechová.

Zaplať bůh!

Dovolil jsem si položit mu několik otázek, na něž tak často neodpovídá.

Vlado Ríša

Čím jsi chtěl být, když jsi byl ještě malý kluk?

Byl jsem v tomhle směru retardovaný dítě. Neměl jsem nikdy o své budoucnosti žádnou konkrétní představu. Na mou duši. Já jsem nechtěl ničím být, a to se mi splnilo.

Jak jsi začal psát? Kdysi jsi napsal, že ti tvůj tatínek řekl, že si máš vzít tužku a papír, sednout si na zadek a psát. Bylo to takhle?

Nebylo. Vlastně nikdy jsem nebyl psací amatér. Kupříkladu na gymplu jsme měli školní časopis. Nenapsal jsem do něj ani řádku. Nevěděl jsem, o čem. Co zajímalo mě, to by mi stejně neotiskli. Netušil jsem, co budu v životě dělat. V naprosté dezorientaci jsem se dokonce hlásil na vojenskou školu, protože mi v jedný chvíli připadalo zábavné být důstojníkem automobilového vojska. Na tu vojenskou školu by mě pochopitelně vzali, já měl vždycky ve škole vyznamenání. Když viděli vysvědčení, tak si mysleli, že jsem se zbláznil. K vojákům chodili kluci, co měli čtyřky a pětky, a tak se mě ptali jestli to myslím vážně.

Ona to tedy nebyla úplná pitomost. V té době jsem šíleně miloval auťáky, dělal jsem do renovace veteránů, chodil jsem na přednášky inženýra Mackerleho o rotačních pístech a desmodromických rozvodech.. Myslel jsem, že u armády bych byl v motorech pokrk - a já bych byl po krk v něčem úplně jiným… Tak blbej jsem byl! Z toho naštěstí sešlo, včas jsem pochopil, jak to všechno je, takže se ukázalo, že nejsem úplně blbej.

Pak jsem se zase více méně z blbosti přihlásil na novinářskou fakultu. Na ni mě nevzali pro neschopnost, byli chytří. Takže jsem nakonec v roce 1963 šel dělat eléva do Světa v obrazech. Tam jsem strčil prsty do toho mandlu a už jsem je nevytáhl. Pak mě za rok na tu novinářskou školu vzali, takže nebyli zase tak moc chytří. A já tam vlez. No a tu školu jsem vystudoval, bať i doktorát na ní udělal - na základě studie o anarchistické ideologie - a s červeným futrálem jsem skončil jako promítač v divadýlku a kině Albatros. Haj hou, tak to chodí.

Jak ses dostal do promítací kabiny v Albatrosu?

Tam jsem se dostal na lopatě dějin. V osmašedesátém přišli Rusové. Já jsem v té době byl na obrovské kariéře! Devatenáctého srpna šedesát osm jsem podepisoval smlouvu na pařížského dopisovatele Lidových novin. To mi bylo třiadvacet let, jen si to představ. V té době jsem měl narýsovanou cestu. Všechno ostatní, kromě psaní, šlo stranou. Jenže pak přišel šmytec, nastala okupace, já šel na vojnu, tedy na prezenčku, a když jsem se vrátil, dělat cokoli v jakýchkoli novinách bylo hnusný a tak jsem zalezl do toho Albatrosu. Dělal jsem tam promítače a osvětlovače v divadýlku, a když i ten Albatros zrudnul, přešel jsem do Kotvy, do obchoďáku, do propagace. Myslel jsem si, že tam nebude žádná politika, ale bylo to tam ještě horší, než v tom Albáči! Nakonec jsem odešel do Ústředí umělecký výroby, kde jsem dělal technického fotografa. A tam jsem začal psát sci-fi.

Dostal ses ke sci-fi přes Julese Verna?

Částečně, ne úplně. Já jsem sci-fi začal číst mezi deseti a dvanácti lety. A jsem přesvědčený, že kdo ho nezačne číst v té době, tak mu už nikdy pořádně nepropadne. Člověk je schopný zamilovat se jenom v určitém věku. Je to jako se ženskýma. Když se člověk nezamiluje poprvé do … kolika? Do dvaceti? Třiceti? Čtyřiceti? Tak nějak. Pak už nemá šanci a je z něho starej mládenec. Sci-fi má tu hranici někde kolem deseti či dvanácti let no a v tom věku jsem četl jako šílenec všechno, co mi padlo do rukou a koukala z toho raketa.

K tomu se váže jedna záhada, kterou jsem nikdy nerozřešil. Bylo to někdy kolem roku 1955. V nedělní Obraně lidu tehdy o prádzninách vycházela opravdová americká sci-fi. Neuvěřitelné! Byl jsem z toho úplně mimo. Šlo tam o dva frajery, kteří na nějaké planetce těžili gravitační kov. Jeden chtěl tomu druhému uletět a on mu naskočil do té letící rakety. V těch jedenácti letech jsem si říkal, že je to těžká frajeřina naskakovat do letící rakety! Skončilo léto a já jsem to nikdy nedočetl a od té doby jsem se na tu povídku ptal mnoha lidí a nikdo o tom nic neví. A abych šel kvůli tomu do Universitky, na to jsem línej.

Máš nějaké speciální místo, kde dostáváš nápady?

Ne, to nemám, to bych ta furt lez. Když jsem v osmdesátých letech s povídkami začínal, doslova jsem je chrlil, všude, kudy jsem chodil. Na vojenským cvičení jsem napsal polovinu povídek pro Vejce naruby, a Vesmír je dost nekonečný jsem napsal na jiným cvičení, v Plzni! Ta moje imaginace byla tenkrát obrovská. Začal jsem psát dost pozdě, a zřejmě ze mě vycházelo všechno, co jsem do té doby do sebe natlakoval. Když o tom dnes uvažuju, psal jsem vlastně o sobě, o zklamaném člověku, zalezlém do promítací kabiny. To zklamání, to byl ohromný motor mého psaní.

Pokud jde o ty nápady, nejčastěji mám inspirační zdroj je v situacích, které zažiju nebo se s nimi setkám. Příkladem je povídka v tomto čísle Ikarie. Rád se koukám v televizi na seriál o stovce fotografií, které ovlivnily svět. Tam jsem viděl natočeného fotografa, jak se proplétá davem, který lynčoval člověka. Říkal jsem si: tak tohle je profesionál. Tak se chová člověk, který dokáže potlačit emoce a živí se jako hyena tragedií. No a tak vznikla povídka Konec dobrý, všechno dobré. Nebo jiný příklad, pamatuju si, jak jsem dostal nápad na povídku Vražda v mateřské školce, o stěhování vědomí. Hrabal jsem listí a napadlo mě moudro, že "život je zahrada pro jednu sezónu". Následovala námitka - a co když ne? Co když by mohly být ty sezóny dvě? Obsah té povídky, ten detektivní příběh, to je vlastně jenom maso na kostře původního nápadu, blesknutí v mysli při hrabání listí. Jenže pak jsem hrabal listí ještě stokrát na napadlo mě prd.

Nicméně zpátky k nápadům. Pro mě je podstatné a typické, že nápad musím zpracovat hned, protože pokud to neudělám, když si ho zapíšu a "nechám na potom", zpravidla mě přestane zajímat.

To se stalo s Tmou…

Vlastně ano. První část jsem napsal za týden, sto dvacet stránek textu. To byla neuvěřitelná frenezie. Ostatně použil jsem tě jako jednu z postav, poznal ses tam? Pak se to nějak zadrhlo a nevěděl jsem jak dál. Proto Tma vyšla jako nedokončený román v Klonu. Až na naléhání Martina Zhoufa a pár dalších kamarádů, který mě dodal sebedůvěru, jsem se zase vybičoval k tomu, abych Tmu dopsal.

Jak píšeš? Máš předem rozvržený děj po kapitolách?

Ne, tak tomu není. Já píšu zběsile. Potřebuju se soustředit a pak to natlakovat do slov. Párkrát se mi to podařilo v cizině - tam není žádnej telefón, nikdo neotravuje. Tak třeba Milenium dvojku jsme napsal na Maltě, v podstatě za dovolenou. Rodina se šla cachtat do moře, já jsem si seděl v pokoji, vyndal jsem z lednice krabicové víno, a mydlil do počítače, notebook Grid, výprodej z vojenských zásob po Pouštní bouři.

Podobně jsem psal třetí díl. To jsem zase byl na měsíc v Americe. Přes den jsem měl co dělat, ale večery to bylo něco jiného. Chodil jsem brzy spát a budil se ve čtyři ráno, nechtělo se mi upravovat si vnitřní hodiny na časový posun, a tak jsem časná rána využíval ke psaní.

Necháš si do psaní mluvit?

Ale ano, rozhodně ano. Tak třeba druhý díl Pána modrého meče ilustroval Teodor Rotrekl. Předal jsem mu rukopis a on mi velmi laskavě řekl, že je to stračka. Co s tím? Tehdy za totáče to fungovalo tak, že probíhalo dlouhé schvalování každé knihy. Bylo několik recenzentů superecenzentů, a teprve když kniha prošla celým tím martýriem, dostala se k ilustrování. Dej to sem, povídám, vzal jsem si rukopis, hodil ho do hajzlu a knihu přepsal. Nakonec vyšla úplně jiná kniha, než ti pitomci schvalovali! Věděla o tom jen Milena Karlová, redaktorka, a ta to nikomu neřekla…

Něco podobného se stalo u Milenia 3, kdy jsem zase z blbosti nechal hlavního hrdinu Likta, aby se změnil v takového ukníkaného, pacifistického filozofa. Martin Zhouf si to přečetl a povídá: Takovej Likt mi může políbit prdel! Tak jsem celou knihu přepsal do podoby v jaké je dneska. No a v poslední době vydávám "beta verze" knih: vymandluju na lejzrovce šest kousků a dám to přečíst důvěryhodným osobám - jako jsi ty, Honza Pavlík, Honza Kantůrek a podobní koumáci. S Tmou mi hodně pomohl Honza Kovanic - tak se zažral do recenzování, že na bázi Tmy napsal svůj román Blackout!

Ostatně to je případ i povídky v téhle Ikarii. Po tom, co jsem ji četl na Parconu, jsi mi řekl, že konec není nic moc a vymyslel jiný. A já ti ho ukrad.

Tohle jsou strašně důležité věci. Autor vždycky vidí své hrdiny jinýma očima než potom čtenář. Ta zpětná vazba je nesmírně důležitá. Autor musí bedlivě vnímat, co mu lidi o jeho práci povídají. Samozřejmě, někdo mu řekne pitomosti, ale když něco říká Honza Kantůrek nebo Vlado Ríša, tak já pozorně naslouchám.

Jaký je rozdíl v přístupu k povídce a k románu?

Povídka, to je nápad a pointa. Může to být věc profese. Kdyby mi za to někdo chtěl slušně platit, byl bych schopen vymandlovat padesát povídek do roka a všechny by se daly číst. Kdežto na román jenom profese nestačí. Mám ovšem na mysli pořádný román, který chce lidem něco říct, takový román perryrhodanovského typu se dá psát podle receptu, ale to je jenom řemeslo.

Dělal jsi na conech přednášky. V poslední době jsi s tím přestal a čteš lidem jenom povídky. Proč?

Mám pocit, že jsem už všechno řekl. Strašně mě třeba bavilo připravovat přednášky kolem setkání s cizími civilizacemi, protože tam jsem byl přesvědčený, že jsem se dotkl velmi vážného tématu o němž by se mělo přemýšlet. Neznám téma, které by mě tak přitahovalo. Možná, že se příští rok zaměřím na komunikaci, na domýšlení důsledků internetu, na koncept transparentní společnosti. Ale letos přednášky vynechám - a taky nevyjde Klon.

Jenže za ta léta se mnozí lidé na conech vyměnili. Nestálo by za to některé přednášky zopakovat?

Nejsem učitelský typ. Asi bych nedokázal recitovat podruhé totéž, protože by mě to nebavilo a tím by to nebavilo ani posluchače.

Jakou knihu jsi četl naposledy?

Čtu v hlavně naučné knížky. Jen někdy beru do ruky knížku pro potěšení, a naposledy to byla kniha pocházející z produkce Neviditelného psa: Suroviny laskominy, napsal ji Viktor Šlajchrt. Není to vůbec sci-fi. Hřeje na duši.

Máš rád sport?

Jediný sport, kterým jsem se zabýval vážně, bylo karate. Bohužel jsem se k němu dostal až ve čtyřiceti. Jednoho dne jsem se přetrénoval, napraskla mi šlacha a je to od té doby v pytli.

Co se ti splnilo jako sen, který jsi měl?

Já jsem si vždycky přál, aby vypadli komunisti. Nikdy jsem však nevěřil, že se stane! Dodnes nechápu, jak k tomu došlo. Měli nesmírnou rezervu zla, rezervu násilí. Myslím si, že je zlomila Coca Cola. Chápeš? To je symbol konzumní společnosti. Dokud byla Coca Cola jenom na Západě, byli silní. Pak pustili Coca Colu do svýho koncentráku. Od té doby ti papaláši taky chtěli žít konzumně. A k tomu potřebovali režim rozložit. Teď sedí v bankách, ve správních radách, jezdí v meďákách a nepauzírují v Artěku, ale na Bahamách. Povedlo se to.

Co ti vadí na tvém okolí?

Pohrdání a neúcta k práci. Celý život jsem hrozně moc pracoval, a práce si strašně vážím. Jenže lidi mají jiný hodnotový žebříček a práce a úcta k ní jsou hodně dole. To je důvod, proč zůstáváme v provinciálnosti, proč nedotahujeme na svět nebo Evropu, jak jsme si slibovali před deseti lety. Ta provinciálnost je pro mě právě v těch hodnotových žebříčcích a způsobu jakým tady lidi žijí. Odráží se to i v politice. Nejde jen o oposmlouvu, jde o to, že se u nás nevytvářejí tlaky na změny. V důsledku těch hodnotových žebříčků jde lidem především o to, aby se tu co nejdéle udržela stojatá hladina. Smrádek, ale teploučko.

Díky za trpělivost a hodně zdraví a pohody do dalších let ti za sebe a čtenáře Ikarie přeje

Vlado Ríša

Ikarie 6/2000

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek