Něco bude jinak

Roman Lipčík

Ondřeji, tak jsem slyšel další z dobrých zpráv pro sci-fi, kterých je v posledních letech slyšet stále víc: prý bude vycházet sci-fi čtvrtletník?

Bude, ale o podrobnostech pomlčím, abych to nezakřikl. Mám v něm dělat něco jako editora a jako takový mám určitou koncepci, kterou snad prozradit
Přeměřování verneovek
(Foto M.Zajíc)
můžu: myslím si, že sci-fi má mnoho společného s fakty a i ve svých nejdivočejších projevech je to druh uvažování o faktech, která je nutno znát, než začneme jakkoli variantně uvažovat. Rád bych tedy spojil science fiction a fakta, fakta provokující a burcující, která by v čtenářích vyvolávala určité nápady. Mám před očima jako příklad ročenku, dříve občasník, nakladatelství Heyne z NSR, kde jsou povídky, rozhovory, recenze, věda, film, výtvarné umění. To by se mi líbilo. Prostoru bude dost, předpokládá se, že do jednoho čísla se vejde až tři sta stran rukopisu.

Co tedy ještě potřebuje naše sci-fi?
Jako každý obor potřebuje především osobnosti a ty mohou růst jen na tom, že budou tištěny. A čím víc o sci-fi přemýšlím — a musím i profesionálně, protože mi brzy vyjde už třetí teoretická kniha na toto téma — docházím k názoru, že sci-fi je umělecký směr, druh přemýšlení, uvažování. Proto také mnoho soudobých autorů do svých děl prvky sci-fi zapojuje. Třeba příklad Ajtmatovovy knihy Stanice Bouřná mi poskytuje důkaz, že sci-fi je druh uměleckého nazírání v době, kdy se realita prudce mění a kdy musíme uvažovat ve variantách reality. A to často i ve variantách programově nereálných a nerealizovatelných - i na nich se dá leccos závažného ověřit a na leccos upozornit. Dostalo se mi jednou výtky, když jsem o tomhle mluvil na hlas, že to je sice pěkné, ale to, co jako autoři tvoříme, je bezzubá, neinvenční záležitost. A já cítím, že je to do značné míry pravda. Nejlepší díla měla vždy právě opačný charakter: kritický. Zamjatin, Huxley. Orwell Vonnegut — ti všichni zásadním způsobem kritizovali svou společnost. Nebo Strugačtí.

Není to otázka autorovy odvahy, která je zase závislá na celkovém společenském klimatu?
Vezměme si zdánlivě nesouměřitelné příklady: Strugačtí napsali novelu Druhá invaze Marťanů a Gogol napsal Revizora. Revizor se odehrává v Rusku, vystupují tam konkrétní lidé. Strugačtí se uchýlili k alegorii, v níž mají lidé řecká jména. A čtenář, přestože chápe, proč autoři pojali novelu jako alegorii, si zároveň říká, oč silněji by novela působila, kdyby tam nebyla řecká, ale ruská jména. Proč řecká? Strugačtí by však riskovali, že nějaký netvůrčí člověk, který nemá o tvorbě ponětí a jde jen po nejpovrchnějších, primitivních a hloupých spojích, řekne: Ha, to je útok. A zatrhne to.

V čem to ale tedy vězí, když ne v odvaze?
Literatura, a sci-fi jako její integrální část, je součástí sebereflexe společnosti. Jaká je úroveň oné sebereflexe obecné, taková bude úroveň literatury a v ní i sci-fi. Když nyní vstupujeme zřejmě do nové etapy pohledu na sama sebe kdy opouštíme defenzivní taktiku, podle níž jsme se jenom bránili, a když jsme se bránili, zakrývali jsme chyby a fakticky jsme si lhali do kapsy, domnívám se. že to bude mít příznivé následky pro umění obecně, tedy i pro sci-fi. Spisovatelé jsou takoví, jaká je společnost. Píší a uvažují zdravě, když uvažuje a pracuje zdravě celá společnost. Když společnost onemocní falší, sebepředstíráním a sebenalháváním pseudoskutečností, které skutečnostmi nejsou, zasáhne to védu. průmysl, začnou umírat lesy, ryby se začnou otáčet bříšky vzhůru a literatura přestane fungovat tak, jak by měla. A lidé, místo aby četli sami o sobě v knížkách svých vlastních autorů, stojí raději fronty každý čtvrtek na připitomělé detektivky, které jsou když už nic jiného, tedy aspoň napínavé.

Mám-li se tedy vrátit k tvé úvodní otázce sci-fi potřebuje totéž jako konstruktér motocyklů, ošetřovatel vepřů, výrobce nábytku: prostor k uplatnění myšlenek a takovou atmosféru a společenskou situaci, kdy od myšlenky k realizaci vede nejkratší cesta přes nejméně umělých překážek.

Dokážeš vyjmenovat několik literárních počinů z oblasti sci-fi, které v uplynulých pěti letech tak či onak obstojí náročným měřítkům, o kterých jsme teď mluvili?
Těžko se dá odpovědět kvantitativně. Událostí bylo už to, že se sci-fi po smrti Běhounka, Součka, po odklonu Nesvadby a odmlčení Zýky a Kajdoše vůbec obnovila. Protože ona se na čas přestala fakticky psát. Dnes si už asi nikdo neuvědomí, co ve své době znamenaly povídky Jardy Veise — jak velký to byl čin, který opět rozčeřil hladinu. Co v té době znamenalo, že Vojta Kantor z Mladé fronty sestavil dvojdílnou původní antologii Železo přichází z hvězd a Lidé ze souhvězdí Lva. Nebo — čistí fanoušci se na mě budou asi dí vat všelijak — to, co napsal ve sci-fi Vladimír Páral, má fundamentální význam. V kontextu naší sci-fi je divnej — velký realistický prozaik a najednou — i tak se to dá říct — se zbláznil a začal psát tohle. Ale on zřejmě už na začátku 80. let pochopil, že sci-fi je nesmírně silný vyjadřovací prostředek, že je to právě spíš umělecký směr. A našel v sobě odvahu umělecky se změnit. Také si pořád myslím, že novela Alexeje Pludka Takových tisíc let je velice zajímavá česká próza. Její ukázky vyšly v Literárním měsíčníku. Já četl celé dílo a četl jsem také lektorské posudky. Bylo z nich patrné naprosté nepochopení — nejen celé knihy, ale i variantního my šlení. Je to novela popisující, jak by vypadal svět, kdyby nacisté vyhráli světovou válku. Zjed noduším-li posudky — ten podtext tam však cítit byl — naznačovaly, jako by si snad Pludek přál, aby nacisti vyhráli druhou světovou válku. Ve skutečnosti tato novela svou drásavosstí udělala pro rozjitření protifašistických citů tisíckrát víc než mechanické opakování známých faktů. A málo platné, jednou z důležitých funkcí uměni je překvapovat. Umění, které nepřekvapuje, které je sestaveno podle recepisů vzniklých v kancelářích, nefunguje. Může být, pravda, tzv. mistrovské, což je hodné frekventovaný termín, ale co to je — mistrovské? Existuje nějaká šupléra, nějaké normy? Když však čteš nebo posloucháš některé projevy, zdá se ti, že existují lidé, kteří si myslí, že taková měřítka jsou. Když opět a opět slyšíš debaty o tom, jak má vypadat kladný hrdina! Jak může někdo takovou otázku vůbec položit?

Není právě tady umělecká slabost tvůrců sci-fi? V ní se přece mnohem snáz překvapuje než v tzv. vážné literatuře.
Něco na tom bezesporu je. Ale je tu taky otázka: co považujeme za překvapení? Myslí-li si někdo, že ve sci-fi překvapí novými rekvizitami či kulisami, ať na to rychle zapomene. Překvapení, o kterém mluvím, musí být hlubšího druhu — filozofického, etického, uměleckého. Překvapení musí vzniknout tím, že se autor dívá na věc z jiného úhlu. Vonnegut ve svých nejlepších dílech záměrně používal nejošoupanějších klišé z té nejblbější sci-fi, a tak vzniklo literární překvapení. Bradbury —v něm není žádný takzvaný originální motiv, a přesto četba jeho knih překvapuje. Tak obyčejně, člověčensky.

Jak ty jsi se dostal ke sci-fi. Sedím tady obklopen knihami Julese Vernea. Je jich snad dvanáct metrů, jak často s oblibou říkáš. Tvoje cesta vedla tedy přes Vernea?
To bychom museli přeměřit. Naposledy bylo těch metrů šestnáct, ale zase nějaké přibyly. Sci-fi jsem četl jako obyčejný čtenářský náruživec, obyčejný kluk — v 50. letech Lema, Běhounka a Babulu. Verne a sběratelská vášeň k jeho knihám — ony jsou totiž i vizuálně krásné! — mě dovedla k napsání knihy o něm. Vyšla v Mladé frontě pod názvem Podivuhodný svět Julese Verna k 150. výročí naro- zení autora, v roce 1978. Dál už to je osud autora — jakmile se s něčím začne a má to určitý úspěch, organicky to pokračuje. Zlatý máj mě vyzval, abych napsal stať o Součkovi, pak Albatros přišel s nápadem, abych takových medailonů napsal víc, a tak vznikla kniha Něco je jinak, po níž nutně muselo následovat Všechno je jinak pro změ- nu zase o světové sci-fi. A nebylo daleko ani k dalšímu kroku: když vznikala již zmíněná dvojdílná antologie, zeptal se mě Vojta Kantor, zda nemám nějaké povídky. Já nějaké v šuplíku měl, no a už se to vezlo. Dnes jsem tomu asi nejspíš propadl.

A co otec? Ten tě ke sci-fi nijak nevedl? V knize Něco je jinak uvádíš, že jednu na svém kontě taky měl.
Otec vycházel z klasického literárního odkazu a po pravdě řečeno, skutečně uznával jenom Thomase Manna. Nikoho jiného. Lion Feuchtwanger pro něj už byl šestáková literatura. Moderní literaturu vůbec neuznával, dokonce jí, proč to dnes nepřiznat, hluboce pohrdal. Miloval klasické vypravěčství. Takže — četl jenom Manna a pak detektivky v angličtině a francouzštině, protože číst je v překladu považoval za ztrátu času. To byl asi pozůstatek z mládí. Četl je jako dítě, a jako autor detektivek začínal. Sci-fi, o které jsi mluvil, se jmenuje Nesnáze Ibrahima Skály a je to vlastně detektivka se sci-fi prvkem, vynálezem jakéhosi krakatitu, výbušniny, která bouchne, když na ni padnou sluneční paprsky. Sám z legrace říkal, že toužil stát se českým Mauricem Leblankem. Ale do mých pokusů o sci-fi se nepletl. A hlavně — když jsem začal psát a pak vydávat sci-fi, byl otec už prakticky slepý a velmi nemocný a neměl už o nic zájem. Zvolna odcházel ze života a když pak umřela máma. nebyla s ním už vůbec řeč.

Nic z toho, co jsi napsal, ne četl?
Možná četl mého Vernea a pak mou knihu A včely se vyrojily. Ta se mu kupodivu líbila. Měl rád crazy-humor. Začal taky číst Jádro pudla, ale znechuce ně je odložil po pár stránkách. Nedočetl je a nikdy se o něm ani nezmínil. Ani jinou než tvou sci-fi nečetl? Učinil jsem celkem dva pokusy, jak ovlivnit jeho čtenářský vkus. Pokusil jsem se ho přimět. aby přečetl Hellerovu Hlavu XXII. Vím, že se o to urputnš snažil, ale prosté ji nedokázal pochopit. Snad ji dokonce přečetl. Pamatuji se, jak ji skutečně studoval, jako někdo studuje kabbalu, strávil dlouhá odpoledne studiem této knihy, ale její princip se tak naprosto vymykal jeho myšlení, že jednou večer přišel a řekl: Nezlob se, ale já to nechápu! Dalších pokusů jsem zanechal, až po letech jsem mu podstrčil Vonnegutova Jatka číslo 5. To ho nesmírné vzrušilo. Kniha u něj našla odezvu, i když upřímně řečeno nevím proč. Obě knihy k sobě přece mají velice blízko . . . Nevím.

Základ té tvé verneovské sbírky položil otec?
Kdepak. Já když dospěl do věku, kdy chlapci začínají číst, neměli jsme doma jedinou dobrodružnou knížku. Otec vyměnil za války knihovnu za cigarety. Lidé měli pochopitelně větší zájem o detektivky než o Kantovu Kritiku čistého rozumu — jina věc je, že Kanta by za cigára nedal. Ale za Haggarda dostal krabičku cigaret. Zapomněl jsem ještě na jedno: miloval H. G. Wellse a naučil mě ho číst. Mám ho i já dodnes rád a dost mě bolí. že nejen mladí lidé, ale i mnozí moji vrstevníci ho prakticky neznají. Už i první republika k němu byla macešská, nejvíc vycházel ještě za Rakouska.

Co si myslíš o tzv. fandomu, organizaci klubu milovníku sci- fi?
Je dobré, že existuje, a bolelo by mě, kdyby se rozpadl. Generace fanoušků se střídají a nepostarají-li se o nástupce, dopadne to zle. To se stalo v Pardubicích, kde byl po pět ročníků Parcon. Potom zakladatelé odešli a přišli jiní, které sci-fi nebaví. Nevyčítám jim to. Chyba ale byla v tom, že se o to nepostarali kluci před nimi. Jsou přece kluby, které si tohle uvědomují a přímo programově získávají pro sci-fi děti.
Z fandomu vycházejí noví autoři. Vzhledem k tomu, že dnes je problém otisknout prvotiny a projít kritikou, konfrontovat se, což je důležité, je dobrý i každý cyklostylovaný zpravodaj sci ti klubu o 50 výtiscích, který si přečtou jen ve Velké Bíteši a dál ne. Je to podstatné, protože to čte aspoň někdo a aspoň někdo o tom diskutuje. V šupleti k žádné konfrontaci dojít nemůže. I tak se úroveň sci-fi zvyšuje, a je to dnes už znát třeba na chystané původní antologii, třídílné a opět z Mladé fronty, Přistání na Řípu, Skandál v divadle snů a Lovci zlatých mloků. Vyrůstají i seriózní badatelé, třeba tvůrce Superseznamu sci-fi literatury Jiří Černý. Ono se řekne — bibliografie . . . Ale Superseznam je nesmírně zajímavé literárněhistorické dílo a já jen doufám, že jednou vyjde knižně.

Proč se sdružují scifisté a ne třeba taky detektivkáři?
Jednou dojde i u nás na přátele detektivky, ve světě přece už dávno jsou spolky přátel Sherlocka Holmese. Nehledal bych v tom žádné hluboké významy, spíš sociální prvek. Sci-fi čtou hodně mladí lidé, vysokoškoláci — většina z asi 75 existujících sci-fi klubů působí při vysokých školách. Kdežto krimi čtou lidé vyšší věkové skupiny, ženy v domácnosti, a takoví nemají tolik příležitostí ke sdružování.

Hodně lidí tvrdí, že snažení scifistu je silné přeceněné, že dělají bouři ve lžíci vody. I my, hovoříce o sci-fi, jsme se víckrát dostali k problémům zdánlivé značně nescifistickým. Není to přece jen u sci-fi komplex méněcennosti?

Zjišťuji to stále častěji: mluvím-li o sci-fi, víc a víc mluvím o všem. Nejen o literatuře, ale i o životě, který žijeme. Kdyby ses mě teď zeptal, kam půjde česká sci-fi, je to pro mě jako by ses zeptal, kam půjde naše společnost. Dnes odhalujeme formalismus, do kterého jsme samovývojem zabředli, byrokratismus a z toho všeho vyplývající lhostejnost, a hledáme prostředky, jak těmto zpomalujícím vlivům čelit, ale my si nutně musíme najít i ideály, ke kterým chceme jít. Máme u nás ohromný náboj ideálů, jsme však příliš zaměstnaní vzdorováním zpomalujícím momentům a zapomínáme pro to na pozitiva, která tu jsou. Ideál v našem dosavadním pojetí je, aby nebylo něco špatného. Aby neumíraly lesy. aby nechcípaly ryby v řece, aby na rozhodujících místech neseděli blbci, aby jednoduché věci nekomplikovali netvůrčí lidé. To však jsou všechno negativní kategorie, kdy nechceme něco zlého. My však si také musíme připomínat, co chceme dobrého. Nejen ve sci-fi, nejen v umění, ale v celém našem životě. Na to žádný scifista nepřijde. V tom orchestru můžeme hrát nanejvýš na nějakou píšťaličku. Právě tohle měl, myslím, na mysli Josef Nesvadba, když před časem otiskl v Tvorbě svou úvahu o potřebě socialistické utopie. Úvaha vyvolala mezi fanoušky určitou nevoli, protože přežívá představa, že utopie je psaní o tom, jak všechno bude hezké, protože je to úředně nařízené. On tím však nemyslel jenom literaturu. ale celé společenské povědomí. Ono nacházení ideálů. Nejprve je třeba uklidit, to je jasné. Avšak bez emocí, věcně: občas přijde chvíle, kdy je třeba uklízet. To je teď. Nedá se však pořád jen uklízet. Musí se pak brzy říct, co dál. To nás čeká. Jsem přesvědčený, že to čeká i sci-fi, která je nyní v přechodném stádiu a pro niž bude rozhodující dojezd století.

Pořád si ale myslím, že jsi nevyvrátil námitku, kterou jsem uvedl: není to přeceňováni síly sci-fi? Není její síla v tomto procesu pominutelná?
Nevyznám se v hudbě, ale slyšel jsem. že když přijde do oř chestru nový dirigent, chlapi a ženský, kteří v něm už léta hraji, si ho oprubujou. Nepřijde-li na to, že někde falešně píská jedna píšťalka, je vyřízený.
V žádném orchestru neexistuje nedůležitá píšťalka. Chceš-li dělat všechno dobře, nesmí existovat nikdo a nic nedůležitého. Nelze dělat dobře kosmické rakety a špatně ledničky. Nic není pominutelné. Pivo se vaří pro ty, kdo piji pivo. Já pivo nepiju, ale kdyby měli zrušit pivovary a bylo nějaké hnutí proti zrušení pivovarů, přihlásím se do něj. Sci-fi není ani pominutelná, ani samospasitelná. Je to však součást něčeho, je to určitá hodnota. Zmizí-li jakákoli hodnota, je to škoda. Když vymře ptáček. který se od ostatních s hnědým zobákem liší jen tím, že jej má žlutý, je to škoda. Jisté, svět se nezboří. Ale on by se nezbořil. ani kdyby vymřel člověk. Hodnota je v každém zdroji — ať je to člověk, profese, umělecké sdružení, skupina nebo národ. Cokoli, z čeho vyvěrá tvůrčí hodnota, je důležitá a hodná úcty a zájmu, byť třeba jen dílčího.

Dočkají se scifisté jednou toho, že se jejich oblíbený žánr — i když ty sám tvrdíš, že nejde ani tak o žánr jako o umělecký směr — prolne k nerozeznání s hlavním proudem literatury?
Uvážíš-li z historického hlediska, že literatura je to, co přežilo díky své trvalé hodnotě, pak vidíš, že v literárním odkazu se to, o čem mluvíš, už realizovalo. Hovořit o Huxleyovi či Orwellovi, zda je to sci-fi nebo ne, nemá smysl. O těchto kategoriích mu že ještě tak mluvit knihkupec, když aranžuje výlohu. Historik však, když se ohlíží na to, co formulovalo epochu, na tohle nehledí. RUR je jedna z nejvý- znamnějších divadelních her v české literatuře a nehraje žádnou roli, zda je to sci-fi nebo ne. Přejme si jen, aby i z dnešní české sci-fi zbylo něco pro budoucnost, ty vrcholné momenty, okamžiky prozřeni a pravdy. Abychom si za pět let mohli popovídat o novém českém Lemoví.

Našel jsi za posledních dvacet let aspoň náznaky něčeho, co jako sci-fi formulovalo epochu?
Byly to rané Nesvadbovy povídky, ale ty jsou už starší. Snad tedy ony fantaskní vize Ludvíka Součka, ono vědecké pábení, ony záhady. Mají svou hodnotu v tom, že vyburcovaly myšlení lidí a svou určitou myšlenkovou rozverností narušily scholastickou strnulost a nehumornost našeho myšlení, která je pro uplynulá léta charakteristická tím, že každou blbost bereme vážně. On byl ten nádherný principál, který jel na slonu a za nim poskakovali žongléři a polykači ohňů a trpaslíci a obři. Celé jeho dílo je cirkusový průvod, provázený břesknou muzikou, která leckoho tahá za uši, ale je tady a působí ohromné oživení v sále. A je fakt. že takové oživení v sále jako Souček způsobil málokdo další. Nyní nastal čas závažných výpovědí. Patří mezi ně určité romány a novely Nesvadbovy a Páralovy, které však mají nevýhodu, že jsou srovnávány s jejich předchozím, více ceněným dílem. Dnes už nemůže za působit jako bomba povídka, jako kdysi v případě Nesvadby, dnes jsme v očekáváni velkého románu. Nesporně zajímavý je chystaný román Ivana Kmínka Utopie, nejlepší verze, mimochodem autora vzešlého rovněž z fandomu. Je to sci-fi ve smyslu, jak jsme si jej formulo- vali na počátku: jako umělecký směr. Jde o druh výpovědi tak autentické, že jiným způsobem by to vyjádřit nešlo.

A co Ondřej Neff? Kam ho zavane tenhle nový proud? Mezi žijící klasiky, nebo aktivní spolutvůrce tohoto procesu?
Na to se těžko odpovídá. Ale doufám, že mezi žijící klasiky ještě ne. To je nevýhoda rozhovoru se spisovateli. Bavíš se se mnou v dubnu 1987, ale nejdříve koncem letošního roku vyjde sbírka povídek Čtvrtý den až navěky, kterou jsem psal roku 1985. Stejně jako román, který vyjde ještě později, Měsíc mého života. Mluvíš se mnou jako s autorem Vejce naruby, kde jsou nejstarší povídky z roku 1975, a Jádra pudla, které jsem psal v roce 1980. Jsem zvědavý, co na mé dvě nové knihy řekneš. Třeba pak budeš méně skeptický. Můžeme si o tom popovídat za těch pět let, až se budeme bavit o novém českém Lemoví, jak jsme si slíbili.

Mladý svět, 25/1987



Kangaroo's Homepage
Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek