Už v úvodu nazvěme jeho práci tantastikou či SF (speculative fiction), nebo( tyto terminy výstižněji charakterizují náplň knihy. Neff se neomezuje pouze na vědeckofantastickou povídku, ale i plně využívá svých fabulačních schopností a téměř marnotratně rozdává vypravěčský dar. Povídky nejsou pouhými vizemi vzdálené budoucnosti. Právě naopak. Neffova SF promlouvá důsledně k dneš-u a odhaluje mnoho palčivých problémů. Největší Neffova síla je ve schopnosti pohlížet na svět prizmatem humoru a smíchu. Ten je jednou laskavý, jindy ironický, nikdy však zlý.
Domnívám se, že netrefím vedle,
když za nejzdatnější označím
úvodní a závěrečnou povídku souboru. V první si Neff bere na
mušku konzumní způsob života,
v němž se předčasně dospívá, ale
l rychleji stárne. Lidstvo je přesyceno zábavním průmyslem, a
tak si vymýšlí nejrafinovanější
(...)
kterých dalších povídkách (Struna života aj.). Nenávist a zášť
sousedů je tak velká, že Matouš
odmítá pomocnou ruku ke smíření, kterou nabídla náhoda v podobě Jakubovy nemoci. Zášť jde
doslova pres mrtvoly a je dotažena ad absurdum. Neméně kvalitní jsou i ostatní povídky, z nichž
jako z artéských studní vtipu a
Invence tryskají gejzíry groteskní
hyperboly, ironie i satiry, aby čas
od času dopadly na zem v podobě nostalgického a očistného deště slz. Uvedených prostředků využívá Ondřej Neff nejen k výsměchu "drobným" lidským slabostem
(Nápad za všechny prachy, Portonský dryák), ale i k zamyšleni
nad otázkami války a míru a
s nimi spojenou otázkou osobní
odpovědnosti jednotlivce (Bílá hůl
ráže 7,62), zrovna jako k pranýřování byrokratické mašinérie
(Kolosální přehmat dohlížitele Bicava) nebo třeba bezduché frázovitosti a opotřebovaným klišé (Zvláštní příloha Televizních novin). Za pozornost stojí i několik
kolik kosmetických vad. která se
nepodařilo během korektur odstranit. Pro ilustraci uvádím jed-
nu úsměvnou ze strany 288: "ještě
štěstí, že Roman je tak šikovný,
víte, to je můj bratranec,
prostředni syn mé sestry . . ."
IVO SLAVÍK
(Mladá fronta, 29.11.1985