Už titul Večery u krbu (vydalo Středočeské nakladatelství 1986 s obrázky K. Lhotáka) vyvolává dojem, že půjde o vyprávění příběhů. A není divu, že když se při vyprávěni spojil otec se synem a spisovatel s novinářem, vznikne poutavá, vtipná knížka, která v drobných kapkách zrcadlí charakteristické myšlení a cílení doby, vliv prostředí na člověka, zrod spisovatele. Škoda, že se Vladimír Neff nedožil knižního vydání svého vyprávění, které kdysi rovněž pod názvem Večery u krbu vydával jeho syn Ondřej v sobotní příloze Práce.
Vvhoda blízkého vztahu obou autorů je nasnadě. Ondřej Neff mohl vzpomínky svého otce nejen zapisovat, ale také je doplňovat a komentovat.
I když jsou Večery u krbu chronologické, zachycují vzpomínky od dětství, přece jen se některé kapitoly soustřeďují na konkrétní oblast, třeba film, obchod, divadlo, nakladatelství. To dalo celé stavbě knihy pevnou kostru, aniž by ji zbavilo bezprostřednosti, spontánnosti a humornosti. Velké události se tu promítají v malých a obráceně, a čtenář tak vyloženě vychutná tuto vzpomínkovou knížku, nebol se mu kromě zábavy dostane také poučení. Nebo ještě lépe — zábavného poučení.
Na jednu stranu je ovšem nevýhoda, že vzpomínky Vladimíra Neffa zapsal právě jeho syn, protože otec nevyprávěl o tom. co zažili oba. Tedy období o posledích třiceti let, což se týká mnoha lidi které jsme znali nebo známe i my jako čtenáři, diváci nebo posluchači, události jichž jsme i my byli svědky. A jistě tu platí postřeh Karla Čapka, že každý člověk rád čte o věcech, které viděl na vlastní oči, nebo byl dokonce jejich účastníkem. Je totiž zajímavý i fakt, že tutéž událost vidí různí lidé zcela rozdílně.
Nedá se říci, že bychom po přečtení Večerů u krbu poznali celou složitost Neffovy osobnosti. Konečně — každý tvůrce opakuje, že jeno životopis je v jeho díle. A přece jsme si tu znovu uvědomili, jak tvůrčí síla se nedá udolat ani předem daným životním údělem i proč se Vladimír Neff místo obchodníkem stal spisovatelem.
mn
Práce 11.3.1987