Svět dětství, to není jen umění určené dětem. Odtud vyvěrá živost a životnost umění vůbec. Samozřejmě nejen slovesného. Pociťujeme to i nad Prahou magickou, albem fotografií Andreje Šťastného. K těmto citově bohatým záběrům napsal úvodní esej Ondřej Neff a vypátral tam zdroj jejich jedinečnosti.
Neff probírá tajuplnou historii města a evokuje vlastní zážitky z žižkovského dětství před třemi desetiletími. „Dnes už nic z toho, co vyprávím, není pravda. Bydlím už dvanáctý rok na Smíchově a když vyhlédnu z okna, nic magického nevidím ... Z vy- právění svého synka však shledávám, že jsem slepý . . ." Dětství člověku dovoluje spatřovat tajemství v obyčejných věcech, spatřovat poezii v tom, co střízlivý pohled nezúčastněně míjí. Neff pokračuje:
,,Proč tak dlouze vyprávím o magii historie a magii dětství? Protože to jsou dva stupně, přes něž se dostaneme ke stupni třetímu, na němž stojí Andrej Šťastný se svým fotoaparátem. Jeho obrazy by nemohly vzniknout, kdyby Praha nebyla skutečně a fakticky magickým městem. A nemohly by vzniknout, kdyby ve fotografově mysli nezůstala schopnost dětského úžasu ... Autor této knihy si navykl procházet Prahou s očima dítěte. Bojí se tmy a divných koutů, lekají ho linie křivolaké jako záda polednice, ale protože už není dítětem, odváží se strachu postavit a zažehná tu hrozbu jediným stiskem spouště fotoaparátu."
Domnívám se, že O. Neff svoje postřehy neklade jen pod snímky reportéra týdeníku Květy, vypovídá jimi výstižně o podrobnostech tvůrčího procesu vůbec, o tom, na co vždycky nemáme racionální vysvětlení — ale z čeho vždy máme iracionální pocit mohutného zážitku.
zh
Zlatý máj