Něco je jinak
Setkali jste se už někdy se jménem Ondřeje Neffa? Dozajista ano, neboť jeho nositel přispívá do řady deníků, a časopisu (například do Mladé fronty, Práce, Kmene či Zlatého máje a napsal již několik knih (Holky se perou jinak, Klukoviny a tátoviny, Podivuhodný svět Julese Věrna, Tajná kniha o fotografii). Ještě bych měl možná říci, že je mu sedmatřicet let, pracuje v pražské redakci Mladé fronty a je synem národního umělce Vladimíra Neffa, jehož vzpomínky nazvané Večery u krbu otiskoval v letech 1980—1981 v sobotní příloze Práce. Proč o něm mluvím? Neff totiž nedávno vydal pod názvem NĚCO JE JINAK pozoruhodný soubor "komentářů k české literární fantastice" (vyšel v nakladatelství Albatros s bohatými obrazovými a bibliografickými přílohami a s do- slovem Jaroslava Veise), který by neměl zapadnout.

Titul tohoto díla má dvojí význam: jednak odkazuje k autorově definici vědeckofantastické literatury, v níž je ve srovnání s ostatními literárními žánry "něco jinak", jednak vyjadřuje situaci na poli české fantastiky, na němž je oproti rozlehlým lánům světové science-fiction rovněž "něco jinak", a to z hlediska minulosti i dneška. Neffovi ovšem nešlo o teorii, nýbrž o historii, o zprávu z cesty po značně neschůdném a dosud nezmapovaném území, na kterém lze objevit vedle vysokých hor a pahorkatin i rozsáhlé nížiny s bažinami. A jaké jsou výsledky jeho cesty? Čtenář má možnost seznámit se s vývojem naší literární fantastiky od doby Jana Amose Komenského až po současnost, což je třeba ocenit.

Neff ve svém spisu nejdřív rozebírá Komenského Labyrint světa a ráj srdce, poté se zabývá faustouskou problematikou, gotickým románem a českou fantastikou z času národního obrození. V dalších kapitolách věnuje pozornost především tvorbě Jakuba Arbesa, Jana Nerudy, Svatopluka Čecha, Karla Hlouchy, Jiřího Haussmanna, Karla Čapka, Jana Weisse, J. M. Trosky, Františka Běhounka, Ludvíka Součka a Josefa Nesvadby, ale všímá si i děl mnoha méně známých nebo již zcela zapomenutých tvůrců. Řekli byste, že fantastickou prózu psalo jenom v první polovině dvacátého století více než sto českých autorů.? Je to hodně, že? Pravda, většinou pocházeli z literární periférie. Jejich tvorba jako celek byla velmi různorodá a měla nízkou uměleckou úroveň, přesto však se mezi nimi vyskytovalo nemálo zajímavých osobností. Jednou z nich byl třeba Metod Suchdolský. V roce 1909 vydal u Emila Šolce v Telči román Rusové na Martu, v němž údajně jako první český spisovatel poslal své hrdiny do vesmíru. Suchdolský se ve skutečnosti jmenoval Metod Nečas, žil v letech 1878—1948 a působil jako středoškolský profesor matematiky a fyziky v Brně, kde také zemřel. Stojí za zmínku, ze jeho vědeckofantastický román vyšel po jazykové úpravě znovu v roce 1970, byť nikoliv samostatně, nýbrž v jednom svazku s prací amerického autora Roberta Heinleina Dvojník (editory tohoto svazku byli Ludvík Souček a Václav Kajdoš, kteří mu dali společný název Únos na Mars).

Leč vraťme se k Neffově knize.
Nemám v úmyslu ji na tomto místě nějak sáhodlouze hodnotit, chci toliko poznamenat, že má velkou informativní hodnotu, je psána fundovaně a kriticky, s vědomím literárních i společenských souvislostí a přitom velice čtivě. Co si přát víc? Snad aby podnítila větší rozvoj vědeckofantastické literatury, aby přibylo jejích autorů, vznikly specializované edice a časopisy, konaly se soutěže a konference, vycházely odborné studie a knihy, jako je tomu leckde v zahraničí. Neboť science-fiction představuje účinný prostředek ideologického boje a má významné, u nás stále nedoceněné společenské poslání: modeluje varianty budoucího vývoje, na něž navyká a připravuje dnešního člověka.

Jiří Poláček

(Pochodeň, 21.9.1982)



Kangaroo's Homepage
Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek