Není to tak dávno, co jsem přečetl knihu Ondřeje Neffa Něco je jinak, soubor esejů na téma české literami fantastiky let dávných i nedávných. A pojal jsem chuť hádat se s autorem o některá díla, která v knize obnažil jako škvár, jež však hrála ne bezvýznamnou úlohu v mém čtenářském dětství i později. Brzy mě ale tahle pošetilost přešla. Od té doby jsem totiž s Ondřejem Neffem několikrát mluvil, vyslechl jsem pár jeho neodolatelných přednášek a nakonec jsem si přečetl i jeho poslední nebeletristické dílko (protože mezitím se úspěšně zařadil i mezi naše tvůrce žánru) Tři eseje o české sci-fi (edice Puls, Československý spisovatel). A myslím, že jsem pochopil, co je právem esejisty.
Jelikož se esejista nemusí, ale může odlišovat svým přístupem k látce od historika, má právo na volnější výběr faktů a na jejich osobitější interpretaci. Historik je vědec, esejista umělecký publicista. To, že se esejista Neff navíc snaží o dokonalé zmapování i těch nejodlehlejších zákoutí zkoumané oblasti, je v jeho přiípadě jakási práce navíc (v závěru unikátní bibliografie české vědeckofantastické literatury, obsažené v knize, lituje, že se mu nepodařilo sehnat informace o několika z hlediska historie naši literatury jisté podružných, v pojeti autora Neffova typu však nezanedbatelných kuriozitách), která jej staví na první místo i mezi faktografy žánru.
Neff patři k autorům, které mám rád proto, že píše, jak mluví a jak myslí: košatě, živé, nečítankově. V proudu nejsoučasnější uměleckopublicistické češtiny a v bohatství neotřelých přimérů co chvíli probleskne nový názor, myšlenka, úvaha, rukavice hozená čtenáři ke zdvihnuti. Ať je to v hodnoceni jednotlivých dél a dílek naši sci-fi (1. a 3. esej), nebo — a to zejména — při vytyčování smyslu a úloh fantastiky v prostředním eseji. Čtenáře může jeho názor či nový pohled nadchnout, naštvat, může s autorem souhlasit či postavit proti svůj argument, jistě, na to má právo. Vyprovokovat takovou reakci by mělo být autorovou snahou, ne-li přímo povinností. Neffovi se to podařilo, a využil navic i svého práva esejisty: nebrání se polemice, což by jistě s chuti — a s náležitými formálními rekvizitami — využil nejeden historik.
Roman Lipčík Mladý svět, 34/1986