Udrží nás v napětí, pobaví virtuozními popisy rozličných podivností přírody, slastně a hororovitě nás poděsí snovými hrůzami a nabídne nám překvapivé pointy. Neff je brilantní stylista, který ví, jak nacházet s ironií a sebeironií. Dovoluje mu to sáhnout pro motiv občas až na dno vkusu, aniž by tím náročnější čtenář příliš trpěl, a naopak si občas může i trochu zafilozofovat, aniž by trpěl ten nenáročný. Ze všech příbéhů, i těch nejčernějšich, je cítit radost ze hry, ze spřádání absurdity s logikou. Ohňostroje nápadů nás mohou až oslnit, jsme-li zvykli pohlišet na šedé monolity úporně odpovědné prózy posledních let.
Neffova kniha by mohla být skutečně výborná. To, že přesto vzbuzuje rozpačitost, je dáno jejím nejistým zaměřením. Na to, aby chtěla jen pobavit, se dotýká mnoha vážných problémů, řeší je ovšem povrchně a nervy čtenářů atakuje přespříliš sensačními prostředky. Již úvodní povídka Tvář člověka nepříliš úspéšně balancuje na hranici kýče, a některé dílčí motivy z dalších povídek jsou krkolomné až k nestravitelnosti (Jitro pro strašnou radost j). Marnotratně rozeseté nápady a vtípky mohly projít přísnějším výběrem. Takto působí mnohé z nich dizonantně a zpochybňují myšlenkovou koncepci knížky, kterou patrně nejpřesvědčivěji vyjadřují povídky Kontakt, Večírek s překvapením a Ty ostré, bílé zoubky. Neff nám ukázal, jak se jeho fantazie umí rozletět, těšme se, až nám předvede, jak umí její let zvládnout.
V. ŠLAjCHRT
25.2.1988 Večerní Praha