1. ONDŘEJ NEFF: ČTVRTÝ DEN AŽ NAVĚKY - Čs. spisovatel s vročením 1987, vyšlo na počátku ledna 1988.

       Druhá povídková sbírka autora, který během posledních dvou let sebral J. Veisovi žezlo nekorunovaného krále české SF a uvelebil se na trůně sám. Index IK: 3,5 (1 - minimum, 5 - maximum). Recenze byly od počátku dost rozpačité, oceňovaly brilanci nápadů a fantazie, ale připomínaly, že se Neff po Vejci naruby zastavil a nepokračuje dál. Z. Rampas přirovnal knížku k Ellisonovým „Nebezpečným vizím, v dobrém i zlém“, E. Hauserová: „Celkově mám z téhle knihy pocit, že je to prostě takové čtení napsané rutinně, ale bez hlubokého zaujetí. Pro literární labužníky nic, pro psychologicko-pitevně založené čtenáře taky nic... jako by tu chyběl nebo byl nahozen příliš slabě ten druhý, lidský plán: všechno se soustředuje na akci, boj, zbraně, popisy různých destrukcí... Nemám na mysli, že by se mělo moralizovat, nebo vůbec hledat řešení, ale právě naopak: analyzovat, modelovat, dostávat se ke kořenům věci, třeba přehánět, deformovat, experimentovat, hrabalovsky lyrizovat nebo nevím... prostě aby se něco dělo.“ Neff odpověděl v IK č. 4/88: „přiznal“ rutinní přístup k psaní povídek a naznačil pro sebe východisko: psát romány, „asi proto, že román napsat neumím, kdežto povídku ano“. Neustále se potvrzuje, jak úzký je prostor, na němž manévruje SF na hranici s triviální literaturou: zdá se, a Neffova knížka to potvrzuje, že ze všech možných podob SF její česká fantastika sahá nejdychtivěji po její dobrodružné podobě, V Neffově případě to znamená odklon od psychologie od promýšlení kompaktních a zajímavě věrohadných lidských typů, kolem nichž by se pak odehrávaly jim odpovídající příběhy, a soustředění k opaku, k příběhu, efektní zápletce, průběžně ozvláštňované dávkovanou sérií point a mezipoint, z nichž ten těžký myšlenkový a psychologický spolek sice také může vyplout (záleží to na záměru autora - vzpomeňte na Greenova divertimenta), ale taky nemusí. V Neffově případě je psychologie málo, objevuje se náhodně v povídkách, jež se blíží romanetům, a čtenář při nich, i když jde o sebemenší plochu, pookřeje (Brownův pohyb). Neff miluje zápletku a epiku natolik, že preparuje ze svých povídek postavy a nahrazuje je typy: typem tuhého drsňáka, typem kosmického dobyvatele nejčastěji. To v prvé knize povídek stačilo a v druhé už citelně nepostačuje, slibované romány by v tom mohly dodat slíbený spolehlivější myšlenkový základ.