Tak tohle je moje nejúspěšnější knížka. Petr Svoreň (Milenium) ji vydal v roce 1998 a hned
za půl roku vyšla znovu, tentokrát v paperbacku (vlevo máte pevnou vazbu, vpravo to druhé
vydání v paperbacku). Tahle kniha se odehrává v naší době, začíná v roce 1998. Jednoho dne
přestane fungovat elektřina a svět se sice nezboří, ale zhroutí se jeho sociální
struktury.
Původně vyšel ten příběh v Klonu ´96. Tam také vyšla pohádka Potíže s elektřinou. To byla vysloveně pohádka (pár jsem jich napsal, ale ne pro děti). Tahle taky nebyla pro děti. Prostě mě napadlo, že čtyři základní síly na kterých stojí svět mají v rukou čarodějníci, kouzelní dědkové za devaterými horami, v chaloupce na kuří nožce, tak něco. V té pohádce elektřina přestala fungovat 20.4.1996, a vypravěč zažil zhroucení světa a byl jedním z poutníků, kteří se pokoušeli najít příčinu. A našli a doplatili na ni a svět, ostatně, taky.
Pohádku jsem dopsal a říkal jsem si, sakra, tohle téma by chtělo něco víc, než pohádku.
Vrátil jsem se k tomu počátečnímu momentu, co by se stalo, kdyby skutečně elektřina
přestala fungovat jako fyzikální jev. Zažil jsem něco podobného - když 21.8.1968 přijeli
Rusové na věžích tanků. Taky se tenkrát zhroutil svět, stalo se něco, co nikdo
nepředpokládal - a krysy vylezly z kanálů.
Teď by taky vylezly krysy, ti nejhorší násilníci, uvažoval jsem. A v tomhle duchu jsem napsal 120 stran textu, v ohromné frenezii, pod tlakem. A je to doorej text, asi nejlepší, co jsem kdy napsal. Hodně drsnej. Zápornej hrdina Hřivnáč tam šuká svoji dceru, slabomyslnou Katku. Popisoval jsem to "viděno očima dítěte". Hodně silný. Kde kdo blil. V redakci Ikárie mi za to umyli prdel, všichni - to mi práskla Alena Bytomská, stará disidentka, znal jsem ji ještě za totáče, chodila k nám s poštou a já ji nalejval rumem. Sebe taky. Alena byla jediná, která tu věc pochopila - protože znala život zespoda.Ta si ho užila, a užívá, opravdu od země, kam veleduchové nedokouknou. Taky Martin Zhouf mi pomohl, oni dva do mě hučeli, abych knihu dopsal.
Já ji dopsal. A je z ní můj nejúspěšnější román. Mám pocit, že jsem tu druhou část spíš dokurvil, než dopsal. Jsou tam milé momenty, jako když Václava Klause nabodnou na kůl, a taky mučení Jiřího Peheho.
Když kniha vyšla, Jiří Dientsbier mě představoval Pehemu na recepici na umerické
ambasádě:
"To je ten Neff, co o tobě psal v tý Tmě!"
"No to jste... " Opanoval se a pak řekl: "Z čistě politilogického
hlediska na vaší sociální vizi jakási racionalita přese všechno je."
Největší chyba té druhé půlky spočívá v konstrukci příběhu. Chyba byla, že jsem moc brzo zabil Rybáře, chlapa, který udělal Markétě jizvu na ksichtě. Ten docela dobře nastoupil - už v té první půlce, a pak jsem si s ním nevěděl rady, tak jsem ho zabil. Tohle spisovatelové dělávají s figurami, s nimiž si nevědí rady. A taky si nejsem jistý, jestli není pitomý ten úplný závěr, kde se vysvětlí, že všechno dělají jinoplanetníci,. To je závěr jako od Pána modrého meče. Trochu uzenej.
Chtěl bych se k té knížce ještě jednou vrátit, když to vyjde, tak letos na podzim nebo napřesrok a tu druhou část předělat. Doufám, že ji nezkurvím úplně.
A ještě něco.
V Klonu se to jmenovalo Potíže s elektřinou - jako ta pohádka. To bylo blbý a navíc i kradený. Uvažoval jsem o Blackoutu, ale to zase mi připadalo moc, jak bych řekl, anglický. Nejvíc by se mi líbilo, kdyby se to jmenovalo Tma jak v prdeli, jenže to by bylo na humoristickej román.
Nakonec to vyřešila moje kamarádka spisovatelka Saša Berková:
"A cokdyby se to jmenovalo Tma?" povídá.
Tak se to jmenuje Tma.
A málem bych zapomněl.
Od té Tmy existuje, myslím, šest nebo sedum betaverzí - tedy knížek vyjetých na laserovce. Dal jsem to ke čtení kamarádům, m.j. Honzovi Kovanicovi. Ten měl spoustu připomínek a rad technického rázu a dokonce jsem jeden čas uvažoval o tom, že by Honza napsal pár kapitol. On je napsal, ale nezapadaly mi do příběhu. "Tak si napiš svou Tmu," řekl jsem mu. A on skutečně napsal román a jmenuje se... Blackout.
28.3.2000
Chcete něco vědět o Tmě nebo čemkoli jiném? Napište mi!
