Jeden pro sebe, jeden pro svou manželku, jeden pro jejího nového milence.
Psací stroj značky Mercedes model 5, v robený firmou Mercedes Büromaschinen - kdy vlastně? Ve dvacátých letech? Nebo před Kristem? Co na tom, do mého světa patří odjakživa. Nejen jako relikvie.
Do rodiny ho přinesla maminka v roce 1938. Tehdy stála na osudové křižovatce. Krátce před Mnichovem se seznámila s mým otcem, tehdy již dosti známým spisovatelem Vladimírem Neffem. Ona byla též dosti známou herečkou Osvobozeného divadla, kde vystupovala pod pseudonymem Vlasta Petrovičová. Ruský pseudonym měl svou logiku. Byla v té době šestnáct let provdaná za ruského emigranta, někdejšího carského námořního důstojníka, v Praze pak významného divadelního agenta Marka Bičurina. Její muž byl ušlechtilý, inteligentní - a bez iluzí. 0 jejích nevěrách vždy věděl, ani nový prudký vztah k mladému literátovi neunikl jeho pozornosti. Věděl také, co se děje kolem. Hitlerův příchod byl nevyhnutelný a Bičurin věděl, že svým původem spadá pod Norimberské zákony. Rozhodl se odjet do Ameriky a koupil tři lodní lístky Hamburk-New York.
Jeden pro sebe, jeden pro svou manželku, jeden pro jejího nového milence.
Otec emigrovat nechtěl. Matka nechtěla odjet bez něho. Marek Bičurin odplul sám a matka se nastěhovala k otci s psacím strojem Mercedes model pět jako s jediným majetkem, který jí po Bičurinovi zbyl.
Vzali se až na sklonku války, v prosinci roku 1944. Psací stroj jim zůstal jako vzpomínka na minulost.
Otec však nikdy na psacím stroji nepracoval, všechny svoje knihy napsal tužkou. Měl jich celé sady, před započetím práce je pečlivě ořezával, byl to rituál, jemuž jsem směl přihlížet. Rukopisy přepisovala paní Marie Černá z Nového Strašecí.
Opuštěný stroj propadl mé dětské péči. Zpočátku sloužil jako hrad, obývaný figurkami hry Člověče, nezlob se. Hodně imaginární krve bylo prolito na schodišti jeho kláves a nejeden zrádce byl oběšen na páce, jíž se posunuje válec. Později jsem se naučil klávesy stiskávat a řadit písmena do slov. Když mi bylo deset, začal jsem na něm vydávat rodinné noviny. Jmenovaly se Blue Stallion. Proč zrovna Modrý hřebec, a proč anglicky? Líbil se mi nápis na sirkách, toť vše. (Pozn. : v prodeji byl exportní souběh sirek,které se jmenovaly Blue Stallion).
Třemi prsty, ukazovákem levé ruky a ukazovákem a prostředníkem pravé ruky (takto píšu dodnes, arciť už dávno ne na stroji, nýbrž na klávesnici počítače) sepisoval jsem Blue Stalliona. Mnohem později i první povídky science fiction.
Tehdy se projevila vnitřní kletba tohoto stroje.
Jeho litery jsou o camfrlík větší, než káže norma, takže výsledný rukopis neodpovídal předpisu. Že na tom nezáleží? Že je jedno, jak jsou litery velké, hlavně že jich je 65 do řádky a 30 řádek do normované stránky? Byla to doba, jež měřila kvality lidí a jejich práci podle jiných měřítek, než jak káže rozum.
Koupil jsem si jiný stroj a Mercedes - model pět, vyrobený firmou Mercedes Büromaschinen, se zase stal tím, čím už jednou byl. Totiž hradem, v němž už však nežijí figurky Člověče jako v minulosti, nýbrž duchové lidských bytostí, jednoho carského důstojníka, jedné herečky a jednoho spisovatele, jejichž vášně a naděje a zklamání čas sloučil ve věčnosti...
Xantypa, XI/1996
