„nebe je modré, jako by ho škrtili.“

Z druhé strany bílého pokoje byly slyšet podivné zvuky a bílý princ zvedl oči od nedopité sklenice. Jeho dlouhé vlasy se vlnivě protáhly a v průhledných očích se objevil záblesk zděšení. V koutu pokoje znovu něco zašramotilo a princ měl náhle pocit, že slyší tlumené škrábání.

Pomalu se zvedl z křesla a opatrně položil sklenici. Naklonil se přes stůl a upřeně sledoval dvě malé albínové myši, jak pobíhají v rohu a snaží se vyškrábat po stěně. Princ obešel stůl a přistoupil ke dveřím. Otevřel je a do pokoje vběhli dva velcí psi. Myši zapištěly a rozběhly se přes půlku místnosti pod postel. Psi se vrhli za nimi, ale byli příliš neohrabaní, a tak jen máchali tlapama ve vzduchu a výhružně štěkali. Princ se otřásl odporem a pomyslel si, že si měl pořídit raději kočku.

Přistoupil ke skříni a vyndal dlouhý světlý kabát a šátek. Oblékal se velice pomalu, pečlivě váženými pohyby, vyšel z pokoje a shlédl se ve velkém zrcadle na stěně chodby. Dva bílí psi ho následovali a motali se mu pod nohama. Tím ještě roznítili jeho hněv a on je jediným prudkým gestem vyhostil ze svého domu. Otevřel dveře a psi okamžitě zmizeli za ohybem ulice. Princ za sebou zavřel a vyšel do zablácené ulice obklopené loužemi a deštníky. Na okamžik se zastavil a pohlédl na šedé nebe, odkud se snášely veliké třpytivé kapky. Dopadaly mu do obličeje, stékaly pod víčka a zářily v jeho křišťálově průhledných očích.

Teprve až po dlouhé chvíli se vydal ulicí směrem k centru města. Jeho krok byl úsporný a vyvážený. Pohyboval se s jistotou náměsíčníka a s vznešeností labutě. Svou detailně rozvrženou postavou se jí snad i trochu podobal. Jako by bylo jeho tělo udržováno pod stálým chladem, měl namodralé rty a krví podlité oči. Zdálo se, že mu srdce bije v očích, odkud rozhání krev do všech vlásečnic a cév. Oči byly také to jediné, co se v jeho tváři pohybovalo, stále živé a těkající, jako by se ocitly v klidném výrazu obličeje nešťastnou náhodou.

Princ se nevyjadřoval slovy, interpretoval pomocí gest a pronikavého pohledu. Ruce měl dlouhé a štíhlé, vytvářely v cizích lidech dojem, že patří malíři, který na svá plátna zachycuje křivky a obrysy krajin s naivní mladistvou představivostí.

Zastavil se až na náměstí s honosnou kašnou, kterou představovala mladá dívka oděná jen do splývajících kamenných šátků. Oběma rukama svírala džbán, ze kterého prýštila voda. Princ, který upřeně pozoroval její napjatý výraz, pocítil náhle soucit s dívkou, která tu stála už po staletí a marně se snažila vylít všechnu vodu z těžké nádoby.

Neklidná hladina fontány byla nyní ještě narušena padajícím deštěm, a tak dnes princ nemohl dohlédnout na její dno pokryté blýskavými drobnými mincemi. Nabral si do dlaní vodu a pozoroval ji proti světlu. Potom se dlouhými doušky napil a smočil si v chladném tekoucím proudu oči.

Naposledy pohlédl do zářivých kamenných očí dívky a vydal se k podloubí, které lemovalo celé náměstí. V tuto denní dobu bylo zcela prázdné a na četnosti procházejících se lidí nepřidal ani hustý déšť.

Princ vstoupil do malého nenápadného krámku a nad hlavou mu zacinkal o dveře zvonek. V malém prostoru byly na sobě namačkány stovky předmětů, některé už poněkud zašlé a nevýrazné, jiné, jako třeba porcelánové sošky, svítily do šera jako lucerničky.

Za dřevěným pultem seděl skrčený stařík s brýlemi na špičce nosu a hleděl do nějaké knihy s koženou vazbou a velice opotřebovanými zažloutlými listy. Člověk by si byl pomyslel, že v takovém šeru nemůže jednotlivá písmena ani rozeznat, ale stařík ani nepotřeboval číst, aby si vybavil každé slovíčko na důvěrně známých strákách.

Princ se rozhlížel po vetešnictví a hledal veškeré blyštivé předměty. Nakonec sešel po vrzajících schůdkách přímo do středu všech okouzlujících nepotřebných věciček, které by všechny tak rád vlastnil. Dotýkal se s nesmírnou rozkoší povrchu semišových potahů, kovových součástek a ocelových lanek. Otevíral knihy, ze kterých se valily nánosy prachu, jako by tak chtěly vyjádřit nevoli nad náhlým probuzením ze stoletého spánku, v jehož průběhu do nich nikdo nenahlížel. Princ si namátkou pročítal latinská slovní spojení, která se po pomyslném vytržení z kontextu stávala magickými zaklínadly a recepty na lektvary věčného mládí.

Jako by starý vetešník něco vytušil, náhle zvedl hlavu od knihy a podíval se Princi přímo do očí.

- Včera v noci, když jsem zavřel obchod, stala se podivná věc, řekl stařík aniž by uhnul pohledem, na chvíli jsem si tady zdřímnul, když tu mě náhle probudila ohromná rána. Hned jsem vstal a šel se podívat, co se stalo. Tam na tom místě, jak právě stojíte, ležela veliká stará kniha s potrhanou vazbou a vedle ní dva volné listy. Nerozumím tomu, co je tam napsáno, ale jsem si jistý, že ke knize nepatří. Jsou o několik desítek let mladší a domnívám se, že byly jen vloženy mezi stránky. Schoval jsem je do stolu a řekl si, že počkám na vás a dám vám je, budete jim snad lépe rozumět než já.

Princ odložil knihu a přistoupil k dřevěnému pultu. Vetešník mu podal dva potrhané listy, princ si je vzal, uklonil se a odešel.

Pohyboval se jako v mrákotách a ani netušil, jak se dostal domů. Náhle seděl u stolu a snažil se rozluštit téměř nečitelné písmo na zšedlých listech papíru. Venku padla tma a vloudila se i do princova pokoje. Ze skříně tedy vyndal svícen a silnou lupu, aby mohl lépe rozluštit znaky.

Po probdělé noci se princ probudil v křesle s hlavou opřenou o stůl a rukama volně spuštěnýma na zem. Byl zmatený a oči měl napuchlé nevyspáním. Když si uvědomil svoji celonoční práci, hned se chtěl podívat, co přes noc vymyslel.

Na stole ležel jeden ze dvou listů, které mu včera dal vetešník, a několik dalších papírů s poznámkami. Pustil se tedy do hledání druhé stránky, ale neúspěšně. Jako by se po druhém listu slehla zem. Prince to nijak neznepokojilo, protože byl rozrušený výsledkem svého bádání.

Byl nadšením celý bez sebe, ruce se mu třásly horlivostí a oči divoce plály. Jeho očekávání se naplnilo, opravdu našel recept na kouzelný lektvar, dokonce snad lektvar života, nebyl si příliš jistý názvem, ale byl tak ohromen nadšením, že by byl šťastný i za starý recept na bylinkový čaj.

Neváhal a rozhodnul se lektvar okamžitě vyrobit. Pod postel nastražil pastičky na myši, které mu nyní mohly dobře posloužit jako pokusní králíci. Ledabyle si přes sebe přehodil bílý plášť a vydal se sehnat vše potřebné pro svůj plán.

Z princovy ložnice se stala laboratoř šíleného vědce, který se stal posedlý svým revolučním pokusem, jež změní všechny doposud uznávané metody a zahájí vlnu novodobých výzkumů, které povedou až k vyvinutí nových léků proti stárnutí. Byl tak nadšen, že neváhal podstoupit jakoukoli oběť, byl odhodlán udělat všechno. Mnoho hodin únavné a namáhavé práce bez odpočinku jej začínalo zmáhat, ale než došel na pokraj svých sil, byl kouzelný lektvar na světě.

Princ dosáhl pocitu nevýslovného štěstí, aniž tušil, co vlastně vyrobil, aniž si uvědomil možné následky, které mohou některé látky mít, byl zkrátka posedlý a nehodlal se zabývat myšlenkami, které by jakkoliv zpochybňovali jeho výsledky.

Princ si na chvilku sednul do křesla, aby si konečně odpočinul a vychutnal slastný pocit, ale za okamžik byl už zase na nohou, plazil se po zemi a hledal pastičky.

V jedné z nich byla opravdu chycena albínová myš. Chytila se tak nešikovně, že bylo opravdu jen skutekem náhody, že se doposud nevyprostila ven. Princ ji opatrně vyjmul z železné pasti a přemístil ji do nevelké zavařovací sklenice.

Myš byla vyděšená, krčila se na jejím dně a ani se nepokoušela vyskočit ven. Princ nalil do malého víčka několik kapek tekutiny a čekal, až se myš napije. Ta se ale jen choulila do klubíčka a odmítala pozřít jakoukoli cizí látku. Princovi nezbývalo tedy nic jiného, než myš násilím otevřít tlamičku a lektvar jí nalít přímo do krku. Myš se bránila a prince v jednu chvíli i ošklivě kousla do dlaně. Nenechal se však odradit a nakonec myši vpravil lektvar do úst. Stál u sklenice a pozoroval chování zvířete. Po pár vteřinách se však hlodavec jen převrátil na záda a byl mrtvý.

Princ nemohl uvěřit svým očím. Popadl lahvičku s tekutinou a vyběhl ven do tmy. Plazil se podél chodníků, po kolenou prohledával trávník, ale v tak pokročilém ročním období nenašel ani broučka.

Zběsile pobíhal po městě, až se dostal na náměstí. Usedl na okraji kašny, aby si odpočinul. V mdlém měsíčním světle pozoroval zvláštní zbarvení tekutiny. V hlavě mu vířily myšlenky, jako by ho chtěly zahltit informacemi. Ruce se mu třásly čím dál neovladatelněji a v očích se mu zračilo šílenství. Pohlédl na tmavé nebe nad sebou a potom pevně zavřel víčka. Poslepu otevřel lahvičku a po chvíli váhání přisunul její hrdlo ke rtům, zhluboka se nadechl a skoro celý obsah si nalil do krku. Celým tělem mu projelo škubnutí, lahvička odletěla do fontánky a on prudce otevřel oči a ústa. Pokusil se nadechnout, ale z hrdla mu vyšlo jen přidušené zachroptění. Přetočil se zády k nebi a za okamžik už plaval ve fontánce vedle prázdné lahvičky.

Kamenná dívka náhle upustila džbán a s leknutím uskočila. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že se brodí nohama v podivně nazelenalé vodě v kašně uprostřed náměstí. Slastně se protáhla a byla celá radostně vlající, vysvobozená.

Přeskočila mrtvolu plovoucí na hladině, seskočila z kašny a šla hledat svého bílého prince.

 

---

„když zavřeš oči, v hlavě se zhasne...“

V paláci bylo ticho k zalknutí, snášelo se v hustých chuchvalcích na zkostnatělá těla soch a obrazů, stékalo podél stěn a nedalo spát hladovým krysám, které se v myšlenkách procházely kruhovým sálem a zvedaly suchem zuhelnatělé čumáčky k neviditelnému stropu. Svět za širokými zdmi mžoural do místnosti skrz prachem zaslepená okna a vytvářel tak dojem nikdy nekončícího podzimního stmívání.

Napětí den za dnem snižovalo práh únosnosti, a tak se jednoho dne stalo, že palác nevydržel nápor nehybného bezživota a s hlasitým sípěním se nadechl těžkého vzduchu, který začal vířit prostorem a shazoval lhostejné pózy kamenných torz a zkrabatělých tváří. Rozpálená těla živočichů se zděšeně tiskla k sobě a zrůžovělé ocásky se ze strachu obtáčely kolem prošoupaných tlapiček se zakrnělými drápky.

Poslední kapkou v poháru symfonie palácové zběsilosti byl pád obrovského křišťálového lustru, který se zřítil z takové výšky, že o něm krysy doposud neměly ani ponětí. Páry lesknoucích se očí překvapeně sledovaly poslední cestu monstrózní ozdoby paláce. Podlaha rozevřela propast své kamenné náruče a na okamžik splynuly ve studeném objetí. Křišťálové ruce se roztříštily na tisíce drobných střepinek a každý z nich vydal ostrý skleněný výkřik.

Krysy byly tak ochromené strachem, že jim ztuhla krev v žilách a do elegie naříkajících zrcadel se přidalo lupání praskajících ušních bubínků.

Palác se zdánlivě zklidnil ve svém napětí a stáhl se zpět do tiché formální přítomnosti. Krysy však vycítily nastávající nebezpečí, divoce pobíhaly kolem a pokoušely se vyhýbat úlomkům padajícího stropu. Náhlý neznámý zvuk je však uvedl do další nehybné strnulosti. Do šera vplul žlutý paprsek světla a nestoudně se roztančil na zarudlých vypelichaných kůžích. Udivené krysy se náhle ocitly přímo před rozšklebenou dírou ve zbořené zdi a mžouraly do oslepujícího neznáma, které představovalo možnost úniku.

Brzy po tom, co se rozvířený prach vrátil do narušené nehybnosti, uklidnily se i krysy a nechaly se přikrýt důvěrně dusivým tichem v troskách paláce.

 

---

Souboj kostí

motto: „Její tělo, drsná bitva kostí“

Isis seděla na prahu vlastní skutečnosti a rozjímala nad svými démony. Vlezla pod deku a snažila se zahřát ruce. Vedle ní ležela malá noční můra a třepotala hnědými křídli.

- Zabij jí!, radili démoni a jeden z nich jí z dychtivosti zaťal černé nehty do kůže.

Isis koutkem oka pohlédla na okřídleného tvorečka, který ležel na zádech a poulil tisícem svých šedých očí. Kdyby mohl, snad by i bzučel, ale snižovat se na úroveň mouchy bylo pod jeho důstojnost.

- Vleze ti do hlavy a budeš se zase topit v ohni, vykřikoval démon.

- Bude tě stíhat stihomam, ječel druhý a všichni se zajíkavě rozesmáli.

Venku se stmívalo a do pokoje se náhle vkradl zhasínající démon. Stál na okně a držel se rukama za kotníky. V prázdných očnicích se mu míhaly proužky dýmu.

Jeden z démonů se Isis zapletl do vlasů a vytahoval jí pramínky z hlavy. Na krvavá místa na hlavě pokládal dlouhý nachově rudý jazyk a přitom se mu oči leskly žlutým hnisem. Isis se snažila sundat démona z hlavy, ale jen se převrátila a spadla z postele. Křičela na smějící se démony, ale něměli z ní ani trochu strach. Zhasínající démon se přikrčil a vypařil se.

Do potemnělé místnosti vstoupila sestra a sledovala Isis, která se válela po zemi a vytrhávala si z hlavy trsy vlasů. Vyběhla na chodbu a začala volat na doktora.

- Isis, neboj se, slyšela hlas přicházející odněkud od jejích nohou, neublížíme ti. Chceme ti pomoci. Naším úkolem je zachránit tě. Proto jsi tu s námi, ochráníme tě před tebou samotnou.

Ztěžka otevřela oči a pohlédla dolů na doktorovy veliké kulaté brýle. Byla zamotaná do ledově studených prostěradel a nedokázala si konkrétněji uvědomit své tělo. Chtěla otevřít ústa a něco říct, ale místo toho pohnula prsty na rukou a rozevřela dlaň. Nad hlavou se míhaly zelené kachličky a slyšela supění smějících se démonů, kteří se chrčivě plazili podél stěn a popadali dech.

- Sestři, zavolejte slečnu Magdu, nařídil doktor někam za sebe a posunul si brýle na nose. Vložil si do úst hrot okousané tužky a rychle zamrkal.

Isis se trochu probrala a démoni rázem ožili.

- Má vysušené oči, hlásili a škrábali doktora černými nehty pod víčky.

Slečna Magda vplula do místnosti a v mdlém světle zářivek svítila její bledá pleť a dlouhé žluté vlasy. Usmála se na doktora a v nevysvětlitelné souvislosti zatočila hlavou.

- Podívejte se, Magdo, nařídil doktor a hrotem zamířil na hrbol z prostěradel na podlouhlém železném vozíku.

Magda se sklonila nad omráčenou pacientkou a dlouhou pinzetou jí nadzvedla víčka.

- Má je tam, pořád tam jsou, oznámila doktorovi.

- Co navrhujete?

Slečna Magda se naoko zamyslela a na tváři jí vyrostla připravená maska hlubokého zadumání. Potom zakroutila rameny a zamrkala směrem k doktorovi. Měla slabost pro dobré partie a tenhle doktor byl i přes svůj ohyzdný zjev stále ještě žádoucí a dosud příliš nepoškrábaný. Rty měl sice už hodně zpuchřelé od syntetických rtěnek ale měl dosud štěstí na pěštěné nehty.

Magda si mimoděk prohlédla své olejnaté výrůstky na prstech a prohlásila svěžím hlasem: - Mám gelové nehty, jsou jako z bavlnky. Pojďte blíž a povězte, jak se vám zdají?

Doktor se rozpačitě poškrabal na zadku a vyšpulil pusu do obdivného ‘o‘. Magdino posílené sebevědomí spěšně dodalo: - Mé oční stíny nebyly testovány na zvířetech.

Doktor se pokusil skrýt svoji nevoli, miloval týraná zvířátka, ale neodpustil si chrčivé opovržení. Magda se vyděšeně stáhla a svou pozornost vrátila k ležící Isis.

- Tedy, odkašlala si, navrhuji vyříznout jí sítnici. Stetoskop nám pomůže k jejich identifikaci a pak je můžeme jednoduše vytlouct z hlavy. Pacientka sice tak náročnou operaci nepřežije, ale práce psychiatra by mohla být asi na padesát procent úspěšná.

- Slečno Magdo, zvýšil doktor hlas do důležitosti, a jste si jistá, že tam opravdu jsou?

- Naprosto, pane doktore, odpověděla nejistě.

- Dejte jí tedy injekci, uspíme ji, nasvačíme se a operaci provedeme.

Magda zůstala s Isis o samotě a tak si sedla na židli a čekala, až se doktor nasvačí. Démoni jí očuchávali vlasy a Isis odpočívala v chladnoucích prostěradlech. Z rozhovoru pochopila, že jí chtějí odstranit démony a byla ráda. Těšila se, že se jich zbaví a doufala, že se doktor nezadusí kůstkou v rybím filé. Byl tak dychtivý do pojídání mrtvých masíček, že se nejednou zadusil kůstkou nebo uškrtil vařenou tepnou. Nic z toho se však dnes nestalo a doktor byl zanedlouho zpátky.

Slečna Magda připravila nástroje a stoupla si nad mrkající Isis.

- Počkejte, Magdo, jaktože pacientka nespí?

- Nevím, pokrčila Magda rameny, asi se jí nechce spát.

- Chudáček můra, pomyslela si Isis, slečna Magda ji asi probodla tím špičatým podpatkem, aby zase získala ztracenou přízeň doktora.

Doktor trochu svraštil obočí, ale Magda se chopila pinzety a zanedlouho se dostala na oční pozadí, kde se proháněly stíny desítek démonů. Slečna Magda zajásala a vrhla se odstranit spleť sítnice. Démoni vyskákali jeden po druhém z hlavy Isis a ušima, nosem a ústy se drali do hlavy slečny Magdy.

Doktor se zamyšleně podrbal v zátylku.

- To je už počtvrté. Někde musí být chyba, přemýšlel doktor, zatímco odnášeli vřeštící Magdu na pokoj.

 

---

Pokus sebezabití

Isis se probudila do domova a chvíli si nebyla jistá, jestli tohle není jenom další sen. Nebyl, a tak odhodila zažloutlá prostěradla, kterými ji včera v noci někdo přikryl, a posadila se na páchnoucí žíněnce. Rozhlížela se po veliké místnosti s vzdáleným stropem a zataženými okny. Někdo ji vzal za ruku a táhnul doprostřed pokoje.

- Isis, pojď s námi tančit, říkala cizí dívka a točila se po vlastní ose proti směru hodinových ručiček.

Isis byla hrozně unavená a cítila velice těžká víčka. Stála uprostřed místnosti vedle kroutící se dívky a mnula si unavené oči. Uvědomila si, že má na sobě dlouhou bílou košili s černými a krvavými otisky něčích rukou. Vyděsila se a chtěla běžet ven. Celá stěna byla přelepena novinami a tak jí chvíli trvalo, než našla dveře. Neměly však kliku ani žádné podobné otevírací zařízení a Isis si náhle uvědomila, že tohle není domov. Otočila se zpátky k tančící dívce a křičela, že chce ven. Dívka se prohnula v zádech, zvedla ruce ke stropu a nahlas se smála.

- Odsud se nikdy nedostaneš! vyjekla na Isis a dál se točila v rytmu neslyšné hudby, Pojď radši tančit! Slyšíš? Je tady všude! Musíš se trochu uvolnit, radila dívka a vzala Isis za obě ruce, poddat se ozvěnám hluku.

Isis se jí bála a odstoupila k oknu, kde se skrčila do kouta a pozorovala cizí dívku v podivném vytržení.

Na polepené stěně byly hrubým červeným fixem napsaná nějaká písmena, která ani při bližším zkoumání nenavazovala do žádné souvislosti.

Dveře se najednou otevřely a do místnosti vstoupila nesympatická žena s drdolem hnědých vlasů a cukavými pohublými tvářemi. Nevšímaje si tančící dívky přistoupila k Isis a trochu se k ní sklonila.

- Pojď se mnou, Isis, řekla a pokynula hlavou.

Isis vstala a následovala ji. Vyšly na dlouhou chodbu plnou dveří a poblikávajících bledých zářivek. Na konci nekonečného tunelu svítily bílé lítačky a mezi nimi pobíhal sem a tam chlapec přibližně ve věku Isis. Následovala ženu v modorobílém stejnokroji a nedůvěřivě se ohlížela po zavřených pokojích. Když došly až na konec, chlapec v kostkovaném pižamu začal běhat kolem Isis a zamezil jí tak v cestě. Isis se zastavila a zeptala se co dělá. Chlapec se zastavil natočil hlavu před její obličej zvedl plandající rukávy k uším a naprosto vážným hlasem oznámil:

- Když půjdeš s nima, zabijou tě. Zůstaň se mnou.

Isis nevěděla jak má zareagovat a tak ho odstrčila a pospíchala za paní s drdolem. Ještě se otočila, ale kostkované pyžamo už nezahlédla.

Doběhla až na konec druhé chodby k velkému zamřížovanému oknu, kde byly jediné otevřené dveře. V nich stála paní ve stejnokroji a ukazovala na lehátko s přeskami na ruce a na nohy. V místě hlavy bylo lehátko mírně zdvižené a za ním vyčníval strohý železný stolek s nějakými přístroji a malou obrazovkou. Isis vyděšeně zírala na lehátko na kolečkách s gumovým přehozem a v hlavě se jí míhaly ty nejhorší představy. Očima zabloudila až k umělohmotné vaničce v rohu a stočila pohled na ženu pošklebující se nad jejím strachem.

- Jsi zlá, Isis. Nikdo tě nemá rád, ale všichni se ti to bojí říct. Nesmíš se bát jelenů vybíhajících ze zdí a nesmíš utíkat před lidmi, kteří to s tebou myslí dobře. Musíme tě teď zabít, jsi nepoučitelná a nikdy jsi se neměla narodit.

Isis jako omráčená ustupovala ze dveří. Žena přistoupila k přístroji a zmáčkla vypínač. Stroj zachrčel a na obrazovka zablikala šedým odstínem. Isis se rychle otočila a běžela k bílým lítačkám. Vběhla do druhé chodby a spatřila chlapce opřeného o zeď. Hrál si s míčkem na provázku a usmíval se.

- Neblázni, chtěla jsi přece umřít, řekl a koutky úst se mu stáhly.

- Kudy ven? zeptala se Isis v bláhové naději, že by se odtud mohla dostat.

Chlapec v kostkovaném pyžamu ukázal do chodby.

- Číslem 286, odpověděl a v očích se mu zablýsklo, jako když se od střepu odrazí paprsek světla.

Isis zvedla hlavu a sledovala cedulky vysoko na rámech dveří. Na druhém konci našla číslo 286 a zapochybovala, jestli to není ten pokoj, kde se dnes probudila. Váhala a nakonec se vrátila k místu, kde před chvílí mluvila s chlapcem. Ten tam však už nebyl, zbyl po něm jen míček ležící na hnědých kachličkách. Z druhé chodby se ozval šílený řev, až jí přeběhl mráz po zádech. Zvedla míček a vydala se do pokoje, o kterém mluvil chlapec. Vzala za kliku a vstoupila do tmavé místnosti. Její oči si nejprve nedokázaly přivyknout tmě, ale oknem proudil nepatrný proužek světla a naproti seděl skrčený člověk hlavu měl svěšenou mezi koleny a z úst mu vytékal pravidelný proužek krve. Když Isis vstoupila, pomalu se zvedl a pozoroval ji neproniknutelnýma skelnýma očima.

- Máš popálené ruce, řekl, aniž by jí přestal hledět do tváře.

Isis je zvedla a otočila dlaněmi nahoru. Natáhla prsty a míček propadl dírami v dlaních.

- Je to znamení, Isis.

 

---

Claude

...bílá nitka natažená mezi dvě vysoké budovy... zmítá se v proudech žlutého vzduchu a v nedohlednu se křečovitě drží uzlíčkem za zábradlí... cítí pod sebou rozložitou propast prázdnoty, která je prudce ukončena někde v nedohlednu betonovým chodníkem... claude stojí na jednom z balkonu a dívá se přímo do oslepujícího světla... někdo ho bere za ruku, ale claude nic necítí, jeho myšlenky se stáčí do víru prázdnoty a cinkavě do sebe vrážejí jako duhové kuličky...

 

Claude se zvedl ze sedačky a zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy k několika málo krokům, které ho čekaly před vstupem do ordinace. Kradmo pohlédl na ženu choulící se na židli u dveří východu. Kolena si držela přitisknutá k tělu a občas měl Claud nejasný pocit, že ta žena kuká! Na druhou stranu bylo možné, že jsou někde v čekárně skryté hodiny s kukačkou. Dál však už nad tím neuvažoval, protože právě překonal onu stěnovou bariéru a pomocí dveří vstoupil do nevelké místnosti s béžovými tapetami a stylově krajkovanými roletami. Claud se rozhlédl po místnosti a jeho oči se zarazily o malého doktora v bílé nemocniční uniformě. Byl to drobný vyhublý pán se střapatou hlavou a hladce oholenými tvářemi. Claud se okamžitě nemohl rozhodnout, jestli je mu tento podivný tvor sympatický či nikoli. Na pokyn doktora se posadil do hlubokého koženého křesla naproti. Chvíli tak na sebe mlčky zírali. Doktor si prohlížel osobu proti sobě a odhadoval svým učeným mozkem, čím jeho nový pacient trpí. Zkušeným okem si prohlížel Clauda, ale viděl jen bledého človíčka s hlubokými kruhy pod očima a poněkud povislými rty, smutně psíma očima, před kterými visela záclona slámově žlutých vlasů. Doktor se odsunul od stolu, vstal a podal Claudovi ruku. Ten ihned vyskočil na nohy a utíkal ke dveřím. Vzal za kliku a v mžiku by byl pryč, kdyby doktor pohotově nepřiskočil k červenému tlačítku ve stole a nezamknul tak východy z ordinace.

„Ale ale pane Claude, copak copak?" snažil se doktor o konejšivý tón „Já vám přece neublížím. Jen se v klidu posaďte a pohovoříme si co vás trápí."

Claud se křečovitě držel za kliku a výhružně vrčel jako ohrožené zvíře. Za chvíli se uklidnil a nedůvěřivě se odklidil do kouta místnosti za nevelký fíkus. Doktor si přisunul telefonní aparát a zvedl sluchátko. Jeho ukazováček automaticky spočinul na otáčivém číselníku, když se na chvíli zarazil a zavěsil. Rozhodl se ještě dát tomuto podivnému člověku jednu šanci. Ve skutečnosti se zatím nějak zvlášť agresivně neprojevil. Právě naopak, zrovna obešel fíkus a pomalým krokem se blížil zpět ke křeslu naproti doktorovi. Odkašlal si a jako by se nic nestalo začal Claud konverzovat o počasí.

„Teda doktore, to je dneska ale psí počasí, co?"

Poškrábal se v zátylku a natočil hlavu doleva. Nakrčil obočí a čekal reakci. Doktor však sáhl po zeleném notesu a začal si něco zapisovat. To Clauda trochu znervóznělo.

„Co si to tam o mě píšeš doktore?“

„Ale, to sou běžné formalitky. Můžete mi, pane Claude prozradit datum a místo narození?“

„Jistě. Narodil jsem se na Severojihu v roce 1 156 v dubnu tohoto roku.“

Doktor si zabodl hrot tušky do tváře a chvíli o něčem přemýšlel.

„Myslel jsem si to," poznamenal poté.

„Jak jsi to mohl vědět?“ zeptal se polekaně Claud. „Přiznej se doktore! Máš něco společného se spolkem vyzvědačů a teď se mě pokoušíš vyslýchat!“

„Claude, víte vůbec jak je venku? Myslím tím, jaké je podle vás to psí počasí?"

„Nejsem si jistej, doktore. Myslím, že když jsem vyšel dnes ven, bylo modré nebe. Kromě toho, v čekárně vám někdo kuká.“

„Ach, to bude nejspíš Matylda. Inu, naše sezení je u konce. Doufám, že jsem získal vaši důveru a těším se na naše další setkání. Při odchodu prosím zaplaťte sestřičce a řekněte Matyldě, že je očekávána."

Claud se zmateně podíval na doktora a prsty bubnoval do desky stolu. „To je všechno, doktore?“

Doktor rychle přikývl a zaklapnul zelený notes. Olízl hrot tušky a uložil ji do přihrádky.

„A kdy mám zase přijít?“ zeptal se Claud překvapeně.

„Sestřička vás objedná. Zatím nashledanou a hodně štěstí!“ vstal doktor a spěšně vyprovázel Clauda ze dveří.

Když Claud opouštěl budovu, kde se nacházela ordinace, cítil se dost zmateně. Nevěděl přesně, co vlastně očekával, ale tohle se mu zdálo podivné. Na druhou stranu byl rád, že má tuto nepříjemnou návštěvu za sebou. Bál se, že se mu doktor vysměje nebo ho nechá někam zavřít.

Claud se vracel domů, přemýšlel a nevnímal šedé kapky padající z tmavého nebe. Lidé ho míjeli a někteří polohlasně nadávali na psí počasí. Nikdo si ho nevšímal, klidně si plynul v kalužích a mezi zdmi oprýskaných domů. Vyhýbal se děravým okapům a chodil v provázcích tekoucí vody. Jeho vybledlé kdysi snad žluté tričko bylo úplně promáčené a černé kalhoty se mu lepily na nohy. Claudovi nikdy neteklo do bot, protože nikdy žádné neměl. On sám o této skutečnosti neměl ani ponětí, protože ho nikdy nenapadlo o tom přemýšlet. Nosil stále stejné věci, podobně jako zvířata nikdy nesvlékají svoji kůži, pokud tak za ně neučiní někdo jiný.

Claud vyťukal tajnou kombinaci na nejspodnější zvonek v řadě vyrovnaných plastických puntíků a čekal, až začnou bzučet dveře. Bylo to znamení, že jeho soukromá jednotka je připravena přijmout Clauda do skrýše. Claud třikrát zahoukal na znamení, že vzduch je čistý. Vyzvědači byli všude kolem, skrývali se v podobě předmětů a stromů. Nikomu nesměl věřit a stále byl ostražitý.

Ve výtahu zneškodnil podezřelého špiona, který se důmyslně proměnil v malého čokla a vysílal šifrované zprávy Vyzvědačům.

Paní sousedka spustila hrozný jekot, když viděla, že Claud dusí jejího mazlíčka a přetáhla nešťastného paranoika deštníkem přes záda. Claud byl v tu ránu omráčen psem přivolanou posilou a ležel na chladné podlaze vklíněný do prostoru, nemožně trčící na všechny strany a důmyslně uvězněn dveřmi od výtahu. Cítil nitkovitý tep, přestával dýchat a vychutnával poslední hořké vteřiny svého života. Bylo mu velice líto, že si ještě neopatřil jedovatou pilulku, kterou by se v tu ránu a bez zbytečných bolestí otrávil. Co kdyby ho chtěli polomrtvého a omráčeného vyslýchat? Může v takovém stavu uhádnout, co smí a co nesmí prozradit?

Claud otevřel oči a uviděl zástupkyni své soukromé jednotky. Stála nad ním a něco živě gestikulovala. Ostatní členové se ho snažili zvednout ze země. Byl rád, protože podlaha ho už začínala studit na záda. Vstal, ale točila se mu hlava. Dopotácel se do své skrýše, která se nacházela na strategicky velmi výhodném místě v kuchyni pod stolem, zavřel za sebou ubrus a začal vysílat do červeně tečkovaného hrníčku zprávy pro jednotku dvě a pět. Zástupkyně soukromé jednotky běhala kolem stolu a snažila se mu přerušit signál. Našla pod kobercem kabel, který spojoval hrníček a okno pro výměnu informací, a vyhodila ho do koše. Při škubnutí vytrhla Claudovi hrníček z ruky a ten se rozbil. Zástupkyně je tedy zrádce! Přešla na jejich stranu a snaží se ho systematicky zničit. Dva podstatně mladší a menší členové jednotky se ukryli ve svém pokoji. Claud se rozhodl. Nechtěl přijít o svého nejvěrnějšího druha – zástupkyni. Vylezl zpod stolu a stoupnul si na židli.

„Zástupkyně osobní jednotky, přistup sem k židli,“ zavelel Claud a ukázal na místo pod sebou. „Proč jsi mi rozbila moji vysílačku?"

Zástupkyně se zhroutila do druhé židle a začala plakat. Mezi vzlyky ke Claudovi doléhaly útržky vět. „...proč to Claude... děláš?... já... a děti... už to musí... skončit!"

Při posledním slově bouchla pěstí do stolu a odešla do chodby k telefonu.

„Musíš mi věřit!“ volal za ní Claude „Chci vás ochránit před vyzvědači! Jsou všude, dívají se na nás z rádií, poslouchají nás z televize a čtou nezašifrované dopisy. Nezvedej to sluchátko, uslyší nás! Jsou to nepřátelé, nesmíš se s nimi spolčovat!"

Náhle se zarazil a strnul v úžasu. Až nyní mu to všechno došlo. Kukačka v čekárně, béžová ordinace, zelený sešit a nakonec pes ve výtahu. Celý svět se spolčil proti němu. Snaží se z něj udělat blázna! Jednotka dvě a pět se už nejméně týden neozývala, osobní jednotka mu zlikvidovala komunikaci. Všichni jsou to nepřátelé, byl to pouze vypočítavý manévr, jak z něj vymámit informace. A on jim všem věřil a vysílal jim zprávy každou sudou půlhodinu! Tak tedy je úplně sám.

Clauda pohltila panika, nevěděl co má dělat, vrhnul se k onu s úmyslem v příští vteřině skočit dolů, jen aby ho nemučili a nepáčili z něj další informace! Nesmí promluvit! Na okenní římse se zastavil a otočil se do kuchyně. Tam stála bývalá Zástupkyně osobní jednotky a vyděšeně zírala na Clauda.

„Zradila jsi mě! Slyšel jsem, že jsi volala pro posily. Nenechám se mučit!"

Křik přivolal i zbylé dva členy, kteří si stoupli za matku a křečovitě se jí drželi za ruce, jako by tak mohli zadržet svého otce před skokem z okna.

Claud se pozpátku posouval na římse. Pustil se okenního rámu a prudce se otočil. Letěl vzduchem jen zlomek vteřiny. Dopadl na ulici a po prudké ráně ho pohltila tma. To už se kolem něj sjížděly sanitky a odvážely ho do nemocnice.

„Tak mě přece jen dostali,“ pomyslel si Claud, když se probral v bílé posteli pod zamřížovaným oknem do ulice „Nikdy se odsud nedostanu, získali moji DNA a kdykoliv mě zase vyrobí. Nezbývá nic jiného, než se k nim přidat. Nemám sám šanci proti celému světu. A časem se mi třeba podaří vytvořit odboj z několika nejvěrnějších a znovu vytvořit novou jednotku. Potom potrestám zrádce a získám vládu nad celým světem. Stačí se jen přizpůsobit a dělat všechno přesně tak, jak se očekává. Jenom na Zemi jsou nás tisíce a jen čekáme na vhodný okamžik."

Polly

 

---

ostrov

 

...čekala na vydlážděné zastávce rozčleněné na tisíce drobných ostrůvků... dívala se do země a očima pozorovala vlnící se spáry mezi jednotlivými dlaždičkami.. cítily se stísnění a ona jim rozuměla, přestože nebyla vmačkána do milimetrové drážky v podlaze... na stropě svítilo několik zářivek, plynule vydechovali žlutý vzduch a bezhlasně záviděly dlaždičkám jejich strnulou mrtvolnost... líně se pohupovaly a občas si bzučivě povzdechly....

...přešla přes celou délku do země vydlabané zastávky podél kolejí a dívala se do tmavého tunelu, v jehož neviditelné černotě se skrývaly křišťálové krápníky... přijelo metro a ona se vydala do otevírajících se dveří, myšlenkami se však vracela do minulosti, té uklidňující jistoty již proběhlého... vzpomínky se jí zvolna odvíjely v představy a nakonec paralelně splývala s mechanickou přítomností... z přemýšlení ji vytrhl nečekaný náraz... něž se stačila vzpamatovat, ležela na šedohnědé pošlapané podlaze metra a mhouřila oči proti zamřížovanému světlu... vůz začal brzdit a lidé se začali sesouvat dopředu... vláli na křečovitě držící se ruce, která s nimi očividně nechtěla mít nic společného... někteří na ni šlápli, ale nebolelo je to, a tak jí ani nenadávali... ucukla s rukou a dívala se na otisk podrážky na dlani... dveře se s krátkým cvaknutím otevřely a lidé se hrnuli ven... někteří ji překročili, ale jiní si ji všimli, až když o ní zakopli... byla dost zoufalá, protože si připadala jako svíjící se drážky v dlaždičkách... nikdo ji nepomohl zvednout se a tak se skrčila pod sedadlo a schovala si hlavu...

...když otevřela oči, procitla do naprosté tmy... zvedla hlavu, ale praštila se do velice nízkého stropu sedadla... vylezla ven a snažila se najít východ... nedaleko svítilo červené a žluté světlo, v dálce supěl nějaký stroj... bloudila nejdříve po vagónu, potom po tmavých vysokých tunelech, až konečně vyšla na povrch země... něvěděla přesně kde je, ale vydala se po žluté šipce na chodníku... šla bludištěm ulic, mezi vysokými paneláky a ostrůvky podupané hlíny, ze kterých vyrůstaly odvážné stromy... některé se dusily a jiné se snažily dýchat co možná nejméně... věděla, že jsou tyto rostliny velice osamělé, protože je listí opouští mezi prvními... když šla kolem, rozpačitě sklápěly své sukové oči a nebo se dívaly jinam... vzpomněla si, jak se jednou pokusila obejmout takový strom, ale ten se vzepjal a kdyby mohl, jistě by utekl a zmizel... pochopila, že stromy soucit jen ničí, zpod jejich kůry se vyhrnou jantarové slzy a oni pak nejsou k utišení... jsou to smutné rostliny, protože jim není pomoci...

...žluté šipky končily nečekaně a náhle, jak to u ukazatelů cesty obvykle bývá... domnívala se, že dospěla k cíli své cesty, ale na druhou stranu si byla vědoma toho, že šipky častěji z cesty svádí, než někam vedou... především ty žluté...

...otevřela železnou branku v kamenné zdi a vstoupila do zahrady... byla to plocha zarostlá vysokým plevelem s jedinou vyšlapanou cestičkou... přes zeď se převalovaly oslabené stromy, jejichž větve se rozpínaly do všech stran, aby někde našly volný prostor k dýchání... zahrada vypadala neudržovaně a poněkud zastarale... stromy a keře zde přesahovaly výšku pětipatrových budov a pro květiny zde už nezbývalo žádné místo... jejich semínka byly udušeny mohutnými sítěmi kořenů dříve než mohli spatřit záblesk světla...

...neměla moc na vybranou, a tak se samozřejmě vydala po vyšlapané cestičce vynoucí se mezi vysokým porostem... jediná věc, která ji zarazila, byla nepřítomnost domu... zahrady většinou obíhají nějaký obytný prostor, aby měl člověk pocit částečné izolace od vnějšího hlučného světa... žádné další zdi tu však neviděla... možná, že byly už dávno prorostlé a zbořené rozpínajícími se rostlinami...

...procházka po neznámé půdě ji naplňovala příjemným pocitem, ze kterého se úplně vytratila zvědavost... myšlenky jí volně plynuly po okolí, a tak byla překvapaná, když došla na konec cesty.... zastavila se a nepřítomně hleděla před sebe...

...rozprostírala se zde malá kruhovitá plocha pošlapaných stébel trávy a uprostřed stála nevelká jabloň s černě sesychající kůrou... na jedné z jejích větví visel ve vzduchu necelý metr nad zemí nějaký muž... ke krku měl přivázaný provaz a celé jeho tělo bylo jakoby sesunuté dolů... měl zavřené oči, ale jeho tvář měla zvláštní křečovitě uvolněný výraz... ruce se mu zdánlivě nehybně plápolaly... měl špinavou potrhanou košili a kalhoty z tmavého plátna, na kterých byly zřejmé stopy po stékajících pramínkách krve a moči... vypadaly, jakoby se na poslední chvíli snažily opustit umírajícího a utíkaly za vidinou záchrany v hlíně pod houpajícím se tělem...

...tohle všechno viděla, ale její zastřená mysl to nedokázala přijmout... ve své podstatě se setkala s nejpřirozenějším lidským údělem, s nímž by se v nejbližší době stejně dřív nebo později střetla tváří v tvář... ale tato smt měla hmotnou podobu, byla před ní s oparem záludného úšklebku... pokud se s ní člověk jednou setká v její nejlidštější podobě, už příliš nezáleží na tom, kdy přesně zemře, protože se v ten okamžik stává umírajícím... byl to opravdu žalostný pohled na něco, co už vlastně ani nebylo a přesto bylo nuceno setrvat zde do té doby, než to bude pohřbeno... mrtvé tělo však obvykle stále ještě hrdě nese své jméno a právě to bývá se vší úctou zakopáno pod upomínkový pomníček... i toto jméno, právě visící na větvi jabloně, bude brzy pohřbeno...

...a tak se otočila a vracela se ven, na rušnou silnici, do veřejného světa, kde jasný zaběhnutý řád vytlačuje takovéto podřadné věci... zastavila se před brankou, chvíli se snažila nadechnout a potom omdlela... když se probudila, skláněla se nad ní starší žena s tučně bledým obličejem a černým deštníkem... její bledé rty se otevíraly a špulily slova, kterým nerozuměla... otočila hlavu a rozevřela dlaň levé ruky... na zem se sesypal šedý popel a ona si nemohla vzpomenout... najednou nevěděla vůbec nic... vstala a šla domů, i když netušila kde to vlastně je... trápila ji jediná a poněkud nezřetelná vzpomínka na křišťálové krápníky...

...a jednoho krásného dne si muž odvázal provaz z krku a vydal se domů... byl rád, že mu jed zmije, která ho kousla do hlavy, nepronikl do srdce... udělal pár kroků a vznesl se nad jabloň, zahradu, město, planetu, svět, vesmír... jeho tělo prorostlo kořeny a jeho jméno nebylo nikdy zveřejněno...

...vždycky si myslela, že neexistuje... bohužel se už od začátku několikrát přesvědčila o opaku... až příliš bolestně si uvědomovala svoji existenci... škrábala se do rukou, aby zjistila, jestli dokáže ještě něco cítit... v okamžiku, kdy zjistila, že její tělo konečně pochopilo to, o čem byla přesvědčena její duše, rozřezala si kůži po celém těle, běžela ven prázdnou tmavou ulicí až k pobřeží, kde slyšela šumění mořských vln... lehla si na vodu a dívala se na tmavnoucí nebe nad ní... necítila chlad, ani štiplavou sůl v rozedrané kůži, krev unikající z jejich cév a rozprostírající se pod ní jako nachový koberec... vnímala jen své myšlenky, které byly uhoupávány na vodě... nechávala se unášet daleko od břehu... toužila se rozhlížet po obzoru a vědět, že je uprostřed rozlehlého oceánu, jen modré nebe a modrá hladina... měla zavřené oči a vznášela se... už nic necítila a byla úplně volná... krev z ní vytékala jen zvolna a ona věřila, že bude trvat ještě velice dlouho, než ztratí vědomí, pokud se tak vůbec stane... aniž si to uvědomila, moře odneslo její vědomí do snů... zdálo se jí jen o mléčně bílé hladině, ve kterém se zrcadlově odráželo několik mraků... probudil jí něčí křik... byly to vzdálené hlasy přicházející z města... pomalu, zvolna otevírala oči... špičkou jazyka přejela slané popraskané rty a rukama šátrala kolem sebe... nebyla uprostřed oceánu, jak si přála, ale nacházela se na chladnoucím písku... moře ji opustilo, vystrašeně se stáhlo, jako by ji tu vlny vyhodily a pospíchaly někam do ztracena... obrátila se na bok a stočila se do klubíčka... byla zklamaná, že ji odliv nevzal s sebou... teď jí nezbývalo nic jiného než se vrátit do omezeného prostoru čtyř stěn bez oblohy a bez pocitu nekonečnosti... vstala a šla směrem k městu... cítila se velice unavená a přemýšlela o dlouhém spánku... země pod jejíma bosýma nohama se z písku přelila do hnědé udusané hlíny, zeleného plevele, pichlavého bodláčí a vyhřátý betonový chodník... slunce už dávno zapadlo, ale nebe si stále ponechávalo našedivělý odstín, jako by se mu ještě nechtělo jít spát a nechat město napospas černé noci... silnice se pozvolna zvedala, přes řeku se klenul starý most... za nepříliš vysokým zábradlím stál nějaký mladý muž... jednou rukou se držel zábradlí a v druhé měl cigaretu... klidně vdechoval tabák a vypouštěl nezřetelně šedivý kouř... díval se do vody pod sebou a měl přemýšlivý výraz ve tváři... ulice byla pustá a z dálky sem doléhaly zvuky hlučících ponocujících lidí... když zvedla hlavu a spatřila ho tam stát, zpomalila svůj krok a přešla na protější chodník... měla v úmyslu kolem něj jen nevšímavě projít a pokračovat dál... ale zvědavost ji přeci jen ovládla a směřovala její kroky blíž k neznámému cizinci... mnohokrát slyšela o takových situacích, ale nebyla si jistá, co by teď měla udělat... rozhodla se, že se ho jen zeptá na pár věcí a dál ho nebude rušit v jeho skoku dolů, je to ostatně jeho život a ona do něj nechce nijak zasahovat... jistě má důvod, a pokud ne, jeho věc... třeba ještě není ani pevně rozhodnutý... nakonec přistoupila blíž, i když si zachovávala jistý odstup, a tiše si odkašlala... prohlížela si ve žlutém světle lucerny neoholenou, poněkud pobledlou tvář a neklidné ruce... měl krátce střižené vlasy a na krku měl dlouhou příčnou jizvu... aniž by odtrhl oči od bouřlivé vody, řekl spíše stroze: „jen se dívám, jak ta řeka rychle odplouvá...“ ...nevěděla přesně co má říci, byla to pro ni přeci jen nezvyklá situace a tak mlčela... snad si najednou nebyl jistý, zda tam skutečně stojí, odtrhl oči od proudu a krátce na ní pohlédl... využila jeho pozornosti a zeptala se, jestli chce skočit dolů... na chvíli se zamyslel, několikrát potáhl a rozžhavil tak špičku cigarety... „ta voda je asi hodně studená“ poznamenala jakoby mimochodem... „máte pravdu,“ vzdychl a zahodil ještě hořící cigaretu do vody... „bude to asi velmi nepříjemné, viďte“ pokračovala, ale najednou si uvědomila, že její slova nemají vlastně žádný význam... popřála mu hodně štěstí a pokračovala v chůzi... neotáčela se, bezmyšlenkovitě kladla jednu nohu před druhou a soustředila se jen na zvuky za ní... ohlédla se až na druhém konci ulice... most za ní byl prázdný... bodlo ji u srdce... rozběhla se zpátky k řece... předklonila se přes zábradlí a dívala se do proudu... nedokázala si představit, že by ten, s kým mluvila ještě před pár okamžiky, byl nyní mrtvý... bylo to pro ni něco nepochopitelného... otočila se a rozběhla se domů... chtěla si lehnout a spát a odpočívat nejméně několik dní, ale potom jen ležela v posteli a zírala do prázdného stropu... nemohla usnout a byla si vědoma toho, že její dosud celkem poklidný chod nezbytně nutného života je od základu narušen a nejspíš se brzy zboří docela... a jakou přitom mohla dnes mít krásnou smrt... v tuto chvíli by ji proudy unášely po dně oceánu... byla by součástí podmořské říše, aniž by si to uvědomovala, snad by ještě pár okamžiků cítila tu slanou krajinu... po několika bezesných nocích se vydala ven k moři... doufala, že ji uspí jeho monotónní šumění a sluncem rozpálený chladnoucí písek... zastavila se na mostě a znovu pohlížela dolů do proudu... přelezla zábradlí a nechala se hypnotizovat proudem rozbouřené řeky... jednou rukou se držela zábradlí a nakláněla se přes římsu mostu... pohled na valící se vodu ji uklidňoval a přemýšlela, jaký je vlastně rozdíl v tom zemřít v proudu řeky, nebo se nechat unést mořem.. jak tam stála, všimla si, že za ní někdo stojí... slyšela neznámý hlas, který se jí ptal, jestli chce skočit dolů... aniž by zvedla oči, odpověděla „jen se tak dívám, jak ta řeka rychle odplouvá“.... neznámý mohl vidět ve žlutém světle lampy její poněkud pobledlou tvář a neklidné ruce...

 

polly 30.4.03 20:20

Most

 

...stála jsem na mostě nad rozbouřenou řekou a dívala se do proudu... nade mnou pluly hustě temné mraky, které se na nás brzou snesou a udusí nás... těžké černé kapky předpovídaly temný konec našich dní...

obracela jsem hlavu k nebi a spatřila na tmavém pozadí letícího racka... bojoval s bezvětřím, kácel se k zemi a zase vzlétal, stále výš a výš a potom se zase řítil dolů... vzduch ztěžknul a na rackovi se objevilo několik černých kapek, které se leskly v těžkém vzduchu jako ropné skvrny... vrhal se proti mrakům stále výš, až z něj létalo peří jako z protrženého polštáře... snášelo se na mléčně bílou hladinu, která odrážela temné mraky, takže se zdálo,  že se vynořují přímo z hlubin země...

stále jsem očima sledovala zoufale bojujícího ptáka, jak se stále pokouší prorazit hradbu hustých mračen... nikdo se nesmál jeho naivní představě, že za nimi je slunce... všichni toužili být tím rackem a opustit potápějící se loď.... nikoho nenapadlo, že poletí ve slunci jen pár hodin, možná dní, dokud jeho unavené tělo nepocítí nutkání někde si sednout a odpočinout si... následkem toho se stejně zřítí dolů pod dusící plátno oblaků, kde zůstane ležet v troskách svého těla... ale i přes to všechno mu lidé záviděli, že spatří slunce... ještě alespoň jednou... jak byl náhle vzácný a nedosažitelný ten paprsek slunečního světla... sledovala jsem ubohý boj zvířete a jeho odvahu, kterou žádný člověk na zemi nenašel...

nikdo se nesmál, protože všichni věděli......

náhle se však zoufalý letec zastavil uprostřed mávnutí křídel a snesl se k zemi, vzduch rozhodil jeho tělo jako by to byla jen hrst bezvládného peří a snesl ho do vody...

jako by se čas vyděsil a plynul nesmírně pomalu... všechno se na těch pár okamžiků zastavilo, ropné kapky se překvapeně otočily za padajícím tělem a země se nepříjemně zachvěla... oči racka se trochu přivřely a z jeho hrdla vyšel příšerný výkřik bezbranného tvora, který byl poražen vlastní odvahou... těžký kovový vzduch nemohl ten zvuk snést a jako by se snažil  jej od sebe odhodit do vzduchoprázdna... a tak nás všechny obklíčily zbytky výkřiku a ozvěnou nám vnikaly do hlavy, kde se roztríštily v šumivý hluk...

racek zmizel pod neprůhlednou černou hladinu... zdálo se, že přeci jen prorazil ve vodě hradbu mraků...

a kdo ví... třeba tam našel své slunce...

 

polly 25.4. 2003 21:07

Kapitola I.
(o svobodě?)

Čekal na autobusové zastávce, stejně jako každé ráno, a rozhlížel se kolem sebe. Trochu mhouřil oči, aby mohl lépe zaostřit. Viděl prázdná těla s obličeji bez výrazu, která stojí v barevných úborech na pozadí šedivých ulic. Na chvíli si myslel, že se mu to všechno jenom zdá. Za chvíli zazvoní budík, on vstane, uvaří si kávu a půjde na přesně takovou zastávku mezi stejně všední postavičky. Copak nic nemá nějaký hlubší smysl?
Uvědomil si, že špičkou boty šťourá ve štěrku a polekal se. Rychle se rozhlédl kolem sebe. Už neví co dělá! Kdyby si toho někdo všimnul, pomyslí si, že není normální. Hromádka kamení je zbytečná součást okolí. Není vhodné na něj nějak upozorňovat, nebo se s ním zabývat. Toho si je přece každý vědom.
Ale proč mu přijde nemístné zabývat se štěrkem? Je to přece jeho sen a on se v něm může chovat tak, jak uzná za vhodné. Nemusí se nikomu a ničemu přizpůsobovat. Klidně si stoupne před hlouček čekajících lidí a začne žonglovat s jablky, které mu manželka připravila ke svačině. Jsou sice jen dvě, ale je to jeho svět, ve kterém je poprvé a nikdy se sem už nevrátí. Nebude muset nikomu vysvětlovat svoje činy, ani se nebude nikomu zpovídat. Prostě půjde a bude žonglovat s dvěmi jablky. Je to tak prosté!
Hlasitě si odkašlal, aby zahájil své další pohyby. Někteří k němu obrátili tvář a vyplivli na něj otazník. Proč tak hlasitě kašle? Musí být nenápadný a nikoho na svou přítomnost neupozorňovat. Tvoří jen šedé pozadí, součást okolí - stejně jako kamínky na silnici. Proto nemůže žonglovat s jablky!
Z úst mu vyšel hluboký povzdech. Nechtěl nahlas vyjadřovat pocity, které ho uvnitř drásaly. Navázal na proud svých myšlenek a zřetelně se omluvil. Otočil se a pomalu se vracel domů. Neslyšel přijíždějící autobus, supění otevírajících se dveří, ani skupinku lidí, jejichž kroky se třou o asfalt, míjí se a v ozvěnách naráží do zdí domů. Svět kolem něj se zúžil na škvírky očí, které viděly, ale přestaly vnímat.
Zastavil se před vchodovými dveřmi a čekal. Jeho mysl se vyprázdnila. Byla to pustá a skličující prázdnota, která se rozpíná, lapá všechno kolem sebe a dožaduje se naplnění. Svět se mu stal nepřítelem, protože ztratil podstatu, která byla i jeho vlastní.
Pomalu otevíral oči. Poodhalil plachtu své uzavřenosti, aby zjistil, jestli mu nehrozí zvnějšku nějaké nebezpečí. Mluvila na něj nějaká žena. Znal ji, ale nepřikládal tomu žádnou důležitost. Odváděla ho do chodby k výtahu. Vešel do svého bytu a zamířil k tikajícím hodinám v ložnici. Přemýšlel, jestli zazvoní a probudí ho z tohoto strašného snu. Překvapila ho rozlehlost pokoje. Jen dvě postele, skříň a stolek. Nikdy si neuvědomil vzdálenosti stěn, stropu a podlahy. Proč je ten pokoj tak vysoký? Nikdo přece není tak vysoký, aby mohl využít ten prostor nahoře.
Lehl si do postele a díval se na bílou desku nad sebou. Připadal si nesmírně unavený a strhaný. Celý život chodil v kruhu. Tam a zpátky, tam a zpátky. Dokonce i ve svých snech se trmácel za nesmyslnými věcmi. Nikdy si nepoložil otázku, proč to všechno dělá. Postavit dům, počít syna a zasadit strom. Koupil byt, jeho syn zemřel na zánět slepého střeva a strom uříznul o Vánocích, aby měli kam položit dárky. Teď může zemřít. Je to opravdu všechno?
Rozhodl se, že se nechce probudit do skutečného světa, rukou zašátral vedle sebe, vzal budík a mrštil jím o protější stěnu. Setkal se s překvapenýma očima své ženy, vedle které se právě roztříštily hodiny. Na chvíli se zarazil a uvědomil si, že to, co právě udělal, ho citelně vzdálilo od okolního světa. Přestává zde existovat, stává se někým jiným úplně jinde. Nemá s tím nic společného.
Vstal a zamířil do kuchyně. Otevřel skříňku nad dřezem a jednou ranou z ní vyházel všechny skleničky, které se záhy roztříštily o zem. S každým dalším střepem se vzdaloval světu. Nebyla to agresivita, ale spontánnost. Stal se nezávislý na svých činech, nemusel je omlouvat ani vysvětlovat. Byl to osvobozující pocit, který nikdy předtím nepoznal, byl mnohem intenzivnější než štěstí. Ochutnal nezávislost, dotknul se neomezenosti. Jeho prázdnota se vyplnila tím, že se stal její součástí.
Náhle se rozběhl k oknu, jeho tělo proletělo sklem a nepatrný okamžik se propadalo do šedé propasti utvořené budovami, silnicí a zataženou oblohou.
Jeho vědomí se dusilo uvězněné ve schránce mrtvého těla. Přestalo přijímat okolní teplo a život. Ocitnul se v temnotě chladnoucí mysli, zmatených vzpomínkách a neexistující budoucnosti. Upadnul do naprosté samoty, kterou nedokáže vyplnit ani prázdnota.

 

Kapitola II.

(o nesvobodě)

Posadil se za masivní dubový stůl. Na jeho druhém konci seděl cizí muž a kapesníkem si čistil brýle. Byl to neobyčejně tmavý pokoj jen s jedním malým oknem. Strop byl velmi vysoko, z vlhkých stěn stékaly potůčky zelené břečky. Pohled upřel k oknu, jako by to byl jediný záchytný bod. Venku bylo zataženo a snad i pršelo. Světlo zastínila mračna. Ve zpocených dlaních žmoulal okousanou propisku. Věděl, že stačí jeden jediný podpis a bude volný. Bude moci utéct pryč a schovat se. Nikdo už ho nikdy nenajde.
Cizinec za stolem si nasadil brýle, kapesník pečlivě složil a uložil do kapsy, a z aktovky vyndal dva čistě bílé papíry. Významně si odkašlal a nepatrně zvedl obočí.

 

S trhnutím se probudil a okamžitě otevřel oči. Prudce oddechoval a křečovitě svíral kovově chladnou pelest postele. Ve dveřích se mihnul bílý stín a zvednul ho ze země. Uvědomil si, že to byl jen sen. Kolem sebe má důvěrně známé bílé zdi, ne příliš daleko od sebe, a okno do podzimní zahrady. Namáhavě vstal a lehnul si na bílá prostěradla.
Bílý stín zmizel v ohybu místnosti. Otočil hlavu k zamřížovanému oknu a spokojeně odpočíval. Všechno bylo v pořádku. Dostavil se pocit uklidnění. Usmíval se na neviditelné tváře poletující u stropu. Za okamžik se ponořil do hlubokého bezesného spánku.

 

Cítil, že je vzhůru, ale nedokázal si vzpomenout v jakém čase a prostoru. Ztratil se ve vlastní hlavě. Mohl jednoduše otevřít oči, ale bál se neurčitého pocitu, že se objeví v neznámé místnosti. Náhle uslyšel zřetelné hlasy, mnohem jasnější než zvuky, které vydávají ty bílé stíny. Byly to dvě děti, hrály si v jeho hlavě. Netušily, že o nich ví. Smály se a rachotili neviditelnými předměty. Potom náhle umlkly. Bál se, protože netušil, co bude následovat. Jedno z dětí vykřiklo a zavolalo na to druhé. Ozvalo se pravidelné odkapávání vody. Zhrozil se. Uvědomil si, že ty děti našly v jeho hlavě kohoutek a určitě ho zapomenou vypnout. Snažil se zachovat klid, ale nemohl nic dělat. Zděšení se mu vyhrnulo z úst a on vykřikl. Vzápětí nastalo ticho protrhávané zvukem vody narážející na plechový povrch. Děti se vylekaly a utekly. Chytil se rukama za hlavu a snažil se zbavit toho mučivého kapání.
Trvalo to snad celou věčnost, plazil se po zemi, hlavou bušil o tvrdé kachličky, všechno bezvýsledně. Zmocnilo se ho zoufalství a zlost. Měl pevně zavřené oči, a tak neviděl bílé stíny, které s ním cloumaly, vláčely ho po zemi a zvedaly do vzduchu. Čekal, že ho vyhodí z okna, aby přestal vřískat a uklidnil se. Místo toho ho svázali na posteli, jeho hlava se zmítala, jako by byla samostatný orgán, který právě ztratil tělo. Nebyl schopný se uklidnit. Do žíly mu vrazili injekci, ale tento uklidňující lék nemohl nijak proniknout do jeho hlavy, která se teď plně oddělila a poletovala u stropu spolu s kývajícími se obličeji.

 

Když se probudil, do očí se mu nahrnuly slzy a on se rozbrečel jako malé dítě. Nemohl se hýbat, ale pociťoval každičký sval svého těla. Píchalo ho ve spáncích a krev mu pulzovala v žilách. Uvědomoval si, že svoji bezmocnost a ubohost. Ztrácel se ve své nemocné hlavě, v neexistujícím světě, který se obrátil na ruby a odhodil ho vždy v okamžiku, kdy si nejméně přál vrátit se do opravdového světa. Jeho život se skládal jen z upadání do podivných rozměrů a návratech, snění a probouzení.
Chtěl pryč, toužil se vrátit domů. Ve skutečnosti věděl, že jeho domov nabývá na své kráse a jedinečnosti jen díky holým nemocničním zdím. Byl si toho vědom, ale zároveň doufal, že jeho život se zázrakem jednoho dne stočí na prosluněné cesty.

 

Hleděl na cizince naproti a nebyl si jistý, jestli má vstát a podívat se do papírů. Nakonec se k tomu odhodlal a sklonil se nad stolem. Očekával nějaké prohlášení, ale místo toho se setkal jen s prázdnými řádky. Trochu ho to vyvedlo z míry a začal nervózně cvakat propiskou. Jak může podepsat prázdná slova?

 

Uslyšel podivný křik z chodby. Podivil se, protože zvuky z vnějšku své hlavy nedokáže vnímat. Vstal a šel se podívat ven. Stál na dlouhé bílé chodbě plné lidí. Všude byl zmatek a hluk. Zacpal si uši, otočil se a běžel do své postele. Hlavu zabořil pod polštář a snažil se o návrat do stavu ticha a prázdné hluchoty. Byl vylekaný, protože cítil, že ztrácí svůj vlastní svět. Nechtěl se vrátit tam, kde ho okolní nesmyslnost a nesoulad zavedli před brány smrti. Potřeboval jistotu a pevný řád.

 

Třásl se nedočkavostí, očima těkal z papírů na cizince, chvílemi mu pohled zabloudil na malé špinavé okno. Cizinec se pousmál a cosi podotkl o jeho nervozitě. Pokusil se nesmělý úsměv opětovat, ale na tváři ucítil jen podivný škleb. Muž se zvedl že židle a začal přecházet po místnosti. Sundal si brýle a opět je čistil cípem kapesníku. Zdálo se, že o něčem přemýšlí. Potom se zastavil a vybídl ho, aby si přečetl podmínky a pokud souhlasí s obsahem, může se vpravo dole podepsat.
Zmocnila se jej panika. Jak si může přečíst prázdný papír? Je to nějaký vtip nebo zkouška jeho vyléčené hlavy? Všechno teď záleží na tom, jak se zachová. Každý jeho pohyb je pod přísným dohledem lékaře, který se tváří k jeho reakcím netečně. Je to past? V jaké míře může vlastně důvěřovat svým smyslům?
Toužil se dostat ven. Prahnul po tom odejít odsud, vrátit se domů s potvrzením o propuštění z léčebny. Na druhé straně věděl, že jeho hlava není vyléčená, ale jen se podřídila pravidlům, která se od ní žádala. Byl schopen se sám vysprchovat, vyčistit si zuby a naučil se pár frází nutných pro komunikaci s bílými stíny. Skrýval a potlačoval svoje výbuchy zoufalství, vytyčil si hranici svého světa. Vložil všechnu svou energii na to zdát se normální, a tak se normálním stát.

 

Snad poprvé od té doby, co ho sem přivedli, se probudil do slunečného dne. Pocítil něco jako radost, ale vzápětí si uvědomil, že slunce nemůže silnými stěnami a zamřížovanými okny proniknout dovnitř. Díval se na svět venku jako na veselý zamřížovaný obraz, který někdo pověsil na stěnu, aby se lidé uvnitř cítili ještě stísněněji. Byl odsouzený k temnotě. Nemůže přijímat světlo, když se nedotýká jeho části Země.
Díval se do krajiny ohraničené obdélníkem skla a rozděleného na malé čtverečky kovových drátů. Zatoužil žít v tom obrazu, stát se součástí vymezeného světa.
Nechal se unést na vlnách sladkobolného snění, jeho tělo se uvolnilo a kleslo k zemi s rukama stále křečovitě svírajícími uvězněný svět.

 

Snažil se uklidnit. Začal zhluboka dýchat, ale bál se, že si něčeho cizí muž všimne a nechá ho odvést zpět do bílého pokoje. Otevřel svoji propisku a třesoucí se rukou se podepsal do pravého rohu, jak mu to lékař přikázal.
Napřímil se, ale na cizince nepohlédl. Jeho vědomí kroužilo kolem hlavy a lhostejně sledovalo, co si opuštěný mozek počne. Celá situace na něj působila tak tísnivě, že stěží ovládal nával zoufalství.
Muž si nasadil brýle a stejně pečlivě jako prve složil kapesník. Přistoupil k dubovému stolu a pohlédl do papírů. Zamračil se a vrchní papír trochu nadzvedl. Pohlédl do vyděšených očí vedle sebe a upozornil, že je potřeba podepsat ještě druhý papír. Počkal, až tak učiní, potřásl mu rukou a doprovodil ho k obrovským dřevěným dveřím s těžkou bronzovou klikou.
Když za ním cizinec zavřel, oddechl si úlevou. Konečně má všechno za sebou a celý život před sebou. Odcházel s malým příručním kufříkem plným osobních věcí a připadal si jako nejdůležitější osoba na světě. Vyšel do chladného podzimního dne. Listí naříkalo pod jeho kroky a rozpadalo se na prach. Vydal se po cestě k vstupní bráně. Byl rozrušený a plný očekávání. U malého okénka vrátnice na chvíli zaváhal, jestli je potřeba ukázat potvrzení o propuštění, ale nakonec jen pozdravil a pospíchal pryč.
Kudy jen teď domů? Zamířil k zastávce autobusu. Ulice byly skoro prázdné, počasí neurčitě šedivé a z nebe padaly drobné roztroušené kapičky deště. Zrychlil krok. Nemohl se dočkat, až odemkne dveře svého bytu a pocítí úlevu tolik nedočkavého návratu domů. Jeho žena bude jistě šťastná, že se vrátil a začnou úplně nový život.
Ze snění ho vytrhlo troubící auto, které se mihlo kolem něj. Rychle přeběhl silnici. Bude si muset zvyknout na svět kolem. Rozhlížet se při přechodu, čekat na semaforu, chodit do práce, chodit s košem, zdravit sousedy a spoustu dalších věcí.
Připojil se k hloučku lidí čekajících na zastávce. Uvědomil si, že právě taková situace ho přivedla do léčebny. Byla to poslední kapka na přetékajícím poháru nesmyslnosti.
V jeho hlavě začaly vířit tisíce pocitů, které nedokázal nijak blíž popsat. Začal přemýšlet nad tím, jaké okolnosti se změnily. Proč si je tak jistý, že je všechno jiné? Copak mu ty bílé stíny pomohli smířit se se světem takovým, jaký je? Vysvětlili mu nezbytnost bez významu?
Otočil se, zahodil potvrzení od lékaře i svůj kufřík a běžel zpátky k branám léčebny. Klečel na zemi, bušil na ocelová vrata a křičel jako o život.

 

Probudil ho vlastní výkřik. Ruce měl zamotané v chladné okenní mříži. Byl uvězněný v obraze, ve kterém si přál zmizet. Hledal útočiště a přitom nachází stále jen vězení.
Tentokrát se neobjevily bílé stíny. Pokoj byl prázdný, dveře zůstaly zavřené a z chodby k němu doléhaly naléhavé hlasy. Přestal křičet, sesunul se na studenou podlahu a třel si ruce rozdrásané od drátů.
Zvedl hlavu a pohlédl do tváří pošklebujících se vysoko u stropu. Ze zdí se začala řinout zelená břečka, okno se zmenšilo a dveře zmizely. Viděl jen vzdalující se stěny a svou bíle potaženou postel. Lehl si do ní, zavřel oči a začal pomalu umírat. Byl to jeho poslední boj, byl připraven přijmout porážku. Tímto okamžikem se vzdal vnějšího světa. Nikdy už nebude žít.
Nepřijímal okolní vzduch, potravu, světlo ani zvuky. Už nechtěl mít s tímhle světem vůbec nic společného. Neměl sílu se zabít, neměl sílu žít. Dlouho s ním bojovali o jeho život. Potravu mu přiváděli přímo do krve, plíce nutili dýchat a srdce odpočítávat nekonečné vteřiny existence jeho prázdného těla.

1:14 5.9., Polly