SVĚT JE KRÁSNEJ
...seděla jsem na skříni a dívala se do rozkouskovaných očí mouchy, ze kterých kapaly tisíce slziček... prudce vzlétla a hlavičkou narážela do stropu... její slzičky padaly do hloubky na koberec... opsala kruh podél celého pokoje a zase si sedla na skříň a koukala na mě... měla placatou hlavičku... otočila se ke mě zády a vyrazila k oknu... rozplácla se na skle... nikdy se nedostala ven... na okap padaly veliké kapky... (nebe je rozkouskované oko mouchy... )
...hrozně pršelo... stála jsem na ulici a dívala jsem se na blikající nebe... najednou jsem spadla na zem... bála jsem se, že mě ta voda odnese někam pryč a snažila jsem se plavat... máchala jsem rukama a bylo mi úplně jedno, že tam není žádná hloubka... někdo mě zvednul a něco mi říkal... za tím člověkem stál hlouček lidí a díval se na mě... svět se na několik vteřin zastavil... všichni zmlkli, auta se zastavila... nebe se znovu rozsvítilo... chodník se začal párat a před domem se otevřela hluboká propast... zvedla jsem hlavu a vysoko na střeše budovy uviděla člověka... na zádech měl obrovská křídla... začal je vytrhávat a bílé cáry nechával unášet větrem někam pryč... potom zavřel oči a skočil dolů... padal pomalu a zbytky křídel mu bezvládně vlály vzduchem... zmizel v propasti na chodníku... stála jsem bez hnutí uprostřed těch lidí... nic neviděli... všichni se dívali na mě... za chvíli se otočili a odcházeli pryč... někteří si té propasti na chodníku nevšimli a spadli do ní...
...začalo se stmívat... pár lidí se krčilo pod stříškou zastávky a čekalo... každý se díval jinam a dělali že o sobě nevědí... (žili vedle sebe v rozkouskovaném světě...) přijela tramvaj a lidé nastoupili... šla jsem za nimi... dveře se zavřely a lidé jeli poloprázdnou tramvají... byl tam jen nějaký pán v roztrhané promoklé bundě... tramvaj sebou škubla a on vstal a utíkal dopředu... tloukl na řidiče a něco křičel... asi chtěl vystoupit... potom se otočil na vyděšené lidi, z kapes sypal hlínu na podlahu a dupal po ní... vykřikoval, že pokud zemře, nebude brečet... otevřel malé okýnko s nápisem únikový východ a snažil se vysoukat ven...
...na druhé straně světa byl podzim...
(padalo listí... přála jsem si v tu chvíli být listem... prostě být zavěšená na stromě a houpat se s větrem.... měnit barvy až k zářivě červené nebo žluté... celou dobu čekat až přijde můj čas a já se konečně snesu dolů naprosto oddána vlnám vzduchu... doplachtit až k zemi a tam pomalu umřít... celý jejich život je tak krásný a pomalý...)
...listí se točilo v mohutném větru, který ohýbal stromy a nutil jejich veliké hlavy poklonit se nezkrotnému vzduchu... byly tu tisíce ptáků... zbrkle se vrhali z výšky, aby je záhy vítr odmrštil z dráhy jejich letu... vzájemně do sebe vráželi a odpadávali jako listy ze stromů... někteří se pokoušeli znovu donutit svoje polámaná křídla k letu... zem se tak pomalu pokrývala vrstvami poničených těl... mezi stromy se mihnul stín... chodil opatrně mezi klubíčky peří, tvář skrýval před poryvy větru a něco sbíral... se země zvedal mrtvá těla, ukrýval je v ruce a když dlaň otevřel, vítr odnesl papírovou vlaštovku... stála jsem opodál a přihlížela... za okamžik se otočil směrem ke mě... vítr najednou umlkl a listy zůstaly nehybně viset ve vzduchu... věděla jsem, že žije v přesýpacích hodinách času, kde přemýšlí o nekonečnosti...
...z nebe se v provazcích snášely proudy vody... propadla jsem se někam hluboko pod zem a za okamžik jsem spadla přímo doprostřed cizího pokoje... měla jsem divný pocit... vyšla jsem na ulici... byla bouřka a pršelo... domy měly okna a dveře... lidé měli svoje děti a psi běhali po parcích... v tramvaji se lidé mlčky dívali ven a čekali...... na co?... možná až přestane pršet... na chodnících lidé šli... kam?... možná pryč... bylo šero a v oknech se svítilo... lidé seděli doma... na silnici jezdily auta... unášely lidi daleko od jejich domovů, kde byli zamčeni a cítili se v bezpečí... po nebi se hnaly černé mraky... spěchaly pryč... všichni spěchali pryč... když jsem se zeptala kam spěchají, pokrčili rameny a přidali do kroku... někteří odhazovali svoje zavazadla, aby je zbytečně nezatěžovaly a oni mohli rychleji pospíchat... chtěla jsem se k nim přidat, abych zjistila kam až dojdou, ale připadalo mi to zbytečné... lidé spěchali stejně jako jejich okolí a tak se vlastně nehýbali... zůstali uvěznění ve vlastní hlavě a čím víc chtěli kupředu, tím víc se vraceli zpět.... zastavila jsem se a svět mi utekl...
...otevřela jsem oči a zjistila, že sedím na nějaké obrovské budově... kolem mě pluly mraky... seděla jsem tam a bála se podívat dolů... nakonec jsem nakoukla přes okraj... viděla jsem však jen to, co ze Země zbylo... popel... obrovský balvan který vesmírem nesl shořelý svět... jako když vezmete do dlaní písek a nosíte ho po ulici... jen písek...
...oblíkla si tričko a vlezla do ledový vody ve vaně... na plechovej zrezivělej povrch položila hořící svíčku... ve tmě blikal malej plamínek studenýho neosobního světla... za průhlednou zdí se třepotaly křídla zazděnejch motýlů... bylo jich tam plno... někdy bylo slyšet i šumění jejich křídel... seděla ve vaně a byla jí trochu zima... do ruky vzala žiletku a nepatrně přejela po plechovym povrchu... na hraně žiletky zůstala vrstvička rzi... setřela jí hřbetem ruky, kde zůstala cestička krve... do vody vedle ní spadnul kus omítky... stíny se pomalu uklidňovaly, motýli si vlastním strachem stíraly pyl z křídel a odpadávali v prosvětlených stěnách... chvíli čekala... vodní hladina se zase uklidnila a stala se průhledným zrcadlem, které odráželo utopený plamínek... ten pohled ji znervózňoval a plácala dlaní do vody, aby zmizel... nakonec se otočila a zhasla svíčku... vylila se na ní tma... za ní se najednou ozval neznámý hlas... byl to možná její strážnej anděl, nebo něco takovýho... nejdřív nesměle pozravil... řekl dobrý den i když kolem byla tma... "Myslím, že bys měla vědět, že doopravdy neexistuješ... všechno kolem tebe je jenom vymyšlený, neni to doopravdy... skutečná je jen tvoje duše, která vdechuje pocity z vymyšleného světa... když chceš můžeš být šťastná... můžeš být nešťastná... nejsi ničím omezená... můžeš vnímat celý vesmír, stejně jako jen svůj vlastní svět... můžeš žít každou vteřinku, nebo se ponořit do smutku Země... ale nesmíš zradit svojí duši... pokud se zabiješ, zničíš ji... jsi její součástí a pokud o ní přestaneš pečovat, rozpustíte se v prázdnotě..." ...chvíli bylo ticho... vzala do ruky žiletku a podřezala si tepny... byla hluchá...
...z nebe se začala sypat černá hlína a pohřbila mi celej hnusnej svět.....
Polly
...žádnej smysl
Nebyl jednou jeden svět, ve kterém žila spousta lidí, dětí zvířat a rostlin... lidé měli na zápěstí a na kotníkách připevněné neviditelné provázky, které vedly někam do nebe... tam seděla další loutka a hrála si s jejich životy... lidé o tom nevěděli a mysleli si, že jsou svobodní... chodili po ulici, dívali se do mraků a věděli, že kdyby chtěli, mohli by létat... občas si vzájemně nevědomě podráželi nohy a často se zaplétali do nitek jiných lidí... takové loutky už museli zůstat spolu, dokud se jim nepodařilo se vymotat, nebo dokud jeden z nich provázky nepřetrhal... člověk s přetrhanými provázky většinou zemřel, protože neuměl žít bez toho, aby ho někdo vedl vpřed...a jednoho dne spadnul na tento svět člověk, který všechny provázky viděl... čím byl starší, tím více si uvědomoval, že lidé o těchto nitkách nevědí... chtěl jim to říct, ale už od narození byl němý... seděl v pokoji a díval se oknem na lidi, jak chodí po ulici... díval se a byl smutný... nakonec vyběhl ven, zastavoval lidi a snažil se jim nějak naznačit, že můžou být úplně volní... ale lidé mu nerozuměli a zavřeli ho do nemocnice... mysleli si, že je blázen a chtěli ho vyléčit... jenže nemluvil a oni nevěděli, co mu vlastně je...
a tak žil v bílém prázdném pokoji... jen postel, deka, okno a mříže... celé dny a noci ležel na zemi a díval se do stropu... uvědomil si, že může být úplně svobodný, stačí, když přetrhá ty provázky a bude moct jít kamkoli se mu zachce... trvalo mu několik dní, než našel nějaký ostrý předmět, kterým by provázky na zápěstích a kotníkách přeřezal... věřil, že bude moct létat, plout po nebi jako oblaka, rozplývat se jako pára, dokáže lidem na celém světě, že můžou být volní...
našli ho za pár hodin... vykrvácel...
Polly, 27.9.01
.............................................konec
...list kalendáře ležel na zemi dokud ho vítr neodnesl přes balkónové dveře někam do ulice... ani si nestačila všimnout, jaké datum to bylo... bylo to vlastně jedno... byla to zavřená minulost... podívala se z okna a spatřila tisíce oběšených lidí... a snad dvakrát tolik dětí, které běhaly kolem mrtvých těl a volali své rodiče... každé dítě mělo mezi nimi svoji matku a otce, a přece nikdo je nemohl najít... dítě, které po smrti nepoznává své rodiče... jak by také mohli... ne, jejich rodiče neměli takovou divnou barvu ve tváři, neměli tak hrozné oči... byli živí... ani jeden z nich se jim nepodobá... a už bylo jedno co se jim stalo... necítila lítost nad tolika opuštěnými dětmi... sedla si uprostřed prázdné místnosti a pustila televizi... když už to vypadalo že zrnění nepřestane, objevil se podivný obraz... byl to záběr na bílou průhlednou rakev uprostřed záplavy květin... žádná hudba, žádní lidé... nechápala co se stalo... spala několik dní a teď si myslela že se probudila do špatného světa... nebyla si úplně jistá jestli se probudila vůbec... přemýšlela, kdo je v té rakvi... byl to asi hodně důležitý člověk... vyšla do ulice zadním vchodem, který vedl k úzké cestě kolem vody... zastavila se a zaposlouchala do ticha... někde za těmito baráky je tolik dětí a vůbec nejsou slyšet... ztracení, osamělí, zoufalí, ale žádný pláč... vydala se podél stromů... rozhodla se najít tu bílou rakev, ale nebyla si jistá kde ji má hledat... zanedlouho stála na vrcholu kopce... nevěděla jak se tam dostala, ani že tu vůbec někdy byl... kolem ní bylo tolik květin, že po nich kráčela jako po chodníku... o kus dál ležela bílá rakev a proti ní stála opuštěná kamera... přiblížila se k ní, ale bílé sklo bylo neprůhledné... nikde kolem žádný nápis, nebo něco co by naznačovalo kdo tam leží... rozhodla se otevřít víko... rakev však byla prázdná... nikdo tam nebyl... prostě prázdno... nechápala co to má znamenat... znervóznělo jí to... uvědomila si, že tohle nemůže být skutečnost... prostě si sedne na hromadu květin u prázdné rakve a bude čekat až se z tohohle hrozného snu probudí... lehla si a zavřela oči... nic... najednou jí napadlo, že ta rakev na někoho čeká... co když je pro ní?... vyskočila na nohy a běžela pryč... zemřít není nic příjemného ani ve snu... zastavila se u vysoké zdi... jako by ji tam někdo postavil doprostřed cesty... cítila se beznadějná... šla podél a hledala dveře... nebyly tam... za chvíli stála zase na květinách... od tohoto místa nebylo úniku... zkusila se vydat na opačnou stranu jak předtím... narazila na obrovský sráz... byl tak velký, že nedohlédla dolů... pak se rozhodla skočit... jiná cesta odsud už není... rozběhla se a padala dolů... měla zavřené oči a čekala na náraz... jak se asi ve snu umírá... otevřela oči a zjistila, že sedí na nějaké obrovské budově... kolem ní pluly mraky... seděla tam a bála se podívat dolů... nakonec nakoukla přes okraj... viděla však jen to co ze Země zbylo... popel... obrovský balvan který vesmírem nesl shořelý svět... jako když vezmete do dlaní písek a nosíte ho po ulici... jen písek... najednou jí polekal něčí hlas... otočila se a spatřila stvoření podobné andělům... ale tohle mělo zarudlé oči, tmavé až černé rty a na zádech zbytky bílých křídel... zdálo se, že je sám vytrhal, protože v ruce držel bílé cáry... řekl jen: Dobrý den... nepolekala se... vzbuzoval spíš soucit než strach... stál tam a očima těkal po obloze...(čekali... oba čekali... nevěděli na co ale báli se... ) ...sedl si vedle ní, o kus dál... bylo ticho... pak se zeptala co se stalo... neodpověděl hned... nedivil se její nevědomosti... svět shořel a ona nic neví... vůbec nic... a tak odpověděl: Zemřel bůh... nerozuměla tomu... nevěděla jestli může zemřít bůh, nevěděla o něm vlastně nic... a tak se snad trochu hloupě zeptala, kdo že to vlastně je... řekl, že to je ten, kdo tady má nad vším dohlížet a starat se o lidi, aby se měli dobře... protože jsou jeho a musí se o ně starat... zeptala se, co teď bude když se o lidi nemá kdo starat... nevěděl... lidé už stejně umřeli... čekali strašný konec světa, věděli, že budou trpět a nikdo jim už nepomůže, nemají se na koho obrátit... a tak se zabili... stejně jako bůh... a stejně jako on tady nechali Své děti... jednoho dne ho našli na zemi... ležel tam a kolem něj spousta krve... lidé ho hned poznali... měl velký a smutný pohřeb... udělali mu bílou rakev a dali mu všechny květiny světa... ten podivný anděl se na chvíli odmlčel... řekla že bůh neexistuje, protože ta rakev je prázdná... pohřbili jen svoje vlastní představy... zavrtěl nesouhlasně hlavou... to není možné... jsem to já... nevěděl jsem to... chtěl jsem pryč z toho co jsem vytvořil ale copak to jde?... tak jako ze snu tě musí někdo probudit... jenže jak já můžu teď zemřít?Polly, 31. května 2001
Brouk
byl to jenom maličkatej úplně obyčejnej brouk... už si ani nepamatoval kdy se narodil... věděl, že to bylo velmi velmi dávno... možná to bylo právě v den, kdy přišla hrozivá povodeň a všechno smetla... možná to bylo právě v den, kdy naposledy spatřil slunce... tehdy se jich moc nezachránilo... brouk se zachránil jenom díky tomu, že se držel na kusu dřívka... byl to brouk námořník...ostatní jeho známí už byli dávno utopení... brouk plul na svém maličkém korábu a každý okamžik dřívko převrátila ohromná kapka, takže brouk měl většinou hlavičku pod vodou... držel se velmi pevně a zadržoval dech... chvílemi se i dusil... byl to úplně obyčejnej brouk s maličkou hlavičkou na kusu dřívka... konečně se déšť trošku uklidnil... ale nemyslete si... ono trvalo strašně dlouho než přestalo pršet... brouk už ani nedoufal že někdo přestane házet ty obrovské kapky... a tak se pořád pevně držel dřívka, náš maličkatej brouk, tentokrát už s maličkatou hlavičkou na vzduchu... jak tak plul na svém korábu, kolem něj jen voda a voda a zase voda...
náhle zahlédl stébélko a na něm seděla maličkatá muška a z jejích rozkouskovaných oči kapalo tisíc slziček... lekl se náš malý brouk, že to ona způsobila děsivou povodeň a tak když kolem ní proplouval odvážil se jí zeptat, zda-li by nemohla přestat plakat... muška s rozkouskovanýma očima si několika nožičkama utřela svých tisíc slziček a vzlykla, že nemůže... ptal se brouk, jestli má důvod ke svému pláči... ale muška měla potrhaná maličkatá křidélka a bála se, že pokud neodletí, utopí se... maličkatý brouk by rád pomohl mušce s rozkouskovanýma očima ale nemohl, protože nevěděl jak, a dřívko ho unášelo dál... brouk byl velmi nešťastný a tak jen tiše smutněl a pevně se držel dřívka... plul strašně strašně dlouho a netušil, jestli vůbec někdy někam dopluje... měl příliš maličkatou hlavičku na to aby věděl, jestli to moře někde končí... a tak plul nekonečně dlouho a pevně se držel dřívka...
náhle uslyšel volání o pomoc... maličko zvedl svoji maličkou hlavičku a uviděl mušáka který měl svých několik nožiček zapletených v síti, kterou nastražil pavouk ve vzduchu... ale brouk nevěděl nic o pavoucích a pavoučí síť vůbec nebyla vidět a tak si brouk myslel, že mušák visí ve vzduchu... mušák volal o pomoc a brouk, když plul kolem něj se ho odvážil zeptat, pročpak tolik naříká... mušák měl ve svých rozkouskovaných očích děs a vůbec neodpovídal... jen volal o pomoc... brouk se začal velmi bát že i on zůstane také někde viset a tak se raději ještě pevněji chytil dřívka a plul dál...
plul a plul, ještě mnohokrát déle jak předtím a stále bylo všude plno vody... bylo to velmi vyčerpávající stále se držet dřívka a přemáhal ho spánek... jeho broučí maličkou hlavičkou však vymyslel, že když usne tak se nebude moc tak pevně držet a tak se pokoušel mít maličkatá očička na maličkaté hlavičce otevřené... nakonec ho ale spánek stejně přemohl a brouk usnul... jeho broučí tělíčko nesla voda až na souš...
byla to tak maličkatá souš, že se tam vešel akorát brouk... probudil se a viděl, jak k jeho souši letí nádherný barevný motýl... odvážil se brouk zeptat motýla, jestli neví o nějakém lepším světě, kde není tolik vody a kde žijí třeba i nějací další brouci... motýl byl tak velmi unavený a křídla ho velmi bolela, že sotva popadal dech... jen poprosil brouka, aby ho pustil na kousíček té země... brouk by velmi rád pomohl motýlovi, jenže zemička to byla maličká a kdyby pustil motýla sám by se utopil... motýl byl tak zesláblý, že by nedoletěl k jiné nejbližší zemičce... a protože to byl motýl, největší strach na světě měl z vody... voda by zničila jeho krásná křídla o které se tak stará... a také by se samozřejmě utopil... broukovi bylo motýla velmi líto a tak ho chtěl nějak potěšit... odvážil se pochválit motýlovi jeho krásná křídla... motýla hned napadlo, jak brouka vyhnat ze zemičky... řekl broukovi, že za zemičku mu dá krásná křídla a brouk bude moci odletět do krásného světa kde jsou tisíce, ba možná i miliony přesně takových brouků jako je on... brouk začal velmi jásat... byla to ta nejlepší zpráva na světě a brouk byl tak šťastný... a tak si motýl vytrhl svá krásná křídla a vyměnil je s broukem za zemičku... konečně si mohl motýl odpočinout a brouk mohl odletět do krásné země plné tisíců, ba milionů maličkých brouků s maličkýma hlavičkama a očičkama...
brouk se naučil létat velmi rychle... stačilo jen mávat motýlími křídli nahoru dolu nahoru dolu... letěl stále výš a výš a výš až tam kde najednou nebe skončilo... podíval se dolů, odkud přiletěl a spatřil květináč... byla to mistička s květinou... brouk se velmi lekl té výšky... zamotala se mu maličká hlavička a zapomněl mávat křídli nahoru dolu nahoru dolu... maličkaté srdíčko mu poplašeně tlouklo, tak se bál... vzpomněl si na krásný svět plný tisíci, ba miliony brouků právě takových jako je on a to mu dodalo znovu sílu mávat nádhernými motýlími křídli nahoru dolu nahoru dolu... a tak vyletěl zase tam kde končilo nebe... blížil se k němu nějaký lítací tvor, který mlátil svojí hlavou do nebe, odrazil se ale hned zase prudce vyletěl k tomu nebi, jako by ho chtěl proletět... byla to obrovitánská muška... tak obrovskou mušku nikdy v životě neviděl... měla také rozkouskované oči a trošku promáčknutou hlavu... brouk sebral všechnu svou odvahu a zavolal na obrovitánskou mušku, proč se otlouká o konec nebe... obrovitánská muška se ve vzduchu zastavila a nechápavě na brouka hleděla... nemohla uvěřit svým rozkouskovaným očím... viděla maličkého brouka s maličkou hlavičkou, který ve svých nožičkách držel krásná motýlí křídla... pak se začala tak velmi smát, až jí z jejích rozkouskovaných očí kapalo tisíce slziček, stejně jako té nešťastné maličké mušce v květináči... byl to asi moc srandovní pohled na obyčejného maličkého brouka s malou hlavičkou jak u konce nebe mává s motýlími křídli... brouk si svojí maličkou hlavičkou pomyslel, že ta obrovitánská muška asi brečí, protože má promáčklou hlavu...
obrovitánská muška se po chvíli uklidnila a řekla broukovi: jak si hloupý brouku, copak může tak maličkatý brouk jako ty létat s motýlími křídli? ...brouk se velmi polekal a jeho maličké srdíčko se znovu silně rozbušilo... jeho hlavička zjistila hrozivou pravdu... brouk nemůže létat s motýlími křídli... protože brouk létat neumí... broukovi ukápla z malého očička maličká slzička a motýlí křídla upustil... byl velmi smutný, že nikdy nedoletí do krásného světa... jeho maličké tělíčko padalo dolů, pryč od nebe... bylo to velmi křehounké tělíčko velmi statečného broučka... jak lehce se rozbilo o zem...
ach ty náš maličký nešťastný statečný broučku pročpak si nepoužil svá maličká křidýlka?...
Polly, 11. dubna 2001 0:19
nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic
slunce pomalu zapadalo nad prázdným městem... jako by si vychutnávalo poslední pohled na tichou a mrtvou krajinu... jeho denní záře proměnila nádherný zářící sníh na bahnitou břečku ve které se právě teď odrážely paprsky všech barev... ale přes tu nádheru, kterou krajině dalo slunce, to byl strašný pohled... všechno ovládlo strašné ticho... dokonce i vítr jako by se bál a raději zvolil úkryt v jedné ze sklepů, kde snad se tiše prohání v kruhu a bojí se vykouknout ven... na mokrém asfaltu se odrážel přicházející večer... téměř všechna okna byla zabedněná, nebo ležely jejich zbytky na chodníku... a právě těmito ztrhanými ulicemi procházel podivný stín... nebylo jisté zda je to chlapec či dívka, ale zcela určitě to bylo dítě... nahlíželo opatrně do vymlácených oken na domech a tiše, jak jen dovedou děti, polykalo pláč... těžko říct, jak jen se mohlo cítit mezi ulicemi strachu a nikdy nevyslovené bolesti... na chodníku muselo překračovat mrtvá těla... byly to těla lidí... a kolem nich tolik krve... někteří měli patrné stopy po střelách, někteří polámané kosti od pádu ze shora... snad byli donuceni, a možná se raději nechali odnést smrtí než na ni čekat... na tváři dítěte však bylo jasně vidět, že celému neštěstí přihlíželo... nejspíš ještě celá ta hrůza neskončila... jakoby čekalo odkud se vyřítí právě ten kdo má tohle na svědomí... rozmlácená okna se stala propastí do pekla... v každém byli mrtví lidé... nedalo se už hovořit o bytech nebo domovech... nábytek ztratil svoji podobu a lidé svá jména... před jedním oknem se dítě zastavilo a drobnými ručkami se zachytilo rámu nahlížeje dovnitř... ve tvářích mrtvých lidí nerozeznávalo rysy svých rodičů a vytřeštěné oči maličkého novorozence mu ani zdaleka nepřipomínaly jeho sourozence... otec nejprve zabil svoji ženu i s dítětem které stále ještě držela v náručí... a sám se potom oběsil... dítě našlo svojí starší sestru o kus dál na chodníku... pohled na ni byl tak zdrcující... její obličej se proměnil v krvavý nářek a její ruce, dříve snad napřažené k nebi, zůstaly v podivné křeči... odvrátilo své uslzené oči a silou vůle se donutilo pohlédnout do dalších oken... chlapec s dírou ve spánku jeho dlaň stále svírala zbraň... v rohu místnosti se krčila stará paní hlavou opřená o skříň... ze jejích úst vedla cestička krve... v dalších a dalších oknech stále děsivější obrazy skončeného utrpení a strachu... malé děti se stopami uškrcení na svém krku... střepy na ulicích ještě poslední vteřiny odrážely sluneční světlo... jak zvláštní pohled na jediného živého tvora kolem opatrně nakukujícího do bytů s nadějí, že najde ještě někoho naživu... náhle si uvědomil nesmyslnost svého počínání a poklekl před mrtvými jako by tím vyjadřoval svojí pokoru... za jeho zády zaslechl zaskřípění zubů... nečekaného zvuku se vyděsil a s úlekem se otočil... byla to velká šedá krysa... dívala se chvíli na něj přikrčená k zemi a prskala kolem sebe... dítě s vytřeštěnýma očima ucuklo, ale prudký pohyb zvíře ještě více rozhořčil... krysa zaútočila a než se stačilo vzpamatovat, zakousla ostré zuby do jeho ruky... dítě vyskočilo a běželo pryč... v tu dobu už se nad město snášela tma... noc byla nekonečná... hvězdy se tu noc neodvážely pohlédnout na něco tak strašného... k ránu se venku místo slunce rozzářily obrovské reflektory... dítě se krčilo ve sklepě a malými okýnky k němu proudilo ozařující světlo... náhle se otevřely dveře a dvě silné paže ho přinutily vstát ze země... dítě se klepalo strachem... neznámý člověk něco zařval hlasem připomínajícím ozvěnu ve skalách... vyvedl ho ven... ulice byly osvícené... chodili tam lidé... překračovali mrtvé a nadávali nad střepy z vymlácených oken... auta na silnicích se ani nesnažila vyhýbat tělům a podél se vytvářela strouha krve... dítě sebou začalo zmítat, dokud neznámý člověk nepustil jeho drobná ramena... běželo přes silnici mezi domy... neohlíželo se prostě chtělo pryč i když nebylo kam... náhle se mu zatmělo před očima a ono upadlo... střepy ho pořezaly do holých paží... pak přestal vnímat... jeho hlava se začala potápět někam strašně hluboko a jeho tělo se vznášelo uprostřed nekonečného oceánu... jeho dlaně se rozevřely a vypustily z těla s krví všechen strach... nevnímal nemocniční postel s bílými prostěradly... nevnímal své ruce přivázané k posteli... plíce které někdo nutil dýchat... srdce které někdo nutil bít... nesměl zemřít... uvíznul v modré vodě s nekonečnou pouští vlastní mysli... a slunce přitom svítilo po celou tu dobu... vždyť stačí jen otevřít oči.........Polly, 17. února 2001 21:32
Má drahá sebevražda....
jak překrásná povinnost k životu mi spoutala křídla... jak krásné to bylo každé ráno trošku otevřít oči a donutit se vystoupit z překrásných toulavých snů, které mě zavedly až za konec světa... ten pocit rána, kdy jsem se naprosto nesmyslně těšila na večer... kdy budu pomalu vstřebávat pocity z celého dne a odnesu si jen to nejkrásnější... ten pocit naprostého štěstí stát pod hvězdnatým nebem, pohled upínat na ta světla a natahovat k nim ruce... tolik se mi chtělo vyletět až k nim nahoru... byla jsem přesvědčená, že jednoho dne mě jedna z hvězd pozve k sobě... nemohla jsem se nasytit východů slunce kdy všechna ta krása se probouzela a o to nádhernější byly západy... všechno šlo spát a pocit očekávání vystřídal klid... s úsměvem jsem se na pár okamžiků loučila se světem a pomalu se potápěla do těch nejbarevnějších snů... ty tisíce lidí, kteří prošli kolem mě... všichni šli svou cestičkou, která se vlnila celým jejich životem... snad občas se ztrácela v mlhách... některé cesty barevné, jiné černobílé, ale všechny tak jisté a odhodlané... pohled do očí přátelům... jaká jistota mě k nim poutala a dávala mi pocit bezpečí... nad žádnou propastí mě nenechali zakolísat... jistota každého dne, že druhý den ráno zase vyjde slunce byla tak uklidňující... jak jasná byla moje cesta... prozářena sluncem a úsměvy lidí... stačilo jen jít a cítit tu krásu kolem... světlo svítilo po celém světě a přece neodhalovalo všechno... jak je možné, že jsem se na své cestě ztratila?... proč jsem si najednou tak intenzivně uvědomovala, že kde je světlo, musí být stín... možná to byl jen strach... nebo jsem si zjistila, jak rychle může všechno zhasnout... kde se mohla jen vzít ta tma... možná tam byla celou dobu a jenom nebyla vidět... i když jak asi vypadá... stín zastínil světlo... začala jsem se bát... co se v něm skrývá... snad spousta propastí a bodláků... stačil jeden neopatrný krok a všechno se mohlo zhroutit... a tak se i stalo... svět mě zavaloval svojí temnotou a dusil mě... nejhorší to však bylo v noci... z děsivých snů nebylo úniku... pocity mi zůstávaly stejné, jako by byly skutečností... ale co je lepší... bát se ve snech, které nelze nějak ovlivnit, nebo přes den v takzvaném reálu... ráno se nechtělo vstávat, večer usínat... při probuzení mě napadala už jen jediná myšlenka... proč je to všechno zase od začátku... od ničeho k ničemu se plácat v uzavřeném prostoru bez dveří a oken... nebylo čeho se chytit... východ slunce znamenal začátek děsivého dne a západ, to byl příchod tmy... rozkvetlé stromy na zahradách se stávaly protivně barevné, slunce nepříjemně oslňovalo a hvězdy připomínaly ubohou bezmocnost... lidé začali dávat najevo, že přítomnost okolí je dost nesnesitelná... jak jsem se bála těch očí... odrážel se v nich všechen smutek, jako by jej chtěli skrýt za průhledným sklem... kam se podělo to štěstí z každého dne?... jediná jistota, přátelé zůstali... teď už jen ti největší... těžko nalézt cestu k srdci někomu, komu jej halí temnota... ale jak jim neublížit, když se před nimi nedá skrýt pravá tvář?... jak je požádat o pomoc, když je tak lehce můžeme stáhnout s sebou... a jak jim ukázat cestu ven, když ji sami nenacházíme?... je to tak těžké stále se přemáhat a vydržet ještě alespoň jeden jediný den... ale ptát se sám sebe, jestli ještě cítíme nějakou naději, je zbytečné... důvodem je strach před zápornou odpovědí... bylo lepší žít v nevědomí?... vím zcela přesně, jak bych si odpověděla v těch dobách prozářených barevným sluncem... ale to už přece není pravda... je to v nenávratnu a každá vzpomínka tolik tíží... a tak se jednoho dne stalo, že přišlo ztracené světlo... do bludiště chodeb, bez oken a dveří, se vloudil nepatrný proužek slunce... kdoví, kde se tam vzal... třeba se mi jen zdál... snad to opravdu byl jen sen... nejdřív mě napadlo že je příliš slabý na to, aby se dlouho udržel v té tmě... ale přece jen tu byl... a stával se den ode dne větší... zjistila jsem, že ta nová naděje mi dala křídla... stačilo jen vzlétnout... dlouhé noci jsem seděla na okně a dívala se na hvězdy... zase se vrátila myšlenka, jak by bylo krásné se k nim přiblížit... byl to prostě únik... jedné překrásné noci mě hvězdy pozvali konečně k sobě... byly tak blízko jako nikdy předtím... stačil jediný krok a stala jsem se jednou z nich... stala jsem se součástí světla tak velkého, že jsem ani netušila co to je tma... byla to klidná noc a stačilo tak málo, aby už nikdy neskončila... tak snad to pochopíte....
Polly, 8.12.2000
Podzimní.....
tma a mlha se vpíjela do všeho... stromy se před nimi krčily při zemi... jejich zmrzlá vrásčitá kůra zšedla jako by vycítila nebezpečí a cítila potřebu se nějak skrýt... ten den se lampy nerozsvítily... a snad to bylo dobře... světlo se stalo neexistující... všechno ovládlo podivné ticho... listí se tak křečovitě drželo větví... bálo se aby je nepohltila tma... kapky deště je srážely k zemi jako nikdy předtím... kapky vody zrozené ze tmy... znamenaly jen jediné... jenže listí bylo příliš slabé... jejich čas skončil a nemohli proti tomu nic dělat... a tak se postupně pouštěli a s neslyšnými výkřiky mizeli ve tmě... na vodní hladině se odrážel celý les... voda byla mírně zvlněná neklidem... všechno ovládl strach... ani vítr se neodvažoval narušit to ticho... nebylo kam se skrýt... po zablácené cestě se přibližoval nějaký stín... všechno napjatě sledovalo co k nim přichází... jak lehce se ten člověk dostal do jejich světa a rozuměl jejich strachu, stejně jako stromy rozumněly tomu člověku... hladina se pohupovala ještě podrážděněji... mlha se pomalu vlnila mezi stromy a kroužila nad rybníkem... ten člověk byla dívka a zastavila se několik kroků od břehu... upřeně se dívala na spadlý strom... ležel ve studené vodě a větve měl napřažené k nebi jako by prosil o pomoc... jenže už nebylo nic co by mu vrátilo život... byla to vzpomínka na minulý podzim... tenkrát se strach přibližoval velmi pomalu několik dní... ráno nevycházelo slunce a v noci nesvítil měsíc... před rokem to byl právě ten strom pro koho si tma přišla... nemohl s ní bojovat protože nevěděl ani s čím... jenom volal o pomoc, ale nakonec ho pohltilo ticho a jeho tělo zmizelo pod vodou... i tenkrát u toho byla ta dívka a když se rozbouřená hladina zase uklidnila, odešla stejně tiše, jako přišla... ale teď to tu bylo zase a všechno se třáslo napětím, jaká oběť padne tentokrát... dívka odtrhla oči od stromu ve vodě a otočila se k cestě... ve tmě jen steží rozeznávala obrysy cesty... chtěla se rozběhnout pryč... jenže věděla že by neutekla... cesta zpátky se prostě uzavřela... dívka se začla strašně bát a pevně objala strom, jehož koruna se skláněla k hladině... v jejím nitru se rozprostřelo naprosté ticho... připadala si strašně slabá... držela se stromu stejně křečovitě jako listy... začalo drobně pršet a déšť do sebe vsakoval všechno zbylé světlo... šero střídala naprostá tma... a v okolí se plazil strach... byl tam a všichni ho cítili každou svojí buňkou... ale ze všech nejvíc právě ta dívka... věděla co bude dál a nedokázala se s tím smířit... věděla že tentokrát to bude ona kdo dnes zemře... nevěla jestli se má pevně držet, nebo mlátit rukama kolem sebe aby ten strach zahnala... klesla do bláta pod strom a vytřeštěně se dívala před sebe do tmy... snad čekala že se tam někdo objeví... ruce měla před obličejem jako by byla připravena se bránit... ale nebylo před čím... uvědomila si to tak náhle a její ruce klesly smířeně k zemi... byla to náhlá osvobozující myšlenka a cítila, že pokud podá tomu strachu ruku, že se pak už nemusí ničeho bát... a tak vstala a nechala se vést na břeh... důvěřovala strachu a cítila se v bezpečí... na hladině se nepohnula ani jedna vlnka... byla proměněná ve velké skleněné zdcadlo... dívka udělala další krok k vodě... chvíli se dívala na její odraz... jako by si ten obraz chtěla navždy zapamatovat... poslední vzpomínka zapomenutá stejně jako ona... pohlcená tmou a smířená tiše udělala poslední krok a než se nad ní hladina navždy zavřela, tiše poděkovala......Polly, 25. listopadu 2000 18:05
Pohádka která se zdála...
Byl nebyl jeden svět, kde bylo hned několik království... a tyhle království měly už po celá staletí a tisíciletí takovou dohodu, že mezi nimi nebudou vznikat žádné války ani spory... a protože už po celá tisíciletí to nebylo porušeno, ani jeden člověk v celé té zemi už ani nevěděl co je válka... nanejvýš z pohádek a knížek...Obyvatel nebylo zase tolik, a tak bylo postaráno o každého jedince... všichni se měli moc dobře a každý den měli důvod proč se usmívat a byli šťastni... stačilo jim malé stavení u lesa... pěstovali obilí nebo zeleninu a toho se většinou najedli...chovali i některá zvířata ale ne pro potravu ale pro užitek...
A v takovém království vládli králové po boku se svými královnami... neřešili žádné zločiny protože ani nevěděli co to je... celý den se procházeli po svém království, navštěvovali stavení a zjišťovali, jak se lide mají... neměli ani zámek na kterém by vládli, ale obyčejnou chaloupku... to aby ostatním nemohlo být líto, že se nenarodili jako potomek panovníka... byl to velmi krásný svět obklopený obrovským mořem...
Jednoho dne se jeden král rozhodl, že by bylo načase aby se jejich jediná dcera provdala a zdědila královskou korunu a chalupu... už se i s královnou cítili staří a po každodenních toulkách krajem je už bolely nohy... a tak se princezna musela co nejdřív provdat... tato zpráva se rozšířila po celém kraji během jediného dopoledne... a v každém stavení kde měli syna bylo velmi živo... princezna byla totiž velmi krásná a matky vyháněli své potomky ať jdou žádat o ruku princezny... a nápadníků nebylo málo... a protože to bylo království nevelké, princezna všechny znala a všichni to byli její kamarádi... ale vzít si nikoho z nich nechtěla a tak řekla svému otci, že si vezme jediného a to prince z druhého království... a tato zprava se donesla do celého kraje během jediné hodiny... vznikl velký rozruch hlavně v chalupě krále... velmi se rozčiloval a křičel, že to bylo slyšet až do druhého království... princezna si nikdy nemůže vzít prince z jiné země, protože by se obě království spojili v jedno a oni by nestačili projít za celý den všechny stavení v kraji... ani královna však nikdy neviděla krále tak rozčileného a ten ve své zlobě nařídil, že se buďto okamžitě rozhodne pro jednoho z jejich království, nebo ji zavře do nejvyšší věže v celém světě... ale protože princezna s princem se měli velmi rádi, byla přesvědčena že život bez něj by byl prázdný jako obloha bez hvězd... a tak králi řekla, že to není žádná volba a nikoho jiného si nevezme... král se rozzlobil ještě víc a svolal všechny panovníky, aby společně rozhodli o trestu princezny... vždyť nic takového se tu po celá tisíciletí nestalo, aby někdo odporoval králi... museli ji potrestat velmi krutě a tak se rozhodli s vítězným pocitem, že princeznu zavřou do obrovského zámku na druhém konci moře... jednou za sto let se hladina more snížila téměř o výšku stromu a bylo možné přejít po provazovém mostu až k zakletému zámku... a tento den mel zanedlouho opět nastat... a jak se rozhodli tak i učinili...
za necelý týden vlny odkryly most a princeznu vedli k malinkému ostrůvku s obrovským zámkem, nad kterým se převaloval stejně obrovský černý mrak, který šlehal blesky na všechny strany a valily se z něj proudy deště... vlny kolem se zvedaly do výšek... až tam na to místo s princeznou králové došli aby se přesvědčili že tam opravdu zůstane a pak pospíchali zase zpátky... princezna se velmi bála, protože nevěděla co ji tam čeká... říkali se o tomto strašidelném místě hrůzostrašné příběhy...
velmi pršelo a tak nakonec vešla do zámku... místnost osvětlovaly jen blesky zvenku... dostala se do haly odkud vedly široké schody... vyšla nahoru až do dlouhatánské chodby se spoustou dveří... a za všemi těmi dveřmi se ozývalo volaní o pomoc...
princezna se velmi vyděsila a běžela dál po schodech... zdálo se že schody nemají konce... mířila stále výš a výš až vyběhla do nějaké věže s jediným oknem...
rozhodla se ze než aby tady bloudila po podivném zámku do konce svého života, radši skočí dolů na útesy...
a tak také udělala a z nejvyššího místa na zámku se vrhla dolů vstříc vlnám...
Mezi tím se princ dozvěděl že ji odvedli na to hrůzostrašné místo a rozhodl se za ní vydat... přišel až k provazovému mostu, ale hladina moře se mezi tím zvedla na svoje původní místo a přes vlny nebylo mostu téměř vidět... ale princ šel kupředu celý den a noc... když se rozhodl si na chviličku odpočinout, zjistil že než slunce oběhlo jedenkrát zemi tak ušel ani ne tři kroky... vlny ho stále odhazovaly ke břehu... nakonec sebral všechny zbytky svých sil a rozběhl se kupředu... přes hradbu vody se dostával stále dál od břehu, ale síly mu ubývaly... věděl, že když se zastaví tak ho vlny smetou do more... byl však přesvědčený že doběhne až k zakletému zámku a princezně... a bojoval dlouho i když marně...
a tak moře unášelo dvě mrtvá těla, která se rozpustila v sůl a splynula s mořem...
jednoho dne se jejich bloudící duše v moři širokém našli a společně spojily svoje síly do velké pomsty...
kdo ví co se mezi tím událo na ostrově, kolik let uplynulo a kolik válek bylo rozpoutaných od té doby... ale v ten jediný okamžik zaplatili za své předky a jejich svět smetla obrovská vlna a celý ostrov i s lidmi zmizel pod hladinou...
…a skončilo to dobře...
Polly,14.10.2000
Pomalá povídka o konci světa...
...někde velmi daleko od nás je jeden malinkatej svět kde žijí jen ti lidé, kteří se už nevešli na Zemi... neexistuje tam žádný čas, ani slunce tam není... podivný svět kde nikdo nemluví, všichni jen sedí na překrásné trávě u sladkého moře a dívají se do tmavého vesmíru... v tvářích se jim odráží hvězdy a klid... oči všech jsou stejně černé jako nebe... nikdo se nikdy nepodíval druhému do očí... jakoby o sobě ani nevěděli a bylo to tak v pořádku... a na obloze přibývá stále víc a víc zlatých světýlek... všichni mají oči obrácené nahoru a hledají právě tu svou hvězdu... jak už jsem se zmiňovala, neexistoval tam čas, a tak je možné, že tam tak sedávají celé věčnosti...
...lidé se tam většinou dostávají způsobem, pro nás velmi zvláštním, a to tak, že padají rovnou z nebe... snad právě proto mají ty temně černé oči... mohli bychom tvrdit, že člověku žijícímu na Zemi jednoho dne narostou křídla a on doletí až na tuto malou planetu, na níž spadne... ale lidé na Zemi to často nevědí a proto mají strach, aby se jim třeba něco nestalo, nebo aby nezabloudili v tom širém vesmírném bludišti bez východu...
...jak letí vesmírem, pohltí celé jejich nitro, které se odráží v jejich očích... vzdalují se nejdříve pomalu od svého těla, potom spatří modré vaničky oceánů až se téměř dotýkají slunce... a takhle stále dál a dál... stávají se téměř součástí prostoru... sledují ty tisíce hvězd a jejich srdce zaplaví nekonečný klid...
...jejich podivuhodná cesta končí právě na této malé planetě kde je slyšet ticho hvězd a modré šumění oceánu... neexistují tam otázky ani odpovědi... pocity se rozpouštějí ve sladké vodě a jsou navždy uzamknuty v bouřících se vlnách...
...tráva je zářivě zelená... břeh zvolna přechází v písek, jež omílá nezkrotitelné moře... kdyby se do tohoto přenádherného harmonického světa dostal alespoň ve snu nějaký malíř a na plátno by přenesl pohled na lidi s hlavami stočenými vzhůru, s očima plné naděje... každý, kdo by ten obraz spatřil, hned by zatoužil patřit mezi ně...
...napadá mě, jestli všichni na té malé planetě jednou najdou tu svoji hvězdu a rozletí se k ní... jsem si jistá, že ti s křídly určitě... ale potom jsou tu ještě lidé, co se vynořili přímo z oceánu... nevím proč sem přišli právě touto cestou... snad jim nenarostla křídla... zkrátka ti nemají oči černé, ale prázdné a průzračné jako moře... sedí na samém přechodu vody a souše... jejich ruce se boří do písku... očima bloudí po hladině, jestli nezahlédnou část potápějícího se nebe... přišli z moře a tam se také musí vrátit, jako ti, co spadli z nebe a tam zanedlouho poletí... a když už tu svojí hvězdu v zrcadle vody zahlédnu, vrhnou se do vln, jenže posléze jsou vyplaveni zpátky na písčitý břeh...
...nevím, kde a jestli jejich snažení končí... možná se tak dlouho vrhají do vody, až se rozpustí stejně jako všechny pocity a stejně tak se ocitnou uzamčeni ve vlnách... a přitom se přece stačí jen podívat vzhůru........................................................................................
23:28 - 21.října 2000 - Polly#...
Jedno malinkatý nic
Jednoho smutnýho tichýho rána se narodilo maličkatý nic... venku strašně moc pršelo tak dlouho že svět zapomínal jak vypadá slunce... ...a tohle stvořeníčko jež se narodilo z ničeho nic se vydalo do světa... procházelo se prázdnými ulicemi... na okrajích chodníku vidělo zbytky sněhu roztápějícího se v tekoucí vodě... ulice byly všechny úplně prázdné... možná ze už bylo pozdě... tohle maličké nic se podivilo kde jsou všichni lidé... stále pršelo a našemu maličkému nic začínala být veliká zima... možná je to zvláštní jak ničemu může být zima ale tohle nic nebylo jen tak obyčejné nic... byl to pocit... no a tak se podivilo kde jsou všichni lidé... úplně sám se vlekl ulicemi a nahlížel do prázdných oken... šel velmi velmi dlouho a cítil se stále víc osamělejší... čas jakoby zemřel spolu se sluncem, které navždy zakryla šedivá mračna... a tak se naše malé nic vleklo světem a přemýšlelo kam mohla voda spláchnout všechny lidi... možná až do moří a oceánů... šel dál a dál až přestal doufat že na celém světe zůstal jediný človíček... však jednoho dne úplně náhodou objevil jednu malou místnost bez dveří a oken... nebylo pro něj těžké dostat se dovnitř... byla tam tma... nejdříve úplná, ale časem se rozplývala... v jednom ze čtyř koutů seděl člověk... měl zavřené oči... možná už byl mrtvý a možná jen hluboce spal... nic se vkradlo do jeho myšlenek... člověk snad už ani nedýchal ale jeho myšlenky byly velmi zmatené... nic usoudilo že docela mrtvý být ještě nemůže... a tak se člověka zeptalo co se děje... člověk se hned uklidnil a odpověděl ze sám neví... že se něco děje, něco velmi špatného a nemůže s tím bojovat protože neví co to je... a naše malé nic začalo člověka utěšovat že jediný kdo mu může pomoci je právě on a pomůže velice rád... člověk byl velice šťastný že se zbaví toho strašného pocitu který ho ničí a pomalu úplně zabijí... tak řekl že udělá cokoliv jen ať už je to pryč... nic však namítlo že ono se cítí úplně stejně takže si vlastně pomůžou navzájem... stačí jen když mu člověk vydá všechny svoje pocity, myšlenky a vzpomínky... člověk se zarazil protože to vlastně bylo to jediné co mu zbylo... nakonec však souhlasil, protože byl přesvědčený že hůř se už cítit nemůže... a tak dovolil aby nic ovládlo jeho mysl... aby pravě naše malé nic vystřídalo všechny vzpomínky, ovládlo myšlenky a zaplnilo pocity... člověk začal zase pravidelně dýchat... dokonce i otevřel oči... jenže byly strašně prázdné jako by odrážely všechno uvnitř... snad by bylo lepší kdyby se trápil, ale aspoň dokázal vnímat... ale kdo to dokáže posoudit když už ani on sám ne... prostě se vzdal protože nevěděl jak bojovat sám se sebou... a to je svým způsobem také možná výhra...7.9.2000
Par kecu a zbytecnejch slov.....
jestli se ji to vsechno vlastne jenom nezda... byl podzim a hodne casto
prselo... stromy ztracely listi a zdalo se ze lidi cekaj jenom az bude
snezit... ale snih mel prijit az za nekolik dni... padalo listi... prala si
v tu chvili byt tim listem... proste byt zavesen na strome a houpat se s
vetrem.... menit barvy az k zarive cervene nebo zlute... celou dobu cekat az
prijde jeho cas a on se konecne snese dolu naprosto oddan vlnam vzduchu...
doplachtit az k zemi a tam pomalu umrit... cely jejich zivot je tak krasny a
pomaly...
....na chvili se zasnila a uplne se vcitila do toho padajiciho listi...
po tak dlouhe dobe se dokazala zase usmat... jenom nevedela cemu se smeje...
mozna si predstavila ze je zavesena na tom strome a okolo ni jde nekdo znamy
a dlouho se na ni diva nez ji oslovi jejim jmenem... a pak by se treba
zeptal co tam dela... snad by si ji nekdo konecne vsimnul... a nikomu by
vubec nevadilo ze nemluvi... vzdyt u listu je to uplne normalni.... tahle
myslenka ji vratila do reality... prestala se smat... bradu mela oprenou o
kolena a zacinala ji byt zima... cerne mraky se shromazdovaly nad mestem...
zdalo se ji ze z dalky zaslechla blizici se bourku...
....asfaltovy chodnik... lide kteri vychazeli z otriskanych domu si uz
sebou nesli destniky... i se zavrenyma ocima by poznala ze bude prset...
stacilo se nadechnout... sedela zady oprena o jeden z mnoha boricich se
domu... kazdou chvili kousek od ni spadla cast omitky... divala se na
chvatajici boty lidi jdoucich okolo... vsichni tak spechali... pripadala si
jako trikolka uprostred dalnice... z druhe strany silnice ji chvili
pozoroval nejaky zatoulany pes... mozna hledal nejakou veceri... chvili se
rozmyslel a pak se vydal k ni... vahave se zastavil nekolik metru od ni...
cekal ze u ni najde aspon kousek chleba... pri myslence na jidlo se
oliznul... ze soustredeni ho vytrhla dalsi vlna lidi... buhvi kam porad
spechaji... uhnul nepozornym noham a tak se vzdalil zase o dalsich par
metru... naprahla k nemu ruku... pomyslela si jak by bylo skvele kdyby se o
toho ciziho psa zacala starat... kdyby byl jenom jeji a uz se od ni
nevzdalil na krok... vzdycky chtela psa... ale ne takoveho vyslechteneho
krasneho psa ktery je zvykly spat na gauci a kazdy den dostane dve misky
plne zradla... chtela psa ktery by ji mel rad jenom proto ze ona ma rada
jeho... i kdyby zila jen tak na ulici... jenze tohodle psa zajimalo jenom
jidlo a pri zjisteni ze tady prosi zbytecne se otocil a zmizel za rohem...
bylo ji to trochu lito...
...jen tak sedela klepala se zimou a divala se pred sebe... vubec nad
nicim nepremyslela... uvedomovala si prvni kapky deste ktere se
rozpleskavaly na asfalt... v techto chvilich asi lide rozeviraji sve
destniky aby preckaly v suchu... jejich boty zanedlouho splouchaly o male
louze ktere se s pribyvajicim destem stale zvetsovaly az splynuly v jediny
veliky ocean... a ona se krcila na jejim okraji... najednou zapomnela co tam
vubec dela... proc tady sedi a na co vubec ceka... zacali ji silene vadit
vsichni ti lide... uplne nesmyslne zacla brecet... proste jen tak... spolu s
tim otravnym destem... vsechno se ji protivilo... pak zaclo prset hodne
prudce... po vsech lidech jako by se zem slehla... nejdriv se snazila sama
sobe namluvit ze se utopili v te velke kaluzi... ze je jedina na celem svete
kterou jeste nepohltila voda... v tu chvili se opravdu tak citila... a
premyslela kam ted pujde... az vyjde slunicko tak se pujde jen tak projit a
treba az nekam strasne strasne daleko... ale co kdyz uz nikdy nevyjde... co
kdyz cely svet utone v zaplavach... a nepreziji ani ti vrabci co jeste pred
par hodinami sbirali drobky na silnici... zacala se bat... ale pak si
uvedomila proc se vlastne boji vzdyt je to blbost...
....zase zaslechla bourku... tentokrat mnohem bliz... a kapky se
stremhlav vrhaly do velikeho oceanu... najednou si vzpomnela ze nikdy
nevidela ocean... ani more... premyslela proc... a prislo ji to lito...
necitila vuni soli a neslysela bourit vlny... myslenkami zabloudila az do
dalekych kraju kde pali slunce do vyprahleho pisku a krici rackove... byla
na uplne opustene plazi a jeji stopy na brehu oceanu smyvala slana voda...
vyrusil ji neci hlas... otevrela oci a byla zase na ulici v destivem dni...
nejaka mlada pani s cervenym destnikem se nad ni sklanela a trochu s ni
zatrasla aby se probrala... rikala ji aby vstala z te mokre zeme a sla domu
nebo tady umrzne... ale nezeptala se jestli ji neni zima... nezeptala se
jestli neco nepotrebuje... domu domu... kde to vlastne je?... vubec si
nemohla vzpomenout kde vlastne bydli... nevybavovala si zadne zname tvare...
dokonce zapomnela jak se jmenuje... rozesmalo ji to... ta pani se zarazila a
odtahla ruku... zajimalo ji kde vlastne bydli... neodpovidala... jak by taky
mohla... tak pokrcila rameny... ta zenska se narovnala jeste naposledy si ji
zkoumave prohledla a rychlym krokem odesla...
....prekvapilo ji ze si opravdu na nic nevzpomina... prepadla ji
tisen... co kdyby chtela jit domu... kde to asi muze byt... na okamzik ji
zachvatila dokonce panika... ale pak ji to bylo celkem jedno... vzdyt domu
jit nechce... nemela silu se zvednout... bude se radsi myslenkami toulat po
dalkach... ale byla ji prilis velka zima... kdyby aspon sedela pod
strechou... deravy okap nad ni nebyl zrovna prijemny spolecnik... uvedomila
si co to asi ma za zname a kamarady kdyz ji tady nechaj jen tak sedet a ani
ji nepomuzou vstat... ma vubec nejake kamarady?... copak nikdo nevi ze tady
je?... to ji nikdo nepomuze?... ale ona kdyby opravdu chtela tak bez potizi
vstane... byla o tom presvedcena... mozna jenom ta tisen ji tak tizi ze ji
tahne k zemi... no tak proste pocka az zase vyjde to slunce... prece ji tady
nenechaji chcipnout... jako bez povsimnuti nechaj shnit list na zemi... ona
je prece taky clovek.. i kdyz ji porad prehlizej a nikdy se ji nezeptaji na
to jak se citi... protoze jim nemuze odpovedet... a jak rada by jim rekla
jak na ni vsichni kaslou a nevedi jak se v jeji pritomnosti maji chovat...
mozna je to taky proto ze je porad smutna... na ulici lide vahaji jestli ji
maji vubec zdravit... clovek radsi zavre oci... mozna by vsechno mohlo bejt
uplne v pohode kdyby se naucila aspon nekdy smat... ale ona si prece
nevytvorila tu skorapku co ji obklopuje... to oni ji zazdili a
je jim jedno co za tou stenou je...
...jak vsechny lidi na celem svete v tu chvili nenavidela... ale kvuli tomu
co si nahle uvedomila jako by se zbavila velkeho balvanu...
...najednou si pripustila neco co bylo hluboko v ni... ale
ted je tak volna ze muze klidne bezet a kricet na celej svet... stale jeste
prselo a ona uplne splynula s destem... vstala a bezela ulici... chtelo se
ji letat... najednou citila ze muze vsechno... zacala kricet... ani ji
neprekvapilo ze najednou mluvi... treba mluvila cela ta leta a jenom ji
nenapadlo to zkusit... byla tak strasne moc volna... kricela z plnych plic a
byla bezmezne stastna... prekricela i line blizici se bourku... a potom
zakopla o obrubnik... s rukama naprazenyma k cernemu nebi se zritila na
zem... jako kdyz sestreli vlastovku... jako kdyz padne srnka uprostred
behu... spadla do kaluze a blata... uhodila se do hlavy... ve vode se
zableskly prouzky krve... jeste stacila zaznamenat ostrou bolest...
kolemjdouci skupinka lidi se shlukli kolem ni... naklonili se nad bezvladne
lezici telo... nikdo se nezmohl na to aby aspon rekl at nekdo zavola
doktora... zirali na ni... v jednom z vchodu se objevila postava... byla
jenom v zupanu a v backorach... byla to zena... rozrazila hloucek lidi a
nahnula se nad ni... z okna ve tretim patre otriskaneho domu se vyklonila
starsi pani... zakricela ven na tu zenu... "...dobre vam tak... kdyz se o ni
nedokazete postarat tak ste ji mela nechat v blazinci... radsi bych v baraku
strpela slona nez toho ukricenyho cvoka..." ....zena ji ale vubec
neposlouchala... otocila telo sve dcery ktera mela na tvari naznaky
usmevu... dcery, ktera nemohla videt prave trhajici se mraky nad
mestem.........
Pohádka
MOHL JI POMOCI ALE TREBA JENOM NEVEDEL JAK...
Polly, 23.5.2000
O LiDskeM TelE v kOruNe StroMu
Polly, 23.5.2000
O šnekovi co chtěl lítat
Víš jak byl ten šnek co chtěl strašně moc lítat... furt čuměl na nebe a říkal si
jaké to je bezvadný bejt tak vysoko... a tak strašne moc si to přál že se
vydal nahoru... a tak šel dva dny až narazil na nějakou pampelišku vylezl na ni
a díval se kolem sebe, ale pořád byl strašně nízko... tak slezl a šel
dál až došel k nějakýmu stromu a díval se jak ten strom je obrovitánskej...
představ si ze seš šnek a díváš se na strom... a šnek si myslel, že kde končí
ten strom tam začíná nebe... a tak šel nahoru…po kmeni se šplhal a protože
to byl šnek tak nikam nepospíchal... a tak moc se těšil až bude nahoře.... a
plazil se dny a noci ani nespal ani nejedl prostě lezl nahoru a čím byl výš
tím byl šťastnější... jednoho dne byl úplně na vrcholku toho stromu a díval
se kolem sebe... dlouho se díval a říkal si jaká je to nádhera dívat se
ze shora dolu a ne zdola nahoru... a pak šel na konec větve...
rozhodl se poletí až na mraky... myslel že tady vysoko se dá lítat... že tady lítá
každej... a byl tak strašně moc šťastnej... křičel na šneky dole a vůbec na
všechny křičel, aby se podívali že lítá... tak se odlepil od větve a padal
dolů... a i když padal tak si myslel že takhle se lítá... vzdyť šnek neví
jak se litá......
tak kdybys´ někdy viděl padat šneka ze stromu...
vždyť lidi taky lezou do vejšek
... chtěj lítat... a i když padaj dolů tak záhy jsou tak vysoko kam my ani nedohlídnem......
Zazděný motýli...pokračování?...
Sedla sem si před okno a dívala se prostě jen tak ven… to obrovský žlutý slunce se ztrácelo tak pomalu a přitom rychle… bylo to úchvatný… když tma zalila všechny domy a dostala se do všech koutů ulic… zvedla sem se a šla se kouknout do mýho bejvalýho pokoje… byl nahoře v podkroví a už patřil ségře… úplně ho změnila… ten pokoj voněl po pomeranči když byl můj… ale teď spíš dřevo… to asi ten novej stůl… a taky… spíš podzim… jo… v tom pokoji byl podzim… když to byl můj pokoj tak tu bylo spousta motýlů… byli všude… a taky spousta kytek… růže… v každym koutu byla hudba… i pod stolem… slyšeli ste jí úplně jasně… celej den v tom pokoji hrál kazeťák a ta hudba se převalovala po pokoji a vpíjela se do zdí… ale teď tady bylo ticho… motýly někdo vyhodil… a růže… taky… na zdi byla větev toho suchýho stromu co ho v létě porazili… protože byl suchej… bez života chápete… a tak sem se mu rozhodla zachránit život… no a ta větev tu už taky nebyla… jo a těch spousta přívěšků… nikdy sem je nenosila… byly jen tak na zdi… všude… kde asi sou teď?… a uprostřed pokoje byl ten kobereček… tam spal Mazy… pes… můj jenom můj pes… takovej prej hnusnej černej a oči měl modrý… řikala sem si ten kdyby byl člověk tak ho lidi upálej… tak děsně ho nesnášeli jenom se na něj podívali… bylo to ale vzájemný… když na něj byli ale tak hnusný tak přece nemůžou čekat že je teď bude milovat…Zase zazvonil telefon… rozhodla sem se že se pudu vysprchovat… ten telefon furt zvonil… pustila sem vodu… horkou… pára se vznášela v koupelně…
Pak sem si zase vzpomněla na ty starý dobrý časy… proč já sem vlastně odsud odešla?… nesnesla sem to… cejtila sem se jako svázanej motýl… fakt… jako motýl na špendlíku… začalo pršet… takový drobounký jehličky… tisíce… chytla mě strašná stísněnost… motýli… zazděný… venku zahřmělo a pak nebe prořízl blesk… lekla sem se… v tý koupelně bylo tolik páry… a to náhlý světlo vypadalo v tý mlze jako… děsivě…
Vyskočila sem z horký vody a navlíkla na mokrý tělo oblečení… ta pára byla tak moc hustá… nechala sem otevřený dveře a svítilo se akorát na chodbě… teď to světlo zablikalo a zhaslo… další blesk… najednou bylo všude ticho… a tma… uklouzla sem na mokrejch dlaždičkách… zachytila sem se akorát za umyvadlo… vyběhla sem po tmě na chudbu… to ticho… snažila sem se rozkoukat ale nešlo to… pak sem slyšela křídla tisíce motýlů… motýlů ve zdi… a čím víc se zmítali v kleci… tím víc se jim stíral pyl z jejich křídel… chtěli ven… ven z toho vězení… běžela sem dolů… po paměti… nekolikrát sem upadla a taky se bouchla o schody do hlavy… taky sem se odřela o zeď ale to všechno sem si uvědomila až mnohem pozdějc… vůbec sem nemohla přemejšlet… zase začalo pršet… tentokrát normálně, jestli se to tak dá říct… v paměti sem hrabala cestu ke kuchňský lince… v šuplíku je přece svíčka… a taky sirky… našla sem to… svíčku sem zapálila a na chvíli se zarazila… déšť… a zase to šumění křídel… všude okolo… ten barák byl vězení… šla sem po schodech nahoru… do podkroví… odtamtud bylo slyšet ty motýli nejvíc… do mýho původního pokoje… vešla sem tam a oknem třásl vítr… nechala sem ho otevřený… pršelo na hnědej koberec… natáhla sem se na střešní okno a pokusila se ho zavřít… déšť byl dost prudkej a zhasl svíčku… zase ta tma… ségra tady někde musí mít sirky… to šumění bylo čim dál hlasitější a hrozně mě to znervózňovalo… nemohla sem se vůbec soustředit… jako by mi měla prasknout hlava… chtěla sem odtamtud zmizet… ale bez svíčky bych se na schodech zabila… do podkroví sou dost prudký… hrábla sem do šuplíků a pak na stůl a až v takový malý taštičce sem našla zapalovač… jenže teď ve změti papírů sem nemohla zase najít svíčku… ruce se mi děsně klepaly… chtěla sem najít svíčku a jít do obejváku a tam si sednout a čekat na ráno až bude světlo… vysypala sem všechny šuplíky… ségra bude asi zuřit až uvidí ten bordel… našla sem konečně tu pitomou svíčku… ruce se mi děsně klepaly… praskne mi hlava… určitě mi praskne hlava… ticho… buďte ticho… nedalo se to vydržet… ty křídla narážely o sebe… za chvíli jim dojde dech a oni budou zase jenom zazděný motýli… já je přece nemůžu pomoct ven… ale kdo jinej… sakra… napadlo mě na chvíli co to je za blbost… ty motýli co sou ve zdech tohodle hnusnýho baráku sou přece už dávno mrtví… mrtví… nemohla sem rozhořet ten zapalovač… pak sem tu svíčku zapálila jenže mi spadla do těch papíru… lekla sem se a ucukla… začalo tam hořet… vzala sem první věc co mi přišla pod ruku a skusila to nějak uhasit… nešlo to.. sakra když sem se pokoušela zapálit oheň na táborák tak se mi to nikdy nepovedlo… teď by měl ze mě otec radost, napadlo mě…
Sakra sakra… vždyť to tady shoří… všechno… celej barák shoří na prach… byla sem schopná se jenom stáhnout do kouta… všimla sem si že ten pokoj je jako dřív… byl to zase můj pokoj… na zdi motýli… uprostřed ten koberec… slyšela sem dokonce i tu hudbu… tu písničku co sem poslouchala tenkrát pořád dokola… zase sem tu písničku slyšela… a ty motýli byli jako splašený… byli všude… v tom ohni… a ten pyl mi padal do očí… střešní okno se pootevřelo eště víc… ale ty motýli se konešně přestali zmítat… jo netvrdim že tam lítali motýli… v ohni… možná se mi to zdálo… možná se mi to všechno zdálo… ale tenkrát mi to tak teda nepřipadalo… vůbec mě to nenapadlo… že by to mohl bejt jenom další z tisíce výplodů mojí fantazie… ten oheň za chviličku zmizel… možná ten déšť… zavřela sem to okno a skusila vypínač… rozsvítilo se… za pár okamžiků sem už běžela nocí pryč od toho baráku… na zádech batoh a na sobě stále ještě mokrý tričko a džíny… stále ještě pršelo… chtěla sem co nejdál… nikdy sem se tam už nechtěla vrátit… nikdy… a taky sem se tam už nikdy nevrátila… prostě sem běžela… pořád se mi vybavoval ten oheň… a ty motýli… uhořeli… pryč…
Polly, 23.3.2000
?Vnímat a zapomenout?
?a nepotřeboval vědět kdo nebo co je vlastně zač? bylo mu to úplně jedno? stačilo mu jenom vnímat a dívat se?
a nepotřeboval chápat? neuměl se ptát?
nebe? modré nebe? slunce? bílé nebe? mraky? ptáci? tma? hvězdy? měsíc?
a vždycky objevil něco novýho? ráno se za kopcem objevilo slunce? a
každou chvíli zmizelo a objevilo se za okamžik o kousek dál? a někdy se dokonce zapomnělo objevit za kopcem a rovnou vykouklo uprostřed oblohy? a on se díval jak letí ptáci někam pryč?
spousty ptáků kteří u něj byli skoro celý den náhle mizeli pryč?
a pak bylo nebe bílé a sníh legračně mrazil?
A pak se zase objevili ptáci? ale ne všichni? tři chyběli? a on se o ně začal bát?
bál se tak moc že začal přemýšlet? proč se nevrátili?? vždycky se vracejí všichni? třeba zapomněli?
a rozhodl se že se půjde podívat tam odkud se zrovna oni vraceli? najde ty tři a řekne jim že se musejí vrátit?
ale nemohl se pohnout? vůbec to nešlo? natáhl se blíž k nebi? husté bílé mraky se líně houpaly na obloze? chtěl se jich zachytit ale byly příliš vysoko? Ještě kousek? proč se nemůže hnout?? jak on vlastně vypadá?? rozhlédl se okolo sebe? nebe? mraky? je snad i on mrak?? tak proč nemůže jako ostatní splývat a mizet s oblohou? nebo je snad slunce?? slunce se přeci stále schovává?
každou chvíli je jinde? a on je vlastně pořád tady? ale co když je ještě něco dole?? pod ním?? tam kam nevidí?? napadlo ho že možná je jako ti ptáci?
a také musí odlétat pryč? a v tu chvíli velmi zatoužil létat? aby se už
nemusel dívat ze zdola nahoru ale naopak? ze shora dolů? třeba jsou tam také mraky?
a možná je tam další slunce? zmítal sebou? volal na vítr který kolem sebe cítil?
jenže vítr se ani na chviličku nezastavil? a tak se ptal slunce?
ptal se proč? a jak by se mohl dostat tak vysoko aby viděl to co je dole?
ale slunce bylo daleko? tak se ptal ptáků ale ti nerozuměli? ptal se kdo je?
ale nikdo ho neslyšel? a tak zase smutně vlál ve větru? povídal si s tím větrem který mu nikdy neodpověděl? a přemýšlel? uvědomil si že stále míří k nebi výš a výš? uvědomil si že když byl menší tak přece musel vidět co je tam dole? ale nedokázal si na to vzpomenout? snad až bude dost vysoko tak z něj bude taky slunce? a bude se schovávat za kopcem a raky?
nebo snad se konečně bude moci hýbat a popluje s mraky někam dál? tak co on vlastně je??
proč je tak sám? proč mu jen vítr nerozumí? a když od té doby ptáci už několikrát odletěli a zase se vrátili? začal slábnout? čím dál méně odolával náporu větru? sníh ho bolestivě mrazil? a slunce z něj vysávalo všechnu vodu kterou tak těžce držel? ptáci ho už opustili snad navždy? a tak se stále ptal proč? a potom volal na ptáky aby se vrátili? prosil? cítil se tak
sám?
mraky nejsou sami? slunce se občas potká s měsícem? tisíce hvězd? tak proč on?
a potom slyšel neznámé zvuky? mnoho zvuků? nevěděl co se děje? a pak cítil jak padá? nevěděl proč? byl zmatený? poslední věc kterou si stačil uvědomit, byla?
viděl ty bagry a náklaďáky a pod kopcem spousta baráků a v dálce se od továrny vznášel černej mrak?
nevěděl co to všechno je?
ale byl si jistý, že tak krásné, jako modré nebe prozářené sluncem, to nebylo...
Polly, 6.3.2000
Život je jenom začínající a
končící prázdnota… …věřte mi…a proto
musíte přesně takhle tuhle zpověď brát…a třeba pochopíte proč…
Předtím…
předtím byl život tak strašně vážnej až to nebylo hezký…
postupem času sem zjišťovala že dělám všechno špatně…
a všeho co sem udělala sem
taky litovala… pak to zašlo tak daleko že sem seděla v koutě toho tmavýho
pokoje
na skříni a bála se… ten strach byl skoro hmatatelnej… a šuměl jako
valící se řeka… jako déšť… a venku pršelo… ten
strach přicházel s deštěm… v
každý kapce… a bušil na okno… na to okno ve střeše… a bušil… a bušil
dlouho…
chtěl dovnitř… a já seděla na tý skříni a bála se nadechnout… mohl by mě
slyšet a věděl by že jsem
tam… klepala sem se… zimou… strachem… že se ten déšť
dostane dovnitř… kapky se vpíjely do skla… viděla sem jak
protékají a stékají
na koberec… slyšela sem ten drtivej dopad… ztuhla sem… další kapka letěla
vydejchaným
tísnivým vzduchem pokoje… jediným oknem se jich vpíjelo tisíce…
dopadly jako balvan do vody… a pak se jako hadi
vynuly směrem ke mně…
tiskla sem se k tý hrubý zdi jako bych chtěla aby mě pohltila a proměnila mě
v zazděnýho motýla…
v tý zdi ale už jeden zazděnej motýl byl… a pro mě
tam už nebylo místo… očima sem
oddalovala ty kapky… byla to hra… nic jinýho…
uvědomila sem si, že sem zapomněla dejchat… zalapala sem po
dechu jako štěně
když ho chcete utopit… ale žádnej vzduch v tý místnosti už nebyl… ta voda ho
vsákla do sebe…
jako celej tenhle pokoj… už celá stěna se rozplývala jako mlha…
najednou byla a nejednou není… a už jenom já a ta
skříň, která se stala mojí
součástí a zeď, která nechtěla otevřít…
Polly, 24.2.00
Tučňáci
byli jednou dva tucnaci a bez sebe nedali ani ranu...a jednoho dne ten jeden z tech dvou tucnaku umrel a ten druhej chodil od ty doby svetem sam...a protoze kazdej tucnak uz mel svyho dalsiho tucnaka tak tenhle tucnak se stal v tom svete tucnaku lichej a zbytecnej...
byl to svet tucnaku kdy tucnaci sou bud modry nebo cerveny a celej zivot jdou strasne dlouhou cestou tak strasne moc tucnacich kilometru ktery si ani nedokazeme predstavit...
a kazdej tucnak de s tim druhym tucnakem prave tou cestou a vzajemne si pomahaj pres hory vody a lesy....a nikdo z nich nevi co je na konci ty cesty ale vedi ze se musi jit...a tak vsichni tucnaci sli a sli a kazdej mel teda toho svyho tucnaka a tenhle byl sam...
ta cesta mu trvala dvakrat tak dyl nez ostatnim tucnakum co byli v parech....a tak proste sel a sel a celou cestu brecel...jednoho dne uz nemohl a padnul v blate a nemel silu....a vsichni ty pary tucnaku ho uz davno predbehli...a on si rekl ze je dozene ze musi jit dal a tak vstal z toho bahna a sel dal...a jak sel tak za nekolik tucnacich kilometru nachazel stale vic a vic mrtvejch tucnaku....a nevedel proc sou mrtvy ale vsichni ti tucnaci se drzeli za ruce a lezeli v ty krvi a drzeli se za ruce a ten nas tucnak sel porad dal mezi tema mrtvejma tucnakama a nevedel co to ma znamenat ale rikal si ze treba to tak je spravne ale on nevedel ze to je posvatne misto kam chodi vsichni tucnaci umrit...
a protoze on byl sam tak umrit nemohl...proste museli bejt dva na umreni....proto sel dal dal jenze dal se jit nedalo protoze tam koncil svet a tak chodil porad dokolecka v tom posvatnym miste...a nemohl zpatky protoze cesta zpatky proste nebyla...
a jak tak chodil a brecel tak moc az z toho umrel...umrel steskem po tom druhym tucnakovi a umrel sam a s nikym se za ruku nedrzel a dostal se do nebe a tam potkal toho mrtvyho tucnaka a pak se naveky drzeli za ruce a uz se nikdy nepustili....
a co ostatni tucnaci?...tak vsechny par tucnaku byli rozdeleny a kazdej se dostal do jinyho koutu nebe a byli sami...jenom ten nas tucnak byl naveky s tim svym tucnakem....a uz nebyl sam...jenze kdyz umre clovek sam tak sam uz zustane....kdezto tyhle tucnaci spolu neumreli takze je nemeli jak rozdelit.....
no jo ale clovek doufa ze se treba s lidma co mel rad potka treba v nebi nebo v pekle nebo nekde ze je zase potka....a ja bych jim prala aby se potkali ale treba dyz je clovek sam tak se nema s kym potkat...a takovej clovek by byl radsi tucnakem.....
teda ja bych radsi byla tucnakem, protoze tucnaci to maj v zivote lehci....a nepremejslej jestli ma vubec cenu ziiiiiit,,, protoze proste musej jit dal a doufaj...a nedoufaj zbytecne....
na rozdil od lidi ktery doufaj a doufaj zbytecne....
Polly, 5. 2. 2000
