"...všechny ty vaše nesmysly a pravdy, vaše pozlátka a líp nechutě se spojují a splývají v jediný zvuk obsahující smích i pláč, výkřiky i vzdechy, které stále dokola opakujeme a opatrujeme, ať už se chopíme jakéhokoliv jazyka, ať už si přejeme slyšet jakékoli nepatrná, oddělená poselství. Všechno to vyvře do nicoty - a také tam, kde máme prostředky a vůli zachytit v tom nekonečném proudění nějaký odkaz, zmínku. Tam jsme my. A má li vesmír nějaký konečný smysl, říká prostě, ale co nejsložitěji: "Bytí" a ani nás nestlačuje, ani nevysává, jen tolik kolik ho sami necháme. Chci se stát součástí toho nesmírného chaosu... a jsem jí."

Iain Banks - Vraní ulice
Náhodná ukázka od mojí maličkost pro tento týden...

A do dalšího týdne poučné povídání od Táni)):

Imidž je na nic, následuj instinkt!

Tak jsem byla v kroužku, na první lekci, nové děcka jsou zas fajné, dvouhodinovka s nima je daleko inspirativnější než to dvoudenní školení manažerských dovedností, na kterým jsem byla minulý týden. Já to nechápu, to školení mě pěkně rozhodilo, jela jsem tam s radostným očekáváním, jako že se něco nového dozvím. Vážně jsem pak celý víkend uvažovala, o čem to školení bylo, usilovně jsem vraštila čelo, stěží jsem se soustředila na World Idol, a pak mě to osvítilo, Kurt Nielsen mě oslnil, tedy on ani tak ne, ale nadchlo mě, že byl zvolen, ač ošklivý, světovým idolem! Jasně! Lidi jsou vážně unavení ze zpěváků, kteří sice neumějí zpívat, ale mají "imidž"! A v neděli, když jsem koukala na polední politické debaty a srovnala jsem vrcholné politiky z Novy s krajovými politiky na Primě, zas to tam bylo, ač byli parlamentní politici hnědí ze solárka a měli napudrované nosy, krajoví byli lepší, protože nevypadali jako profesionální lháři, věděli, o čem mluví a mluvili jasně! A večer jsem dočetla Feynmana, "To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane!" , a tam to taky bylo, poslední kapitolka byla o poctivosti ve vědě, Feynman zmínil kargokultovní vědy, a to byl poslední kamínek do mojí mozaiky, už vím, že to, co nám přednášel ten stylový lektor (jeho jméno budiž zapomenuto!), že to všechno byly prázdné fráze, navíc značně zastaralé! Snad začátkem devadesátých let, kdy jsme hltali tyhle západní "vědy", snad tehdy mohl uspět, snad bych mu věřila, ale dnes? "Zlaté pravidlo vyjednávání" nám ten člověk nutil, prý "nikdy nikomu nedej nic zadarmo!" Tož co to je? Neznáš nějakou novější nebo jinou nebo tradiční manažerskou teorii, něco o spolupráci a respektu? A slušnosti? No přece si to nebudu vymýšlet takovou teorii sama, no ne? Abych byla schopná argumentovat podloženými protinávrhy, jsem myslela...
No nic, zpátky k dětem (ten člověk tvrdil, že si to pravidlo vyjednávání máme zkusit na dětech, no fuj!!!), ptala jsem se jich, kdo má adresu, Ondra se nadšeně hlásí, tak si chystám papír a tužku:
"No?"
"mijova..."
Píšu mijova, Ondra mi koukne do papíru, celý zrudne a začne se potit: "Tam není j, tam je j."
"Prosím?" ptám se nechápavě.
"No, místo toho j je tam j", koktá nešťastně Ondra.
Ach bože, chudák Ondra, já su hluchá jak pařez, a traumatizuju svou nedoslýchavostí nevinné dítě!
"No, není tam jé, ale ej..." zkouší to Ondra, "Ej jako Jené..."
Dochází mi to a potlačuju výbuch smíchu. Došlo ti to? Mírová, tedy ulice, nikoli majlík, a navíc má Ondra problém s výslovností, ach jo, ale smích jsem zdusila a s Ondjou jsme hned včera vytvořili jeho webovou pjezentaci, myslím, že odcházel spokojen, :o)

Zdravím!

T.

Převzato: www.ihned.cz

Pomáhá modlitba nemocným?

V říjnu 1999 vyšla v časopise Archives of Internal Medicine poněkud neobvyklá vědecká práce, která dodnes vyvolává spory. Její autoři experimentálně dokazovali, že modlitby za nemocného zvyšují šance na jeho uzdravení.

Pacienti koronární jednotky jedné americké nemocnice byli náhodně rozděleni na dvě rovnocenné skupiny - aktivní (466 lidí) a kontrolní, srovnávací (524 lidí). To, která z obou skupin bude která, rozhodl v poslední chvíli hod mincí.
Poté dostal soubor věřících (vesměs křesťanů) k dispozici křestní jména příslušníků aktivní skupiny a 28 dní se intenzivně modlil "za jejich brzké uzdravení bez komplikací". O tom, že studie probíhá, nevěděli ani pacienti, ani jejich lékaři. Jak to dopadlo? Ti omodlovaní se hojili ne sice nějak senzačně, nicméně přece jen statisticky významně líp.
A aby toho nebylo málo, jiná studie šla ještě dál. Provedli ji v Izraeli a její výsledky otiskl prestižní British Medical Journal v prosinci 2001. Rovněž se týkala modlení za pacienty, avšak takové, kteří byli nemocní už před čtyřmi až deseti lety! Neboli - modlitby za něčí uzdravení byly vysloveny až se zpětnou platností. Autor to zdůvodnil následovně: "Nelze předpokládat, že čas běží lineárně, jak jej vnímáme my, stejně tak nelze očekávat, že Bůh je tak jako my omezován lineárním časem."
Do studie bylo zahrnuto 3393 lidí s klinickými příznaky sepse (otravy krve). Generátor náhodných čísel tyto pacienty zpětně rozdělil do dvou rovnocenných skupin. O tom, která z nich bude aktivní a která kontrolní, opět rozhodla mince. Jména členů aktivní skupiny (1691 lidí) dostala "způsobilá osoba" a proslovila modlitbu za jejich uzdravení. Za 1702 pacientů kontrolní skupiny neorodoval nikdo.
Výsledek? Srovnání se starými lékařskými zprávami ukázalo, že úmrtnost v aktivní skupině byla (před lety!) o dvě procenta nižší, což nevybočuje z rozmezí chyby experimentu. Průběh choroby však byl u aktivní skupiny znatelně lehčí.


Divoké vysvětlení až nakonec

Jak zacházet se zázraky? Mezi prvními se o to ve 14. století pokusil exkomunikovaný františkán William z Occamu formulací své proslulé "břitvy". Volně řečeno: "Výklad jevu má být proveden přednostně pomocí známých skutečností. Teprve pokud to nejde, lze užít k výkladu neznámého jevu prvky další, a to od relativně nejpřijatelnějšího ke stále divočejším."
Galileo Galilei v 17. století zase soudil, že "příroda nic neuskutečňuje mnohostí, může-li to učinit s málem". A do třetice David Hume ještě o sto let později nad stejným problémem uvažoval v tom smyslu, že "lež či omyl jsou přece jen mnohem pravděpodobnější než zázrak".
Guru moderní vědecké metodiky Karl Popper striktně rozlišoval mezi ověřitelnými (empirickými) a neověřitelnými (metafyzickými) teoriemi. Exaktně testovat lze pouze ty první.


Absurdnost není objektivní argument

Jaké jsou možné důsledky obou zmiňovaných pokusů? Pokud by se skutečně dalo modlitbou ovlivňovat léčení lidí, pak to kupříkladu znamená svého druhu důkaz existence jakési božské bytosti. Ovšem buď vybíravé, nebo mocné jen částečně, neboť zdaleka nepomáhá všem (což ostatně potvrzují všechna masová zvěrstva, co jich lidské dějiny přinesly).
Pokud by modlitba skutečně fungovala kladně, pak není důvod, aby černá magie nefungovala záporně. A konečně: cesty modliteb časem by vnesly značný chaos do vztahů příčina - následek. To všechno samozřejmě zní poněkud absurdně. Nicméně pocit absurdnosti, byť sebepalčivější, ještě není objektivní argument. Proto se vědci pokusili snést i ty.
Tady jsou ty hlavní: především je těch pokusů málo na to, aby se dala vyloučit náhoda. Každá hypotéza zcela odporující dosavadním vědomostem vyžaduje kromobyčejně konkrétní, silné, přesvědčivé důkazy. Jinak řečeno, statistické kritérium zde musí být mnohem přísnější. Pokud se nasadí na obě naše kauzy, výsledky neobstojí.
V průběhu pokusu se našla slabá místa, kde mohlo dojít ke zkreslení - bezděčnému či dokonce úmyslnému, neboť už samo konání pokusu naznačovalo jistou zaujatost experimentátorů. Nicméně na definitivní vyřešení záhady ozdravného modlení si ještě musíme počkat.


Duchovní nežijí déle
Francis Galton, bratranec Charlese Darwina a všestranně vzdělaný antropolog, před více než sto lety vyvozoval, že je-li modlitba skutečně tak mocná, jak tvrdí řeholníci, měla by mít nějaký prokazatelný efekt na délku života. Prostudoval tedy tehdejší tabulky pravděpodobné délky života a objevil, že členové královských rodin, za něž se denně modlí poddaní, celkově nevykazují moc dobré výsledky. Ani význační klerikové nežijí vzdor pohodlnému povolání déle, naopak - žijí dokonce kratší dobu než panstvo všeobecné. Galton si také povšiml, že misionáři nežijí tak dlouho jako jiní lidé a že kostely bývají zasaženy bleskem, zachváceny požárem nebo pobořeny zemětřesením stejně často jako jiné budovy srovnatelné velikosti. Navrhl, že by se věc měla dále studovat sledováním relativní mortality dítek, narozených modlícím a nemodlícím se matkám; nápadu se však nikdo nechopil. Vědecká studie o účinku modlitby na léčbu byla uskutečněna až roku 1965 v londýnské městské nemocnici. Žádný rozdíl tehdy neprokázala. (FRK)

Chození do kostela prospívá zdraví
Chození do kostela, do synagogy, mešity či buddhistického kláštera je zřejmě zdraví prospěšné, naznačilo shrnutí 42 různých světových studií na toto téma, které koncem roku 2000 publikoval odborný časopis Health Psychology. Studie celkově obsáhly 125 826 osob. Z jejich rozboru vyplynulo, že lidé žijící religiózním životem se dožívají o něco vyššího věku, než odpovídá průměru. Vzhledem k použité rozdílné metodice jednotlivých studií se však nedalo jednoznačně říci, o jakou konkrétní dobu návštěvy bohoslužeb život prodlužují.
Při přípravě svých výzkumů však vědci museli výběrem sledovaných osob vyloučit jedno nebezpečí. Svatostánek totiž mohou navštěvovat jen lidé, kteří dokážou chodit nebo jezdit na vozíku; jejich zdravotní stav je tedy celkově lepší, než je průměr populace. Ti vážněji nemocní a upoutaní na lůžku se totiž pochopitelně na bohoslužby nedostavují, takže by závěry sledování zkreslili. Je tedy otázka, zda se všechny studie dokázaly tomuto metodickému pochybení vyhnout.
Proč by však chození na bohoslužby mělo prospívat zdraví? "Důvodů může být víc," soudil Michael McCullough, který práce na rozborech vedl. Podle něj je zřejmě důležitý fakt, že věřící žijí v sociální skupině, která se navzájem psychicky podporuje. Dále se ovšem ukazuje, že lidé, kteří pravidelně navštěvují bohoslužby, také lépe dbají o své zdraví. A v neposlední řadě bohoslužba jako forma duševní hygieny zřejmě rovněž může posílit psychický stav. "Je potřeba dalšího výzkumu, abychom poznali více," dodal McCullough.
(jet)


Autor: František Houdek

Převzato: www.ihned.cz 

Člověk má asi tolik genů co červ


Člověk má 20 000 až 25 000 genů, tedy mnohem méně než činily dosavadní odhady, které hovořily až čtyřiceti tisících dědičných informací. Lidský genový komplex dědičných vloh tak není o nic bohatší než genom malého červa. Lze to vyčíst z téměř kompletní mapy lidského genomu vypracované mezinárodním konsorciem IHGSC, kterou včera představil vědecký časopis Nature.
"V konkurenci lidé nevypadají nijak impozantně," přiznal podle agentury AP spoluautor analýzy mezinárodní skupiny vědců, Američan Francis Collins. Pro srovnání: v genomu hlísta Caenorhabditis elegans bylo identifikováno kolem 19 000 genů a některé rostliny se mohou pochlubit až zhruba 27 000 geny.
Naštěstí se složitost lidského těla neodvíjí jen od toho, kolik má genů. "Nezáleží jen na jejich počtu," řekl další z amerických spoluautorů studie Eric Lander. "Ve skutečnosti jde o to, jak příroda tyto geny využívá."
Podle Collinse člověk ve srovnání s jednoduššími organismy těží ve větší míře z genů založených na kombinaci více proteinů než na jednom. Bílkoviny v lidských buňkách jsou navíc komplexnější a jsou odpovědné za několik funkcí.
Počet chemických látek, z nichž sestává molekula DNA, vyčíslilo konsorcium na 3,08 miliardy. Z toho už jsou 2,88 miliardy (kolem 93,5 procenta) s dosud nedosažitelnou přesností popsány ve volně přístupných databankách genového projektu financovaného z veřejných zdrojů.
Genetici v posledních letech již několikrát oznámili "rozšifrování" lidského genového komplexu buněk, na nichž závisí dědičnost. Největší pozornost vzbudili v únoru 2001, kdy IHGSC i soukromá americká společnost Celera po konkurenčním závodě v luštění genomů oznámily své pracovní verze schémat genových sekvencí.
Zpracování genových posloupností ale stále obsahovalo spoustu mezer a nepřesností. Vědci financovaní ze státních rozpočtů ovšem dosáhli po značných výdajích v uplynulých téměř čtyřech letech prakticky svého cíle.
Podle nejnovějších údajů jsou právě oblasti bohaté na geny a odpovědné za téměř všechny důležité životní funkce zkompletovány z 99 procent. Vědci přitom tvrdí, že na 100 000 správně "přečtených" genů připadá jedna chyba.
Podle Matthiase Platzera z Institutu pro molekulární biotechnologii v německé Jeně, obsahovalo 58 genů popsaných před třemi lety chybu a v řazení genů v genomu bylo na 150 000 mezer. Nyní zbývá jen 341 mezer. "Z nich 33 se nedá přečíst současnými metodami," řekl Platzer.
(čtk)
 

Bylo pondělí ráno a na Floridě, v oblasti zvané "ground zero", kde před čtyřmi roky došlo k volebnímu fiasku, jehož následkem bylo dosazení prezidenta Bushe do úřadu, zrovna začaly předčasné volby. Po necelé hodině se celý systém zhroutil. V místech, kde většina lidí volí demokraty, bylo - s mnoha omluvami a výmluvami - voličům bráněno volit. V čele volební komise odpovědné za bezchybný průběh voleb stojí Glenda Hoodová - republikánka.
http://www.zvedavec.org/clanky_1002.htm

Papoušci rozumějí slovům

Čeští vědci zjistili, že opeřenci při vzájemné komunikaci někdy používají řeč člověka.
Převládá názor že papoušek je skvělý imitátor, ale umí jen papouškovat. Jiný pohled na tyto ptáky nabízí výzkum českých vědců.

http://lidovky.centrum.cz/archivln/archivln.phtml?sec=35&sub=89&d=24&m=10&y=2004