"Jak jsou otravní, neustále nám dotěrně vnucují spásu a domov, chtějí nás připravit o zářící zemi ciziny, kde z osvobozených věcí tiše kane nádherné chladné světlo, o radosti samoty na na nočních pláních nad jiskřícími městy, o krásné pomalé tance oblud na opuštěné silnici, o opojný zánik v hloubce tmavých pokojů, pod studenými zrcadly..."

Michal Ajvaz, Druhé město

Náhodná (nenáhodná?...) ukázka od mojí maličkosti pro tento týden...

Převzato: www.rozhlas.cz

Kde leží hrob Alexandra Velikého?

Z pravidelné rubriky Napínavé bádání
(vysíláno v Planetáriu 28/2004, 10.- 14. července)


Makedonský panovník Alexandr Veliký se dožil pouhých 33 let. Když roku 323 př.n.l. v Babylonu zemřel, jeho říše sahala od Řecka a Egypta až po Indii. Příčina smrti velkého vojevůdce není známá - mohlo jít o malárii nebo zápal plic. Dokonce se říkalo, že Alexandr byl otráven. Říši si rozdělili jeho generálové; v Egyptě se vlády ujal Ptolemaios. Alexandrovo tělo bylo mumifikováno a dva roky po smrti se chystal jeho převoz do královské hrobky v rodné Makedonii. Na hranicích Egypta se však ostatků zmocnil Ptolemaios a dal je pohřbít v egyptské Memfidě. Jeho nástupce Ptolemaios II. je pak převezl do Alexandrie, nového hlavního města Egypta, které sám Alexandr kdysi založil. Každý římský císař, který Egypt navštívil, zašel i do Alexandrovy hrobky, aby se mu poklonil. Posledním byl roku 194 n.l. Septimius Severus. Ve 3. století propukly v Alexandrii krvavé bouře a povstání, bylo zničeno mnoho budov a mezi nimi i královské pohřebiště. Co se stalo s Alexandrovými ostatky? Většina historiků soudí, že dodnes spočívají někde pod ulicemi Alexandrie. Jiného názoru je britský historik Andrew Chugg. Podle jeho tvrzení se dnes Alexandrovy ostatky nacházejí v chrámu sv. Marka v Benátkách. Jak se tam dostaly?
Sv. Marek Evangelista byl podle tradice zakladatelem křesťanské obce v Alexandrii a jejím prvním biskupem; někdy v 1. nebo počátkem 2. století po Kristu tam zemřel mučednickou smrtí. Jeho mumifikované tělo bylo pak v 9. století převezeno do Benátek, kde se stal patronem republiky a kde mu byl zasvěcen chrám. Vtip je v tom, říká Andrew Chugg, že to tělo nepatří sv. Markovi, ale Alexandru Velikému. K úmyslné záměně podle něj došlo právě za křesťanských bouří ve 3. století, když kdosi nechtěl, aby byly zhanobeny ostatky velkého vojevůdce. Ostatně - o posmrtném osudu těla sv. Marka se ví ještě méně; podle některých pramenů mohlo být dokonce po Markově smrti spáleno, dodává k tomu Chugg. Jediná možnost, jak zjistit totožnost mrtvého těla z chrámu sv. Marka by podle Chugga byla jeho exhumace a provedení testů DNA. Ostatky Alexandrova otce Filipa Makedonského už byly v 70. letech minulého století nalezeny a tak je s čím srovnávat.
Andrew Chugg je však zatím se svou teorií sám. Nelze proto předpokládat, že by k těmto testům v dohledné době došlo. Jeden Brit asi dost těžko přesvědčí všechny benátské katolíky.

Frederik Velinský

Převzato: www.scienceworld.cz

Znovu o teplokrevnosti dinosaurů

Jaké jsou hlavní argumenty pro teplokrevnost dinosaurů? Již lord Owen a Huxley se v 19. století domnívali, že dinosauři dokázali regulovat svoji tělesnou teplotu.
Hlavní argumenty jsou dnes následující: Nohy dinosaurů byly umístěné nikoliv ze stran, ale pod tělem. To jim umožňovalo vyvinout velkou rychlost a běžet i poměrně dlouho. Ničeho takového plazi nejsou schopní. Aktivní a rychlý způsob života vyžaduje velkou spotřebu energie, ta se obvykle pojí s teplokrevností.
Další podpůrný argument: Pouze výkonné srdce teplokrevných živočichů by dokázalo vypumpovat krev do dlouhého krku některých dinosaurů, především sauropodů ("brontosaurů").
Fosilie dinosaurů pocházejí z oblastí Antarktidy i Aljašky, tedy míst, která ležela na tehdejších pólech. I když po většinu druhohor bylo výrazně tepleji než dnes, geografické póly svým klimatem zřejmě přesto připomínaly dnešní tundru. Současní plazi přitom nedokáží přežít v oblastech za polárním kruhem, takové prostředí totiž vyžaduje aktivní metabolismus s produkcí tepla.
Zajímavé je také zjištění, že poměr dravých a býložravých jedinců se liší podle toho, zda jde o teplokrevné nebo studenokrevné dravce. Teplokrevné šelmy potřebují ke svému nasycení mnohem větší množství kořisti a je jich tedy v poměru k býložravcům mnohem méně.
Rozbor fosílií přitom ukázal, že poměr mezi dinosaury dravými a býložravými byl dokonce ještě nižší než je tomu dnes u savců (protože dinosauři lovili nejenom dinosaury a predátor může být současně kořistí, jsou tyto výsledky samozřejmě zatíženy řadou nepřesností, rámcový závěr je nicméně jasný).
Zajímavé přitom je, jak poměr dravců a kořisti kolísá v jednotlivých epochách - poklesl v permu, když se objevili první teplokrevní živočichové, savcovití plazi terapsidi. Číslo zase stouplo k triasu, kdy terapsidi vymírali a na jejich místo nastupovali tekodonti. S tím, jak začali dominovat jim příbuzní, ale zase teplokrevní dinosauři, poměr opět klesl. Zhruba platí, že endotermní (teplokrevný) živočich spotřebuje 10krát tolik potravy než ektoterm stejné hmotnosti. Studenokrevní živočichové jsou ovšem díky tomu nuceni trávit většinu života v nečinnosti, protože nemají dost energie na setrvalý pohyb.
Další fakta ve prospěch teplokrevnosti dinosaurů: Struktura kostí dinosaurů odpovídá dnešním velkým savcům spíše než třeba varanům. Dinosauři rostli v dětství rychle (velká spotřeba energie), pak se však jejich růst zřejmě (tady si nejsme jistí) zastavil. Naproti tomu dnešní plazi mírně rostou po celý život.
Protože dinosauři tedy zřejmě byli teplokrevní, byli nuceni budovat mezi sebou a okolím nějaké izolační vrstvy. Šupiny se tedy u některých druhů asi zčásti přeměnily na pokryv podobný peří či srstí, nebo alespoň mající stejnou termoregulační funkci.

(Zdroj: Jaroslav Mareš: Záhada dinosaurů, Svoboda-Libertas, Praha, 1993)

Určitým protiargumentem snad může být fakt, že dnes neznáme žádného teplokrevného plaza. Krokodýli, relativně blízcí příbuzní dinosaurů, teplokrevní nejsou. Vymírání na konci druhohor tedy muselo být značně selektivní - pokud problém ještě nerozšíříme o další rovinu, že totiž dinosauři přežili v podobě teplokrevných ptáků.
Teplokrevnost se v živočišné říši pravděpodobně objevila vícekrát nezávisle na sobě. Tato možnost je pravděpodobnější, než že by "technologii" vyvinul nějaký dávný plaz, společný předek savců i ptáků.


autor: Pavel Houser

Fyzikové zahájili v těchto dnech analýzu prvních fotografií, pořízených družicí ROCSAT-2. Jsou na nich zachyceny záhadné výškové „ohně", jejichž mechanismus vzniku není zatím zcela znám. Jevy jsou často označovány jako elfové či skřítkové. Je známo, že různé tvary obřích červeně a modře zbarvených zářících hroznů blesků jsou obvykle svázány s bouřkami a směřují z bouřkových oblaků do horních vrstev atmosféry, až do výšek téměř 100 km.