Hned v úvodu jeden postřeh kterého jste si možná všimli také. Krom podivných záběrů ze SOHO "vzhůru nohama" mne zaujaly následující snímky:

Pokud porovnáte tyto dva snímky údajně z různých dnů tak si nejprve všimnete že ten levý ze 17.7. je jaksi pootočen o 180 stupňů. Jenže to není všechno. Oba snímky jsou krom tohoto pootočení naprosto identické. Tak se tak ptám jak velký musí být bordel v týmu SOHO nebo za jak velké idioty musejí tito lidé veřejnost mít. Zkrátka a dobře hlavně že jim na webu cosi visí a realita ať si trhne...

Independent: Zpráva meteorologů - počasí se zbláznilo

3. července 2003 15:10

Jako úvod do nového týdne opěr poučný příspěvek od Táni:-))):

Včera mi volal Libor do práce:

"Hele, nemáš ty něco za lubem?"

"Já???? Ne e!"

"Takže můžu být klidný?"

"Jasně, nic se neděje!"

"Tak dobře, čau."

Je to hrozný, ale jak von to na tu dálku poznal? No jasně že mám něco za lubem, vždycky! A tentokrát je to fakt velký, půlhektarový, :o)))

Jde o to, že se Vojta nudí. Vlastně se nudíme všichni, ale Vojta je jedinej, kterýmu to vadí, :o))) Tak jsem ho vzala v neděli odpoledne na kole kolem Záblatí, vzali jsme to přes Záblaťák, to je lesík, vyjeli jsme na Záblaťák, to je kopec, rozhlíželi jsme se kolem, mrkli jsme na pštrosy, pozdravili se se všema pejskama, nahlídli za všechny ploty, a pak jsme to vzali u křížku dolů kolem Záblaťáku, to je rybník, a těsně předtím, než začalo pršet, jsme byli doma.

Hezký výlet, Vojta byl spokojený, zejména se znovu toužebně pokochal kovářovým domkem, kde byli s indiánama na exkursi - zmínila jsem se o Vojtových plánech do budoucna? Chce být kovářem.

No a v pondělí večer, těsně před půlnocí, mi to došlo. Potkali jsme cestou domek, tedy dům, vlastně skoro hrad. Takový hororový, jako staroanglický, cihlový, částečně omítnutý. V okně měl vyvěšené prostěradlo, na kterým bylo napsaný "NA PPODEJ" a telefonní číslo. "Možná to nenapsali blbě, možná se to R jenom umázlo," říkali jsme si s Vojtou. On čte všechny nápisy kolem sebe, a zejména když jsou napsaný na prostěradle. Takže v pondělí, se zpožděním nějakých třicet hodin, mi to došlo, ten barák je na prodej a je skvělý!

Teda aby bylo jasno, vživotě mě nenapadlo, že bych chtěla barák, navíc nějakou starou barabiznu, to už vůbec ne, ale tenhle ... já nevím, ale ten barák mě chce! Celou noc se mi o něm zdálo, ráno jsem vstala jak mátoha, už v pět, vystartovala jsem do práce, tedy na internet, zkusila jsem se podívat na realitní kanceláře a hypotéky a tak, a když jsem byla v nejlepším, volal Libor, viz výše, :o)

Jenže v tu chvíli jsem ještě neměla zdaleka jasno, takže nic.

Odpoledne, po vyčerpávajícím internetovém maratonu, jsem vzala Vojtu na cestu kolem Záblatí a s taťkou jsem si domluvila rande u Partyzána, potřebovala jsem se kouknout na to prostěradlo, to telefónní číslo. A cestou jsme se tentokrát stavili ve školce, která je v půlce Záblaťáku (no hádejte kterýho). Paní ředitelka potřebovala vyplnit čtvrtletní výkaz, a protože ona je starousedlík, jen jsem tak nadnesla, co si myslí o tom baráku mezi křížkem a pštrosama, samozřejmě hned věděla, který to je, moc se jí líbí, zná se s majiteli a hned jim i volala, že prý její dobrá známá má zájem, bla bla bla, takže jsem se dozvěděla, že by byl k mání za půdruhýho miliónu, že má půlhektarový pozemek, pět pokojů v přízemí a tři v patře, studna, elektrika, plyn, nový kotel, a že by snad jen bylo třeba natřít okna. HoHó. Příští týden bysme se mohli podívat, majitelé bydlí v Hranicích. Paní ředitelka mi pak řekla, že oni se snaží ten barák prodat už hodně dlouho, že už jsou s cenou fakt dole, bla bla bla, a že by mi pomohla, kdybych potřebovala ručit, bla bla bla, a "Jéňo, Táňa kupuje ten barák od Janošovských," bla bla bla ... Byla tam i Iris, moje kamarádka a její dcera, taky se rozplývala, nabízela mi manželství, duše jedna prodejná, kvůli baráku, :o))) A taky se zmínila, že by tedy chtěla být u toho, jak to budu říkat Kaizarovi, "jen taková malá muška bych chtěla být", bla bla bla...

Na rande jsem přijela s mírným zpožděním, tatínek už byl naladěn prvním pivem, a za chvilku se k nám připojila i Iris, takže proč bych jí nesplnila přání, řekla jsem Kaizarovi, že teda nechci ten digitální foťák, že jsem si místo něj vybrala jinou hračku ... "No, tak spusť .." Tak jsem mu to řekla ... no a on mě nezarazil! Naopak chtěl vědět víc a víc, tak jsem mu řekla úplně všechno, co jsem věděla, a on furt ještě neřekl, že jsem totálně mimo, káča ani idiot, jen s obdivem v očích "Ty jsi šííílenááá."

A protože U Partyzána se furt pohybují různé moje kamarádky, objevila se tam Šárka, její přítel bydlí naproti toho hradu, a nabídla se, že nás tam vyveze, do Záblaťáku, aby se mohl Libor podívat, tak jsme jeli. Liborovi pohled zvenčí vyrazil dech. Prostě hororovej barák. "Já ho chci" řekl on, ne já!

A Šárčin přítel říkal, že jeho strejda vedle v baráku tam chodí větrat, že by nám to jistě ukázal, tak jsme si to hned prohlídli i vevnitř. A to nás trochu uzemnilo, tedy zejména Libora, který si asi uvědomil, že tam bude spousta práce a tak, v podstatě je hodně vyděšený, ale nadšení se neztenčilo. Když jsme odcházeli, Libor si na zahradě majetnicky označkoval území, po vzoru velkých šelem, sice ne dookola, zastavil se jen u nádherného převislého habru, snad to habr přežije.

Já si osobně myslím, že ten dům je okamžitě obyvatelný, nutně potřebuje akorát vymalovat, všecko ostatní se časem zvládne. Zdá se, že v dalších pár měsících budu hodně běhat po úřadech a zoufale schánět půldruhýho miliónu. A když je neseženu, i tak dobře, budeme se klidně dál nudit v našem mrňavém bytě, :o)))

Tak takhle.

Zdravím!!!

T.

Převzato: www.blisty.cz

14. 7. 2003
Krásný nový svět je konec civilizace
Bushka Bryndová

Před rokem a pár měsíci jsem v Britských listech vydala článek o teroristických útocích z 11. září 2001, který dosáhl překvapivé čtenosti - více než 42 000 zhlédnutí. Od té doby se seběhlo mnoho událostí, které dle mého názoru jen potvrdily mé tehdejší tušení, že v USA se k moci dostala klika lidí, kteří si svou nebezpečností a bezohledností nezadají s těmi nejhoršími zločinci z dějin lidstva.




Chybička se vloudila
Místo aby se jako vládci nejbohatší a nejmocnější země našeho světa snažili mu prospět a pokusili se řešit skutečné problémy, před nimiž dnes lidstvo stojí, ze zištnosti a hrabivosti za pouhé dva roky pod lživými či nepodloženými záminkami rozpoutali dvě války a jejich rétorika naznačuje, že se chystají k dalším. Jejich válečná dobrodružství nepřinesla žádný z přislíbených výsledků, nikoho z těch, které označili za pachatele útoků ze září 2001 nechytili, rozbombardovali dvě země a zruinovali jejich obyvatele, kteří již předtím na tom nebyli nijak skvěle - a místo slibovaného posílení světové bezpečnosti jen situaci daleko zhoršili. Již vzhledem k tomu, že lidstvo se ještě před jejich příchodem k moci ocitlo nebezpečně blízko propasti, která by mohla znamenat jeho zánik, je jednání těchto neo-konzervativních, ziskem a mocí posedlých politiků, kteří se v každé druhé větě ohánějí Bohem, nesmírně nebezpečné a zkázonosné.

Je tomu však jen pár týdnů, co paleontologové a klimatologové došli k závěru, že aniž by to tušila, naše civilizace se již dostala na samý okraj zmíněné propasti. Je pro naši dobu příznačné, že politici se k tomuto skutečnému globálnímu nebezpečí nevyjádřili a ignorují je, jako by neexistovalo. Ani média této zprávě nevěnovala téměř žádnou pozornost, a místo aby lidi informovala o nebezpečí, které hrozí již jejich dětem či vnoučatům, dál v klidu rozebírají politické žabomyší spory a trapné skandály hvězd show-businessu. Pokusila jsem se nad celou touto situací se zamyslet a hledat příčiny a souvislosti, které vedly k jejímu vzniku. Je k ničemu, když je internet plný článků nabitých fakty, ale nikdo se nad nimi nezamýšlí a nepokouší se pochopit, co tato fakta v širších souvislostech znamenají.

Můj názor na chování bohatých lidí a jejich vztah k dětem je podložený osobní zkušeností, když jsem v začátcích své emigrace ve Francii půl roku pracovala jako služka ve velmi bohaté rodině přívrženců Le Pena a za tu dobu jsem měla příležitost tuto společenskou vrstvu poznat opravdu zblízka a hlavně zevnitř. Moje tehdejší vysokoškolsky vzdělaná paní například nechala svého tříletého syna půl roku bez pořádného lékařského vyšetření, když trpěl neustále se opakujícími záněty nosohltanu, ale jakmile zjistila, že se jí obvod stehna zvětšil o půl centimetru, okamžitě si zařídila masáže a cvičení, aby se vešla do tehdy módních úzkých kalhot. Další příležitost ke studiu jejich způsobu života jsem získala během svého několikaletého působení na Evropské komisi, kde jsem se často setkávala s významnými politiky a představiteli finančních institucí a průmyslových koncernů, a s některými jsem udržovala i společenské a osobní vztahy.

Občané by si teoreticky měli vládnout sami
Většina z těch, kteří si tento článek přečtou, žije ve vyspělých a relativně bohatých zemích světa. V zemích, kde jsou základní potřeby většiny obyvatel víceméně dostatečně uspokojovány, a kde se až na výjimky neumírá hlady ani zimou kvůli nedostatečnému oblečení nebo absenci střechy nad hlavou. Politický systém ve valné většině těchto zemí je založený na principech demokracie a jejich občané by si tedy teoreticky měli vládnout sami. Vládnutí však neznamená jen vykonávání moci, ale rovněž v sobě nese i odpovědnost za jeho následky. Proto byl systém zastupitelské demokracie od svého vzniku založen na vyhodnocování dosažených výsledků a případném potrestání těch, kteří selhali, v pravidelných volbách.

Jenže takový systém funguje pouze v případě, že nedochází k uchopení a držení moci subjekty, které v modelu zastupitelské demokracie nemají co dělat. Mám na mysli vliv velkých firem, často nadnárodních, které v zastupitelských sborech všech úrovní provádějí tzv. lobbing, ovlivňování volených zástupců lidu ve prospěch svých vlastních zájmů. Že jejich zájmy nejsou ve valné většině v souladu se zájmy občanů snad ani nemusím dodávat.

Tyto firmy disponují velkými penězi a velmi často se jim daří dosáhnout svého díky tomu, že je štědře rozdávají zákonodárcům, ať už přímo nebo ve formě skrytého úplatku. Navíc svými penězi přispívají na volební kampaně politiků, u nichž mají jistotu, že po svém zvolení budou prosazovat jejich zájmy bez ohledu na prospěch občanů, kteří jim dali hlasy.

Výsledkem je, že občané oprávněně ztrácejí důvěru ve své právo rozhodovat o svém vlastním osudu, klesá jejich zájem o politiku a čím dál tím méně se účastní voleb. Tato rezignace na účast ve veřejném životě se pak projevuje i v jejich nechuti zapojit se do občanských sdružení, která by případně mohla tvořit jakousi protiváhu vůči vlivu lobbingu velkých firem.

Demokracie ve vyspělých zemích pozvolna upadá a lidé se uzavírají stále víc do sebe. Tento trend podporuje i životní styl, který v těchto zemích převládá. Je to konzumní styl života, založený na okamžitém uspokojování potřeb člověka bez ohledu na to, jaký bude mít dopad na okolní svět, ať již v přítomnosti nebo v budoucnosti. Vyrábí se zboží, bez něhož by se při troše uskrovnění dalo žít, a při jehož výrobě se spotřebovává zbytečně moc energie, většinou získávané z neobnovitelných přírodních zdrojů a na úkor čistoty životního prostředí.

Poptávka po zboží je podněcována všudypřítomnými reklamami, které na méně inteligentní jedince působí stejně hypnoticky silně jako vymývání mozku, a zvyšují konečnou cenu výrobku. Konzumní způsob života vybízí k neustálému nakupování nových nepotřebných věcí a používá k tomu stále rafinovanější metody.

Reklamy již nehovoří o užitečnosti daného výrobku či o jeho kvalitě, ale hrají přímo na emoce potencionálního zákazníka a vemlouvají mu přesvědčení, že když si tento výrobek koupí, tak bude šťastný, nebo se bude cítit v bezpečí atd.

Lidé se dožívají vyššího průměrného věku, mají k dispozici sofistikovanou lékařskou péči, která někdy dokáže i zázraky, a žijí v takovém přepychu, o němž si obyvatelé té druhé části světa, světa chudých, zaostalých zemí mohou jen nechat zdát. Dalo by se tedy říct, že lidé ve vyspělých zemích se vzdali práva rozhodovat o svém životě a životech budoucích generací výměnou za výhody zaručené konzumním životním stylem, a nechali tak volné pole působnosti neodpovědným a zkorumpovaným politikům, kteří svět sobecky vedou do zkázy, aby uspokojili mocenské a finanční zájmy úzké elity těch nejbohatších.

Většina lidí si to však ani trochu neuvědomuje, dál věří, že všechny problémy, které se čas od času v jejich zhýčkaném životě vyskytnou, nakonec dobře dopadnou, podobně jako tomu bylo vždy dosud. Jsou nezlomně přesvědčení, že se jejich vláda postará o to, aby mohli dál nerušeně konzumovat a být šťastní podle svých představ, i když ty ve velké míře ani nepocházejí z jejich hlavy, ale byly jim naočkovány působením médií.

Nemá cenu se dlouze rozepisovat o životních podmínkách v chudých zemích, často zmítaných ozbrojenými konflikty, protože každý z nás o nich má určité povědomí a chápe, že to rozhodně není něco, po čem by toužil. Nakonec i sami jejich obyvatelé při první příležitosti, která se jim naskytne, z nich prchají do bohatých zemí, buď z prosté touhy žít lépe a zajistit lepší podmínky svým dětem, nebo z naivního okouzlení pozlátkem konzumního způsobu života. Většina z nich však tyto vyspělé země a jejich obyvatele nenávidí, někdy ze závisti, jindy z náboženských důvodů, ale vždy i kvůli bezohlednosti, s jakou bohaté země ty chudé po celá staletí vykořisťují.

Vyspělé země se stávají čím dál bohatšími a ty chudé zase chudšími, což ostatně potvrzují i oficiální statistiky. Tato stále narůstající nerovnost plodí ještě větší nenávist a další války v chudém světě, které obyvatelům postižených území přinášejí čím dál tím víc bídy a utrpení, zatímco firmy v bohatých zemích mají z války a z poválečné obnovy velké zisky, a jejich obyvatelstvo si může dovolit žít na vysoké životní úrovni.

Tato úvaha má za účel vyvolat zamyšlení čtenáře nad tím, co nám dnešní způsob života, vyznávaný většinovou populací ve vyspělých zemích nabízí a co nám bere, snažím se zde o částečný state-of-the-art naší společnosti.

Je to můj osobní laický pokus zjistit, kde se vloudila osudná chybička, a jaký opravdu je ten náš svět tolik připomínající "Krásný nový svět" Aldouse Huxleye. Snažila jsem se popsat některé z podstatných a nebezpečných jevů (alespoň dle mého názoru) v současné společnosti a pokusit se odpovědět na otázku, jakou mají příčinu, a co budou pro lidstvo v budoucnosti znamenat. Předem upozorňuji, že to není žádné veselé čtení. Při psaní tohoto článku nebylo hej ani mně samotné a neutěšilo mne ani to, že jsem se konečně smířila s tím, že titul výše zmíněné knihy byl u nás tak necitlivě přeložen jako "Konec civilizace". Proč – to pochopíte, když budete mít odvahu a trpělivost přečíst si tento dlouhý článek až do konce.

ROZPAD RODINY, POSTAVENÍ DĚTÍ A POSTIŽENÝCH LIDÍ
Rozpadá se čím dál tím víc rodin a děti jsou stále častěji odkládány do dětských domovů, nebo v lepším případě vyrůstají jen s jedním z rodičů, protože ten druhý rodinu opustil. Rodiče bývají příliš zaměstnáni vyděláváním peněz na drahý, ale okolní společností vyžadovaný konzumní způsob života, a dostatečně se svým dětem nevěnují. Raději jim koupí nějaký drahý dárek nebo jim přímo dají do ruky peníze, než by jim obětovali alespoň pár hodin či dnů ze svého času. Jejich děti pak tráví většinu svého volného času před televizí nebo hraním bezduchých a násilí oslavujících her na počítači. Většinou málo čtou, protože rodiče si s nimi v útlém dětství nedali tu práci, aby jim předčítali a naučili je číst pravidelně. Některé zvlášť zanedbávané děti pak hledají útočiště v pouličních partách, které je naučí násilí a často je dovedou k tvrdým drogám, anebo svou citovou vyprahlost utápějí v alkoholu. Paradoxně, nejhůř na tom bývají děti těch nejbohatších. Jejich rodiče na ně většinou nemají čas, matky je téměř nevidí, protože o děti se starají chůvy a služky, a často jim chybí i prostý lidský zájem. Když tyto děti dospějí, jejich rodiče je nemilují o nic víc, protože v nich vidí potencionální konkurenty, kteří by se je mohli pokusit předčasně vyhodit ze sedla. Proč by jim tedy mělo záležet na osudu budoucích generací, když milují jen sami sebe, a jim samotným zbývá jen pár let či desítek let života?

Rodí se čím dál tím víc tělesně i duševně postižených dětí, což je zvlášť citelné, protože v té části světa, která vyznává konzumní způsob života, neustále klesá porodnost. Pomoc postiženým se sice formálně oceňuje jako kladný čin, protože to vypadá hezky a je možné se jí na společenských večírcích pořádně blýsknout, ale společnost své postižené ve skutečnosti nenávidí. Většina lidí by byla raději, kdyby zůstali zavření doma, nebo v nějakém ústavu a nelezli těm zdravým moc na oči, protože jim příliš nepříjemně připomínají nedokonalost lidského rodu. Vždyť herci v televizních seriálech jsou všichni krásní a urostlí, v reklamách jakby smet, a lidé se na podobné stvůry nechtějí dívat. Je přece o tolik příjemnější raději věřit v dokonalý svět!

MEZIGENERAČNÍ VZTAHY
Podobně sobecky jako se konzumní společnost chová k dětem, často jedná i s dalšími bezbrannými – s nemohoucími starými lidmi. Vzhledem k tomu, jak rodiče zanedbávají děti, není překvapující, že ty jim to podobným způsobem vracejí, jakmile samy dospějí a jejich rodiče zestárnou. Ti se snaží pracovat co nejdéle, protože penze se jim zdají nízké, a i oni chtějí konzumovat, stejně jako ti mladí. Jednoho dne však přece jen musejí odejít do důchodu a často pak rychle scházejí a chátrají. Nikdy se totiž v této společnosti, která povýšila mládí a mladistvý vzhled na nejvyšší ideál, nenaučili v klidu zestárnout a přijmout přirozený úděl stáří se vším dobrým i špatným, jež přináší. A když už na tom jsou se zdravím tak špatně, že potřebují péči druhých, jejich děti šoupnou dědečka či babičku do domova důchodců, kam za nimi dvakrát ročně zajedou na krátkou návštěvu, a je po starostech! Nejvíc na tom tratí vnoučata, která kvůli hamižnosti a sobeckosti dospělých nikdy nepoznají laskavou a trpělivou péči prarodičů a kouzlo jejich pohádek. Ty jsou přitom velmi důležité, protože dětem dávají tu prvotní, ale nezastupitelnou mravní výchovu, a z toho důvodu se také předávají z pokolení na pokolení. Snad vůbec největší dopad má tato tragická degradace vztahů mezi generacemi v tom, že v posledních několika desetiletích ty generace, které se právě nacházejí u moci, již nedbají o blaho těch přicházejících a starají se jen o své vlastní sobecké zájmy daného okamžiku.

ZDRAVÍ POPULACE
Průměrný lidský věk se sice ve vyspělých zemích zvyšuje, ale staří lidé se často dožívají vysokého věku jen za cenu mnoha bolestivých operací, které jim někdy ani nepřinesou slíbenou úlevu. Od rána do večera do sebe cpou obrovská množství drahých léků s nebezpečnými vedlejšími účinky, a umírají tak jako tak. Ti mladší ani nemohou doufat, že se podobně vysokého věku vůbec dožijí, protože již patří ke generacím, které vyrostly ve znečištěném prostředí a jejich organismus byl od dětství oslaben. Lidstvo ve vyspělých zemích vede sebevražedně nezdravý způsob života bez dostatečného pohybu a až polovina obyvatel je příliš tlustá, protože mají sedavé zaměstnání a nezdravě se stravují, jak jim přikazují reklamy na sladkosti, fast-foody, instantní, ale dieteticky naprosto nevhodná jídla, chipsy atd. Tlustí jsou nejen dospělí, ale již i malé děti, a všem dříve či později hrozí vážné nemoci, které dlouhodobě udržovaná nadměrná váha neodvratně způsobuje. Trh je přesycen různými léky a "zázračnými" přípravky na hubnutí, které se však míjejí účinkem, protože většina lidí nemá tu sílu odolat reklamám a nabídce v obchodech a nezmění své stravovací návyky. Jediní, kdo se z této situace radují, jsou farmaceutické koncerny a výrobci nezdravých potravin, kteří z ní mají nesmírné zisky a je jim úplně jedno za jakou cenu.

článek v Telegraphu -
Všeobecně stoupá výskyt alergií a nádorových onemocnění, především u mladých lidí, často i u dětí. Přitom rakovina byla vždycky považovaná za nemoc stáří a její zvýšený výskyt se ještě nedávno připisoval delšímu průměrnému věku populace. Zdravotní stav a kondice dětí je čím dál tím horší kvůli nedostatku pohybu, a navíc jejich časté vysedávání u počítače bývá příčinou špatného držení těla a deformací páteře. Neustále stoupá počet mladých lidí závislých na tvrdých drogách, které je často promění v lidskou trosku ještě předtím, než vůbec stačí dospět. A to ani nemluvě o utrpení, které kvůli jejich závislosti postihne jejich rodiny. Lékaři se sice naučili léčit choroby donedávna považované za nevyléčitelné, dokáží zachránit novorozence, kteří by jen o několik let dříve neměli žádnou šanci na přežití, ale příroda si před nimi udržuje trvalý náskok, který se přes všechen vědecký pokrok nedaří překonat. Objevily se nové odolné kmeny mikrobů následkem masivního ale často nepodloženého užívání antibiotik, nejen u lidí ale i u zvířat, která lidé konzumují, a vracejí se i staré nemoci, o kterých se věřilo, že již dávno vymizely z povrchu zemského. Objevily se i zcela nové, neznámé nemoci, nebo se rozšířily ty známé, které však dosud byly považované za vzácné. Síť letecké dopravy, pokrývající prakticky celou zeměkouli, a rozvoj turistiky jsou v dnešní době kritickými faktory v jejich šíření. Lidstvo jen trne hrůzou, kdy se objeví nějaký nový lehce šířitelný virus, jehož následky budou smrtelné a nebude na ně lék.

BOJ PROTI DROGÁM
Společnost sice proti drogám naoko bojuje, ale tak aby se počet lidí na nich závislých příliš nezmenšil, protože především na drogách se dají vydělat obrovské peníze, dokonce větší než na zbraních, a mnozí politici a na pohled slušní obchodníci jimi nepohrdnou, vždyť když se peníze pořádně vyperou, tak nesmrdí. Jsou však i jiné důvody, o nic ušlechtilejší než ten první. Po mnoha desetiletích užívání represe jako hlavního nástroje boje proti drogám je již dnes jasné, že jí se nic nevyřeší, že většinou celý problém ještě zhorší. Vlády to dobře vědí, ale protože jim represe umožňuje udržovat mocný policejní aparát a usnadňuje jim kontrolu nad širokými vrstvami populace (například černošské populace chudinských čtvrtí v USA), neradi se jí vzdávají. Politici tvrdě odmítají to jediné racionální řešení, které se nabízí, čímž je zlegalizovat všechny drogy a jejich distribuci závislým nemocným ponechat na lékařích a lékárnách. Tím by se zcela vyřadily ze hry mafie, které na jejich pokoutní výrobě a prodeji vydělávají a svojí mocí podrývají právní základy společnosti. Jenže politika a svět organizovaného zločinu jsou dnes již tak provázané, že k podobnému řešení nikdo ze současných vlivných politiků nemá odvahu, a tak se raději pokračuje v nesmyslné represi, která často i pouhé držení drog trestá dlouhým vězením. To pak má za následek přecpaná vězení a kriminalizaci především mladých lidí, kteří s drogami nejvíc přicházejí do styku. Například v USA je více než polovina vězeňské populace ve vězení za drogy a z ní téměř polovina za marihuanu. Ta je ještě v příliš mnoha zemích považovaná za nebezpečnou drogu i přesto, že je to tzv. měkká droga. Marihuana, která je tou nejrozšířenější ze všech nelegálních drog ve světě, především mezi mládeží, na rozdíl od alkoholu a tvrdých drog není fyzicky návyková a v lidech neprobouzí agresivitu, ani nevede k asociálnímu jednání či k přechodu na tvrdé drogy, jak se často mylně tvrdí.

Všechny nezávislé, často i parlamentní vyšetřovací komise, které posuzovaly škodlivost a nebezpečnost marihuany během posledních sto let se shodly na tom, že je hloupost ji trestně postihovat vzhledem k její relativní neškodnosti (naposledy to byl vloni na podzim senátní výbor v Kanadě, předchozí viz kniha " Mýty a fakta o marihuaně"). Vlády však často z nejrůznějších nechvalných důvodů, včetně těch zmíněných výše, přikládají váhu negativním zdravotním dobrozdáním, která jim na požádání dodávají mocí a penězi zkorumpovaní vědci, především farmaceuti a lékaři. Těm ve skutečnosti na konopí hlavně vadí to, že má velmi univerzální léčebné působení na celou řadu i vážných nemocí a vzhledem k tomu, že jeho pěstování je nenáročné a snadné, je jim jasné, že v případě legalizace konopných drog by přišli o část příjmů z předepisování drahých léků. Ani nemluvě o tom, že lékařům by poklesl počet pacientů, kteří by již za nimi nechodili s banálními problémy jako nespavost či bolavá záda. Manipulace s výsledky odborných studií nebo přímo jejich falšování, vliv farmaceutických a jiných průmyslových lobby jsou obecně známé jevy v politice, a v případě marihuany je to prokázaný fakt. Stačí si přečíst třeba knihu Jacka Herera "Císařovy nové šaty" nebo jiného klasika historie marihuany, najde se tam bezpočet příkladů. A pokud by se čtenář chtěl dozvědět o podílu politiků a tzv. slušných obchodníků na obchodu s kokainem, existuje celá řada kvalitní literatury faktu, která o něm hovoří a dokazuje jej (viz třeba nedávno vyšlá kniha "Kokain - Dějiny", Dominic Streatfield, BB art). A z historie je například dobře známá ochrana vývozu opia do Číny, kterou v minulosti prováděla Velká Británie, a která byla i příčinou krvavých válečných konfliktů v oblasti.

VÁLEČNÉ KONFLIKTY
K šíření nemocí přispívají i davy uprchlíků, kteří utíkají před válečnými konflikty, často přímo či nepřímo rozpoutanými nebo podporovanými těmi nejmocnějšími a nejbohatšími státy světa. Jejich vládci neustále rozdmychávají staré spory a vytvářejí nové, aby vznikla poptávka po zbraních a kola zbrojního průmyslu se točila. Zbrojní průmysl je tím nejvýnosnějším ze všech, vždyť zbraně se musejí, ač nepoužity, každých pár let obnovovat, protože se rychle stanou zastaralými. Mocní tohoto světa proto rádi investují své majetky do akcií zbrojařských firem a po svém odchodu z politiky se odměnou za svoji cennou spolupráci často stávají členy jejich řídících nebo dozorčích rad (viz třeba bývalý britský premiér John Major, který je ředitelem evropské odnože zbrojařské firmy Carlyle Corporation, a mnoho dalších). Vyvoláním válečného konfliktu v zahraničí, v bezpečné vzdálenosti od své země, se často snaží odvést pozornost jejích občanů od vnitropolitických problémů, jak tomu bylo třeba v případě USA před válkou s Irákem, nebo si tak posilují pozici před volbami, jako v případě Afganistánu.

Proti kritice svého jednání se brání vyvoláním patriotické hysterie, kritiku označí za nevlasteneckou a jejího autora za zrádce. V současné době se bohaté státy při svých válečných dobrodružstvích s oblibou zaštiťují tvrzením, že pomáhají osvobodit obyvatele napadených zemí od krvežíznivých diktátorů. Jsou to však jen planá slova, protože během snadného a rychlého vítězství, zaručeného armádou profesionálních a moderně vyzbrojených vojáků-žoldáků, bezostyšně zničí stávající infrastruktury a zemi vyrabují, je-li v ní něco k mání, a přivedou ji i její obyvatele k ještě větší bídě a úpadku, než v jakých žili před jejich příchodem.

Bohaté země si ke svým útokům vybírají nepříliš vyspělé země, nebo i úplně zaostalé, nemající atomové zbraně, ale disponující nerostným bohatstvím a z vojenského či obchodního hlediska výhodnou strategickou polohou. Většina jejich obyvatel vyznává islám, který je v naprostém protikladu k hodnotám konzumní společnosti agresorů. Podle zákona akce a reakce pak dochází k tomu, že když tito "osvoboditelé" ze země odejdou, dostanou se k moci ty nejortodoxnější síly a společnost pod jejich vedením rychle sklouzne do středověkého tmářství a fundamentalismu, doprovázeného materiální bídou, jak se nedávno stalo v Afganistánu a jak se právě teď možná děje v Iráku.

POLITIKA A ŽIVOTNÍ STYL
Nepočetná vrstva intelektuálů a anarchistů, kteří odmítají konzumní způsob života sice toto jednání veřejně odsuzuje, ale většinová společnost s ním v tichosti souhlasí, protože z něj má prospěch. Většina lidí se totiž o utrpení neznámých, často přičmoudlých a otrhaných chudáků v dalekých zemích vůbec nezajímá, i když je denně vídá ve zprávách v televizi.

Zajímá je jen to, jestli se sníží daně, a jestli jejich zaměstnavatelé budou prosperovat a oni si udrží dobré zaměstnání a tím i životní úroveň. Vlády pak vesele zneužívají nezájmu občanů o veřejné dění a bezostyšně jim lžou s nadějí, že to občany stejně nebude zajímat. Mají pravdu, protože lidé ve většině vyspělých zemí se o politiku nezajímají a k volbám moc nechodí.

Myslím, že současný vývoj v USA je toho nejlepším příkladem a zároveň ilustruje degradaci demokracie, k níž přitom zákonitě dochází. Americká vláda v lidech vzbudila takový strach z teroristického nebezpečí, že ti se bez jakéhokoliv významného odporu postupně vzdávají svých občanských práv a svobod v zbabělé naději, že jim to zaručí větší bezpečnost. Jejich doufání je však bláhové, protože v dnešní době není v moci žádné vlády na světě něco podobného zaručit. Agresivní zahraniční politika USA přinese spíš úplně opačný výsledek, a to že nenávist k Americe a všemu co představuje jen ještě víc stoupne a tím i riziko teroristických útoků na jejím území a na území jejích spojenců, kteří ji vojensky podporují. Američanům pak v důsledku oklešťování občanských svobod hrozí, že jejich vlády budou čím dál tím bezohlednější k jejich skutečným potřebám a že se jednoho dne probudí v nesvobodné, totalitní zemi.

Současný politický vývoj v USA v sobě nese až příliš mnoho paralel a podobností s nástupem Adolfa Hitlera k moci a ohrožuje celý svět, nejen Ameriku a Američany.

Morální kritéria společnosti ve vyspělých zemích se stále víc posouvají směrem k čím dál tím větší bezohlednosti a sobeckosti, k čistému egocentrismu konzumního způsobu života, podporovaném médii. Většina lidí tráví svůj volný čas před televizí, a ukájejí si frustraci z nudy svého každodenního života bezmyšlenkovitým zíráním na televizní pořady a filmy, prokládané reklamami. Ty sice s jejich šedivou realitou nemají vůbec nic společného, ale nabízejí jim zábavu a pohled na dokonale ideální a krásný, byť umělý svět.

Mladší a inteligentnější lidé místo u televize hledají útočiště ve virtuálním světě internetu a topí se v záplavě informací kolísající, až někdy pochybné kvality. Většinou je však nedokáží pořádně roztřídit, analyzovat a asimilovat v nich obsažené myšlenky, protože nemají čas se nad nimi důkladně zamyslet, a nakonec jsou jimi tak zmatení a zahlcení, že výsledek by byl často naprosto stejný, kdyby se k nim žádné informace nedostaly. Co se týče vlivu internetu na ty nepříliš inteligentní a primitivní jedince, stačí nahlédnout do nějakého veřejného diskusního fóra, třeba na iDnes (a jsou i ještě horší), a i tak tolerantní člověk jako jsem já, dostane chuť jim zakázat se jen přiblížit k počítači.

Svět se prostřednictvím satelitů a světové webové sítě stal menším a daleko provázanějším, než kdy jindy v minulosti. Dalo by se očekávat, že díky tomu se lidé na Zemi více sblíží a budou spolu víc soucítit, jenže se stal pravý opak. Lidé se začali stále víc uzavírat do sebe, osobní kontakty a rukou psané dopisy nahradil e-mail a textové zprávy na mobilních telefonech. Těch se sice lidé často bojí kvůli nejistotě ohledně bezpečnosti mikrovlnného záření, které vydávají, a kvůli tomu, že se jejich prostřednictvím dají sledovat všechny jejich pohyby, ale přesto je používají, protože bez mobilního telefonu by ve společnosti nemohli obstát.

Obecně se ve svém chování řídí především tím, co na jejich jednání řeknou ti ostatní a tím, co jim nakukala média, protože často ani netuší, že by měli mít nějaké své vlastní názory a morální principy. Vedou uspěchaný a zaměstnaný život a nezbývá jim čas na přemýšlení, a tak raději přejímají předžvýkané názory televizních redaktorů a sloupkařů z bulvárně laděných tiskovin, nebo názory tupých, ale slavných hvězd show-businessu. Nejenže podle statistik stoupá zločinnost, a to jak běžná, pouliční, tak i tzv. bílých límečků, ale i v každodenním životě se lidé jeden k druhému chovají stále násilněji a hruběji, a často se nejen slovně navzájem napadají z naprosto malicherných pohnutek, protože mají čím dál tím méně morálních zábran, žijí v neustálém stresu a snadno tak propadají zkratovitému jednání.

V dnešní době je velkým problémem především to, že ani lidé vybavení průměrnou a často i nadprůměrnou inteligencí ji neužívají k přemýšlení o základních otázkách dobra a zla, o smyslu života a morálních principech. Mnohým se možná zdá dnešní svět natolik složitý, že se v něm již neorientují a nejsou schopni si v něm tyto pojmy vymezit a definovat. Většinou se spokojí s tím, co jim nabídnou média, která tak naprosto nekvalifikovaně vyplňují vakuum vzniklé poklesem vlivu církví a obecně uznávaných morálních autorit, a výsledek je přímo katastrofální. Jaké asi bude mít morální principy dítě, které vyrostlo před obrazovkou TV Nova? Zvlášť, když rodiče se mu moc nevěnovali, prarodiče nebyli disponibilní atd.

ÚPADEK MORÁLKY
Domnívám se, že dnešní úpadek morálky naší společnosti měl svůj počátek již někdy v 19. století nebo i o něco dřív, když lidé začali věřit tomu, že jsou silnější než příroda a že si ji dokážou naprosto podmanit. Toto megalomanické přesvědčení postupně nahradilo víru v Boha či v jakoukoliv vyšší sílu, ale nějakou dobu to nevadilo, dokonce se zdálo, že to pomáhá ve vzestupu lidstva. Úpadek morálky pak dramaticky pokročil ve 20. století, když většina lidí ve vyspělých zemích již úplně přestala věřit v Boha (mám na mysli víru v něco, co nás převyšuje, nemíním tím vousatého dědulu na nebeském trůnu!). Došlo k tomu možná proto, že svět kolem nich se v tomto století stal tak strašným a vůči nim samotným tak nepřátelským, že nedokázali uvěřit, že Bůh existuje a má žaludek se na to dívat. A čím méně věřili v Boha a báli se ho, tím strašnější zločiny páchali. Společnost ve vyspělých zemích se pak někdy po polovině tohoto století zaměřila především na bezohledné uspokojování svých okamžitých potřeb a vznikl tak konzumní způsob života.

Je třeba dělat rozdíl mezi vírou v Boha a náboženstvím. Náboženství je nástroj, který církve užívají k manipulaci s lidmi a k jejich ovládání. Víra v Boha nemá ve skutečnosti s náboženstvím moc společného, protože je stejně stará jako lidstvo, daleko starší než první náboženství, než první církev. Jde v ní o to, aby člověk věřil v něco, co ho přesahuje, co jej pozdvihne a přiměje ho k tomu, aby jednal jako člověk, a nikoliv jako zvíře, které se řídí jen svými pudy. Je to nesmírně důležité, protože teprve díky této víře se z humanoida stal člověk, jak tomuto pojmu dnes rozumíme. Podíváme-li se na různá náboženství, zjistíme že jejich přikázání jsou si až podezřele podobná. Není to dané pouze tím, že mnohdy od sebe "opisovala", ale také tím, že v podstatě shrnují základní racionální principy nutné pro přežití lidstva, od ochrany před incestem a tím i genetickou degenerací, až po zásady soužití, bez nichž by se lidé vzájemně vraždili na potkání a lidstvo by se ve svém vývoji nikdy nedostalo dál.

Ti opravdu inteligentní jedinci si takové věci obvykle dají dohromady sami a nepotřebují se bát Boha k tomu, aby se chovali slušně a z hlediska přežití celé rasy racionálně, ale těch v žádné společnosti nebývá víc než tak jedna desetina. Zbytek tvoří více či méně inteligentní a hlavně nepřemýšlející nováci (od TV Nova, ale existovali i před jejím vznikem:o), kteří potřebují, aby jim podobné, pro ně příliš složité a abstraktní pojmy někdo vysvětlil či zjednodušil a udělal na ně bububu. Tak podle mého názoru asi došlo ke vzniku prvních církví, které to možná zpočátku myslely dobře, ale brzy přišly na to, jakou moc jim tato role dává nad lidmi a zvrhly se do dnešní podoby.

Problém je v tom, že aby se lidstvo zcivilizovalo, muselo jednat proti některým svým přirozeným (zvířecím) instinktům a překonávat je. Jedním příkladem za všechny je xenofobie a z ní vyplývající rasismus. Proto je nutné mít určitou soustavu zásad, která definuje co je špatné a co dobré, protože člověk se na rozdíl od zvířete nemůže spoléhat na své přirozené pudy. Je pak úplně jedno, jak takového Boha, který je vlastně jen symbolem a strážcem těchto zásad pojmenujeme, a jestli ho budeme vyznávat v rámci nějakého náboženství nebo podle svého. Podstatné je se podle těchto zásad chovat a pokud jim naše náboženství nebo způsob, jakým je církví interpretováno odporuje, řídit se svým vlastním citem a rozumem.

Myslím, že hodně tzv. věřících vždycky uvažovalo a dosud uvažuje podobným způsobem jako kdysi moje babička, nevzdělaná, ale moudrá venkovanka. Byla sice křesťanka a hluboce věřila v Boha a skutečně podle jeho přikázání i jednala. Do kostela však zásadně nechodila, protože žádné církvi nevěřila, ani katolické ani evangelické. Pamatuji se, jak mi vždycky říkala, že místní katolický farář je bezbožný mizera a bolševický kolaborant, a že všechno zlato v kostelech by měli radši dát chudým, protože pánubohu k ničemu není. Určitá část věřících se však takto nechová a řídí se do písmene tím, co si vyslechne při kázání, nebo co si přečte v Bibli či jiném náboženském spisku. Tito lidé se pak snadno stávají přívrženci ortodoxních a fundamentalistických hnutí uvnitř církví, jejichž představitelé, podobně jako George W. Bush a jeho neo-konzervativní kumpáni, vždy nejvíc vykřikují, že pouze oni zastupují toho pravého a jediného Boha, ačkoliv právě tito fanatici jednají nejvíc bezbožně.

GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ
Vzduch na planetě je stále víc znečištěný a v některých velkých městských aglomeracích se v hodinách dopravní špičky stává téměř nedýchatelným. Obyvatelé těchto oblastí trpí chronickými nemocemi dýchacích cest, astmatem a mnoha dalšími vážnými chorobami, způsobenými každodenním vdechováním otráveného vzduchu. V důsledku nadměrně rozvinuté průmyslové výroby a všudypřítomného provozu spalovacích motorů celá planeta trpí skleníkovým efektem, který způsobuje globální oteplování. Politici v některých vyspělých zemích se dlouho snažili vyvracet, že by vůbec k takovému oteplování docházelo a pokud ano, tak určitě ne následkem lidské činnosti. Nejhorší je, že i teď, když se již prokázalo, že tomu tak opravdu je, často dělají jakoby nic a pokoušejí se hrozící nebezpečí globálního oteplování dál zlehčovat.

Příkladem buď opět George W. Bush a vůbec celá ziskuchtivostí motivovaná americká politika (ne)ochrany životního prostředí a odmítání podpisu Kjótského protokolu. Tito lidé tvrdí, že se lidstvo přizpůsobí, že naše vyspělé technologie nám zabezpečí přežití. Sami žijí a pracují v přepychových klimatizovaných sídlech a smrtící vlny letních veder či zhoubný jed přízemního ozónu je netrápí jako běžné lidi. Zdá se, jako by se ti nejmocnější lidé na této planetě vůbec nezajímali o životní podmínky příštích generací, a jen si mnou ruce při vidině budoucích zisků hi-tech firem, jejichž akcie často vlastní, nebo jsou s nimi úzce provázaní.

KONEC CIVILIZACE
Podle dosavadních odhadů mělo ke katastrofickým klimatickým změnám dojít nejdřív za nějakých sto let, ale docela nedávno se zjistilo, že předpověď byla příliš optimistická a že čas vymezený lidstvu bude zřejmě podstatně kratší, dokonce tak krátký, že konec civilizace v nám známé podobě by měl postihnout již ty, kteří se v těchto letech narodili. Prokázaly se totiž již před třemi lety objevené varovné souvislosti s geologickým obdobím permu před 250 milióny lety, kdy došlo k nárůstu globální teploty o 6° C, způsobenému skleníkovým efektem v důsledku pohybu kontinentů a následných sopečných výbuchů. Působením tohoto oteplení se uvolnila část ložisek metanu zamrzlých v mořském dně, což skokově posílilo skleníkový efekt do takové míry, že během velice krátkého kataklyzmatu na Zemi vyhynulo 90% tehdejších druhů. Příroda se z této katastrofy plně vzpamatovala až za dalších sto padesát miliónů let.

Nyní se zjistilo, že Zemi v blízké budoucnosti hrozí podobný vývoj a že uvolnění metanových ložisek z ledovců je spíš otázkou desetiletí než stovky let. Původní předpověď globálního oteplování do roku 2100, která zněla nanejvýš o 6° C, byla totiž v únoru zrevidována na vědecké konferenci klimatologů v Berlíně a opravena na 7° až 10° C. To je již samo o sobě velmi špatnou zprávou, ale daleko hrozivější skutečností je, že ani starý, ani nový model vývoje klimatu ještě nepočítal s uvolňováním metanu, který se v obrovských množstvích stále ještě nachází v polárních oblastech. Takže je již jasné, že zatím na pohled povlovná křivka globálního oteplování se brzy zlomí a poroste nahoru takovým tempem, že lidstvo nebude mít sebemenší naději na záchranu.

článek deníku Guardian - v angličtině ZDE

Dopad by byl strašlivý. Změnily by se směry mořských proudů, zanikl by Golfský proud, který Evropě přináší vláhu, a její úrodné vnitrozemí by se postupně proměnilo ve vyschlou step. Skleníkový efekt by měl devastující vliv i na hejna planktonu, kterým se živí větší ryby. Z nedostatku potravy by ryby začaly hromadně hynout a celé národy závislé na rybolovu by tak pomřely hlady. Nastaly by celkové klimatické změny, které by měly za následek ničivé záplavy, orkány, zemětřesení a nakonec i hladomor, a ve svém důsledku by zavinily vyhynutí lidstva. Hladomor a nedostatek vody by rozpoutaly krvavé konflikty mezi národy, které by nakonec vyhubily lidstvo ještě rychleji a jistěji, než nouze o potravu.

Myslím, že lidé ve vyspělých zemích s konzumním způsobem života svým jednáním popírají nejen svůj vlastní pud sebezáchovy, ale i druhý nejsilnější pud všech živých tvorů, pud rozmnožování se a vytváření vhodných podmínek pro vývoj dalších generací a zachování druhu. Svým bezohledným a sobeckým jednáním způsobili, že již nehrozí, že člověk zničí přírodu, ale naopak to, že příroda zničí člověka.

Domnívám se, že další velkou chybou lidstva bylo, že v době kdy dosáhlo vysokého stupně ve svém technologickém vývoji, se nepřestalo řídit principem sobecké soutěživosti, místo aby přijalo za své principy spolupráce a sdílení. Vznikla tak stále se rozevírající propast mezi technickým a společenským vývojem lidstva, která má ve svém důsledku na svědomí dnešní neutěšenou situaci a ještě neutěšenější vyhlídky do budoucnosti.

Jediným závěrem, který mne napadá je to, že se nám na dosah ruky přiblížil konec civilizace.


 

Převzato: www.blisty.cz

MIKROPOVÍDKA
V jistém smyslu cítím beznaděj
Hynek Hanke

V jistém smyslu cítím beznaděj. Žít v dnešní společnosti je pro mne trošku jako jít v davu skandujícím "Obloha je žlutá" a přitom být přesvědčen, že obloha není žlutá.




Je to trošku jako jednoho rána se probudit a zjistit, že ze všech ulic jsou již dálnice, jenže vy rádi chodíte pěšky. Je to trošku jako ptát se někoho na cestu a předem vědět, že vám neporadí opačný směr, nebude vás ignorovat, ale prostě a obyčejně se vám vysměje. Jsem mladý člověk, ale upřímně řečeno, jsem v temném bludišti, kde neustále narážím na stěny nebo na hloupé lidi, a nemám nejmenší tušení kam dál.

Na každém rohu narážím na hloupé ignoranty, čtou si v tom temném labyrintu ve světle dodělávající baterky nějakou levnou detektivku. Zeptám se, ale oni ani nehnou obočím. Nikdy pro vás nic neudělají, vždycky se na vás vykašlou. Slyšel jsem jednoho člověka vyprávět, jak viděl v parčíku nějakého divně se klátícího starého člověka, posedával tam, pak se zhroutil. Prý utekl z blízké nemocnice, hlupák. Nikdo se ho nešel zeptat, co mu je. Nikdo mu nepomohl. Zemřel. Toho člověka, co to vypráví, znám. S úsměvem to teď dává k dobru jako "historku z natáčení." Hnusné.

Narážím i na lidi nesmírně apatické, ke všemu. Čekají tam v tom temném bludišti kdesi uprostřed chodeb, čekají až je tam někdo najde a pomůže jim ven. Mají vznešené ideály o tom, co všechno budou dělat, až budou jednou venku. Chtějí změnit svět ... až bude vhodná příležitost ... zatím tam budou stát.

Jednou jedné dívce povídám: "Víš, já miluju lidi, které něco fakt baví, co jsou do něčeho doopravdy zažraní. Ti pak nemusí myslet na politiku, nebo na ty hlupáky všude kolem, když se zrovna zabývají svým koníčkem. To jsou pozoruhodní lidé." Ona se na chvilku zarazí, podívá se na zem, podívá se na oblohu a nahlas přemýšlí: "Hm, když já nevím co třeba mě baví ... co mě baví? ... já vlastně nevím, co mě baví." Otazník zůstává viset v jejích jinak nádherných očích. Smutné.

Často potkávám lidi, co se chtějí pomstít. Pomstít za to, že se dnes špatně vyspali, za to, že dnes viděli někoho s jinou barvu kůže, za to, že nesvítí sluníčko nebo že jim někdo zasedl místo v tramvaji.

Stojím tak večer s autem na semaforu, vedle mne bílý peugeot a za ním nějaký žigulík, rodinka s dětmi. Peugeot se agresivně rozjede dopředu [on jede na červenou?], prudce brzdí, dává zpátečku, bouchne to přímo do žigulíku [bože...], vyděšený otec kousek couvne, ale nemá kam, situace se opakuje. Naštěstí naskočí zelená a obě auta se rozjíždí jiným směrem. Primitivní.

Potkávám lidi arogantní, bez srdce. Ti lidé mají na všechno jasný názor a když chcete něco říci, smějí se vám. Fungují jak automaty, a nejlépe předprogramované. Na každém rohu se otočí vždy doprava, když je potkáte, posvítí vám do očí a začnou se chechtat.

"Co si myslis Monika, preco ta dali rodicia do Detskeho domova?
[PRETOZE IM SRDCE STVRDLO NA ROZUM]
(baculate dievcatko sa zarazi v modrych ockach sa jej na chvilu
mihne tien nepochopitelnej hrozy ...)

Kupili mi medvedika ... aha ... pozrite!

A mas ho rada?
[NEMAM]
Mam ...
[MAS PRAVDU ...]

"
cZert, z jednoho z jimi hacknutych webu


Také narážím na poučovače. Pořád vám říkají, co je pro vás lepší, každý něco jiného a každému je to vlastně jedno, co vám říká. Povýšili samotný akt učení nad jeho obsah.

Jakýsi cynik zvedne ruku a ptá se: "Paní profesorko, k čemu je dobré nebo důležité tohle vědět?" [konečně někdo našel odvahu, vždy» to co pořád dokolečka opakuje není ten předmět, který je napsaný v rozvrhu]. Učitelka samozřejmě ví, co odpovědět: "Podívejte, stejně to budete potřebovat k maturitě." Ubohé.

Nejhorší na tom je, že spousta lidí tu v té tmě působí jako křoví. Člověk se někam chce vydat, ale zjiš»uje, jak je nesmírně obtížné se mezi nimi stále prodírat. Jejich implicitní odpověď na každou otázku je "Ne". Zeptáte se jestli pět a pět je deset a dostanete standardní odpověď, "Je mi líto, ale s tím vám opravdu pomoci nemohu." Potřebujete jednoduchou věc, ale nejde to. Asi tak jako ve vodě je těžké udělat krok vpřed. Ať chcete jít kamkoliv, pořád narážíte na tento nesmírný odpor "lidí křoví".

Nevím, jak ten noční rozhovor vypadal, vím jen výsledek, ale muselo to být nějak takto: "Dobrý den, potřebujeme sanitku, má leukémii a udělalo se mu hodně špatně, může to být kritické." A ze sluchátka se ozývá: "Lituji, to nepůjde, pokud je při vědomí. Dopravte se sem sami." Křoví. Chcete někomu pomoci, ale odpor prostředí je příliš velký. Je tam příliš velké tření. Prostě to nejde. V nemocnici zemřel.

Ono to tak ale asi má být. Tahle sobeckost, netečnost k ostatním, snaha za každou cenu říkat "ne", pořád někomu v něčem bránit nebo se mu za to alespoň vysmívat, to se dnes nosí. Každý, kdo se pokusí zachovat se jinak je za idiota, dneska dost dobře nejde chovat se jinak a přežít to ve zdraví. Tenhle odpor prostředí, tohle tření, se kterým se člověk setkává pokaždé, když se snaží dělat něco dobrého, a výsměch ostatních, ano, ten je důležitý, to je pro obyčejného člověka často moc na to, aby je mohl nějak překonat. Na světě je příliš mnoho blbců. Ta bariéra je příliš vysoko. Nenávidím bariéry, nikdy jsem neměl rád zámky ani jiné umělé překážky. Jsem ale v menšině a lidé se asi nezmění, i když by stačilo jen tak málo.

V jistém smyslu cítím beznaděj.