OTAZNÍKY Z KAMENE
A R C H E O A S T R O N O M I E

Je naším záměrem probudit zájem širší veřejnosti o ochranu a zachování těchto unikátních památek pro další generace.

Kde se zrodila moje láska ke kameni a historii? Jak už to tak bývá, svou roli sehrála náhoda. Asi před 14 lety jsme se s bratrem vydali na výlet za kamennými řadami u Kounova. Zrodil se nápad, že bychom mohli řady znovu zdokumentovat. Téměř po roční práci následovaly řady na Špičáku, Nečemicích a Klučku. Menhiry mě uchvátily a časem se nashromáždilo množství fotografií a materiálů s nimiž se mohu pomocí internetových stránek podělit s ostatními (www.eldar.cz/archeoas). V souvislosti s řadami jsme navštívili badatele Zdeňka Ministra ve Smečně. Ten ve mně vzbudil zájem o archeoastronomii a několik let byl mým rádcem i učitelem. Od těch dob si při návštěvách menhirů a zajímavých lokalit všímám také jejich orientace v krajině a snažím se ji doložit snímky. Jak se zdařilo u Klobuckého pastýře, Markvartic a po sedmi letech také u Kounovské Roviny. Pokud vás chytne podobný koníček, máte o doživotní zábavu postaráno. V tu chvíli se z vás stává věčný student, objevujete archeologii, regionální historii, geologii, metalurgii, matematiku, astronomii atd. .....

Astronomie předhistorických kultur je interdisciplinárním oborem astronomie, archeologie, antropologie. Mnohá megalitická místa v Evropě, Egyptě, Severní a Jižní Americe byla patrně nejen shromaždištěm ke kultovním obřadům, ale byla určena i k stronomickým pozorováním. Tento příbuzný vědní obor není již žádnou novinkou. Má za sebou více než jedno století dlouhou historii. Začínal stejně jako každý nový obor, prodělal si své dětské nemoci, čelil zesměšňování ze strany oficiálních vědeckých míst, nesl Kainovo znamení šarlatánství .To je však naštěstí již minulostí. I řada významných českých vědců se zabývala astronomií dávných civilizací, profesor Arnošt Dittrich, Zdeněk Horský a jiní.

Lidé již v dávných časech pozorovali přírodu. Nebyli přírodou obklopeni, žili v ní, byli její součástí po celý život. Příroda člověka živila, ale byla i často velice krutá a lidé nezřídka zápasili o holé přežití. Plynuly věky a lidé zjistili, že některé přírodní jevy se pravidelně opakují. Viděli Slunce vycházet i zapadat každý den na jiném místě obzoru.Viděli, jak každý den stoupá na obloze stále výš a více hřeje, aby po určitém čase zesláblo a uvadlo stejně jako jejich okolní svět. Pozorovali i to druhé, noční světlo, které nehřálo, ale i noc za nocí ubývalo, až se jeho srpek ztratil v ranních červáncích. Po nějakém čase se však objevilo a opět narostlo do tvaru zářícího stříbrného kotouče.

Bylo jen otázkou času, kdy nějaký zvídavý a všímavý člověk učiní první zářez do kosti, kmene stromu, kdy uváže první uzlík na koženém řemínku, vyryje rýhu do kamene. A při dalším východu Slunce či Měsíce znovu a znovu. Později byly tyto značky nahrazeny něčím trvalejším než zářez do kmene stromu. Nejdříve hliněné kruhové valy, později kamenné stavby a často i jednotlivé kameny, umístěné na významných pozorovacích místech v krajině.

Měření času pozorováním nebeských těles nabylo významu již před 10 000 lety s počátky zemědělství na Středním východě. Znalostí a zkušeností mnoha předchozích generací bylo použito ke stanovení doby, kdy je třeba zasít, sklidit či vyhnat dobytek na pastvu. Žádná starověká civilizace a první státní útvary se neobešly bez měření času a kalendáře. Na tyto kultury však hledět nebudeme. Vrátíme se ještě o tisíc let nazpět do doby, kdy kamenné bloky egyptských pyramid ještě čekaly v lomech na své stavitele. Do české kotliny pozdní doby kamenné, 7000 let proti toku času.

Tehdejší příroda Střední Evropy byla drsná a nedala člověku nic zadarmo. Naši předkové nemohli počítat s mnoha teplými dny, dlouhým slunečním svitem, plochami rodící půdy a dvojí roční sklizní. Většina území byla pokryta souvislým kobercem listnatých lesů v podhůří hor s bažinami. Vyrvat jí kousek úrodné půdy bylo velmi pracné a výsledek byl značně nejistý. Trojnásobný zisk zrna, oproti setbě, to už byla velmi dobrá úroda. Člověk té doby musel tedy pečlivě volit čas kdy zasít a kdy sklidit. Byla to leckdy otázka přežití. Jeho znalosti pohybu Slunce a ostatních nebeských těles rázem nabyly na svém významu. Nezáleží na tom, že tyto údaje byly známy jen úzké vrstvě zasvěcených, kteří pochopitelně těchto znalostí využili k privilegovanému životu.Tyto znalosti však umožnily přežít všem a to bylo podstatné.

Ještě dnes se můžeme na území Čech setkat s tajuplnými kameny či řadami, které jsou opředeny množstvím lidových pověr a pověstí. Plynula staletí a pohanské kultovní symboly na sebe většinou přijaly znaky křesťanství, což je uchránilo od zničení. Až do dnešních dnů.
Jejich tvůrci odešli, ale jejich dílo zůstalo. Pocity nadřazenosti a pohrdání k jejich práci však bychom mít neměli. Minuli jsme se jen o 200 generací. Byli to tedy již naprosto stejní lidé jako my. Zaslouží si naopak naší úctu, protože k přežití museli použít něco, na co my už leckdy zapomínáme. Je to rozum.
Jejich práce bychom si měli vážit a o památky na ně se starat, pečovat o ně a ze sobeckých zájmů je neničit.

K a l e n d á ř a s v á t k y.

To, že naše země bývala pravděpodobnou kolébkou protokeltského obyvatelstva vyplývá z nejnovějších studií a archeologických průzkumů. Již od počátku doby bronzové docházelo k mísení domácího obyvatelstva mohylové kultury a lidu popelnicových polí, jež se stalo základem pro směr vývoje nové protokeltské skupiny se změnami společenské a hospodářské struktury. Celý složitý proces zrodu historických Keltů byl dovršen až v době hallštatské v 7. století, ve stínu vyspělých kultur etruské, villanské a řecké. Víme, že místem živého styku s jižními kulturami leželo v 5. století v Jižním Bavorsku. Prudký vývoj, lačnost po bohatství a společenské změny prohlubují rozdíly mezi obyčejným lidem a mocenskou rodovou aristokratickou vrstvou. Vzrůstající nespokojenost i některých příslušníků knížecích rodů, kteří v čele ozbrojených skupin podnikají kořistnická tažení do nových oblastí, se stávají zárodkem obrovské keltské expanze. Dochází k četným střetům mezi kmeny uvnitř keltkého světa, který se nikdy nestal jednotný, a zdánlivě v době největšího rozmachu keltské kultury se tak již schyluje k jejímu postupnému zániku.

Druidové byli nejvýše postavenou společenskou vrstvou a jejich učení mělo jistě velmi staré a hluboké kořeny. Podle zápisků Julia Caesara měli značné znalosti "o hvězdách a jejich pohybu, o velikosti vesmíru a zemského okrsku", které mohly pramenit jen ze zkušeností mnoha generací. S úmyslnou orientací se setkáváme na našem území již u neolitických rondelů, datovaných do 5.tisíciletí. A tak otázka pramenů zůstává nezodpovězena. Jelikož se veškeré vědomosti předávaly pouze ústním podáním při mnohaletém studiu, podobně jako židovské učení kabaly, můžeme se o jejich rozsahu domnívat jen na základě jistých indicií.
Keltským druidům byl beze sporu znám sluneční či lunární kalendář a gnómon.
V době římské se tato jednoduchá pomůcka již běžně používá. Obrazec vznikající zakreslením vrcholu stínu gnómonu během dne o slunovratech velmi připomíná tvar vlaštovčího ocasu, podle kterého také hodiny nesou svůj řecký název pelekine.

Je nasnadě, že stavby posvátných okrsků a svatyní probíhaly pod vedením učených Druidů. Ti vybrali pro stavbu příhodné místo v krajině tak, aby mohla plnit kalendářní funkci a splňovala další požadavky, možná i na energetický náboj místa. Podle archeologických výzkumů Druidové přebírali a "pokeltšťovali" určitá vžitá kultovní místa, jako to později učiní křesťané se svými kříži, kostely a katedrálami. A tak kameny vztyčené a uctívané v době zatím přesně neurčené (2-3tisíce let př. Kr.) plnily svou posvátnou funkci pro stovky generací. Jelikož lid nesměl být do tajných nauk (znalost kalendáře byla jistou pákou k jeho ovládání) zasvěcován, sloužily některé svatyně tak, aby Slunce při pohledu z nich svou polohou na určitém místě obzoru odměřovalo bezchybně čas, aniž by se kdo zajímal, proč tomu tak je. Božské Slunce zahajovalo tradiční keltské svátky.

Keltové k uctívání božstev nestavěli chrámy jako Římané, ale využívali přirozeného prostředí odlehlých lesních mýtin, posvátných hájů často u velkého dubu nebo pramene. Posvátný nemeton býval chráněn valem a příkopem, přes něž vedl často jediný vstup do areálu.
Den začínal západem slunce, tedy v předvečer OHNIVÝCH SVÁTKŮ . Bývalo zvykem provádět zhášení ohně a jeho znovuzapalování od kosmického ohně v srdci vesmíru - posvěceného ohně zapáleného při obřadu.

IMBOLC (Imm´ulk)
(dle deklinace -14,5°; 5. února)

Svátek se konal na počest Brigity, svrchované bohyně rostlinstva, ochránkyně stád, společné matky a patronky porodů. Uváděl jaro, dobu bahnění ovcí, laktace a znovuzrození rostlin. Byl pokřesťanštěn na svátek narození sv. Brigitt, a následný den Očištění Panny Marie. Tradice zapalování svíček Hromniček. Bylo zvykem splétat tzv. kříže sv. Brigity, sluneční symboly, svastiky, jež oslavovaly návrat světla v podobě znatelného prodlužování dne.
Úkazu se všímá i naše lidová pranostika Na Hromnice o hodinu více.
(Sv. Brigita bývá znázorňována jako pastýřka s jehňátky, atributem je oheň a studna, topení smrtky, římské Lupercalie)

Den jarní rovnodennosti (deklinace 0°; 21. březen)
Pomalovaná vejce jako symbol znovuzrození se objevují v tradici velikonoční. Velikonoce jsou svátkem pohyblivým solárně-lunárním, první něděle po jarním úplňku, také 4O dní před velikonocemi se slaví Masopust. viz. Rovnodennost

BELTINE (Bell´tejn) "zářící oheň" (dle deklinace +14,5°; 30. dubna)
Dodnes zapalujeme v předvečer 1. máje ohně, aniž bychom přemýšleli nad tím, že si stále udržujeme vzpomínky na dávné, možná i velmi kruté rituály našich prapředků. Tato noc patřila vílám, elfům a čarodějnicím, proti nimž měly ohně chránit. Kolem ohně se vodil dobytek, aby se zajistilo jeho zdraví a plodnost. Dnes jde spíše o bujaré veselí, tanec a zpěv, ale v jistých tradičních zvycích můžeme číst daleko více.
Iniciační obřady, kdy mladíci bývali přijímáni mezi muže, dnes soutěže mládenců ve vyhazování zapálených březových košťat do výše a přeskakování menších ohňů, stavění a hlídání májek. Zapalování obrovských vater se slaměnou figurínou na vrcholu, jenž znázorňuje smrt a zmrtvýchvstání (tento starobylý kult lidské oběti shledáváme též v ukřižování Krista).
Zahánění smrti rámusem, koupání či namáčení do potoka, čištění chlévů a vyvádění dobytka (kolem očistného ohně), řezání proutků jívy a polykání kočiček (znalost léčivých účinků rostliny?), metání ohnivého kola z kopce (symbol Slunce) apod. Oslava plodnosti a nevázaného veselí. (Valpuržina noc, Filipojakubská noc, viy. Kupalo).

Letní slunovrat 21.června (krajní deklinace dle tisíciletí dnes +23°26´21448´´)
Zapalování ohňů, zdobení stromů a studní. Tradice Noci Svatojánské, byliny trhané v tuto noc mají kouzelnou moc. Návrat Slunce je patrný až několik dnů po slunovratu. (svátek Jana Křtitele 24. června)

LUGNASA (Lůů´nassa) "Lugovy slavnostní hry" 1. srpna (deklinace +14,5°; 14.-15. srpna)
"Lugova svatba" s matkou zemí, jež měla zajistit úrodu příštího roku, zplození nového života do nejvhodnějšího období a zajištění přežití rodu. (připouštění dobytka, uzavírání sňatků) Tento kult se redukoval přijetím křesťanství na slavnost přede žněmi, kdy lidé vzývali Velkou matku, aby uchránila jejich úrodu před zničením a tak i je samotné před hladem a smrtí. Bylo zvykem ze snopku ještě nedozrálého obilí, natrhaného rukou, upéci malé chleby, které byly pak v kostele požehnány. Dožínkový snop obilí se také uchovával až do příštích žní. Je zajímavá zmínka o žehnání bohu sklizně sejmutím klobouku s hlavy. V časných raních hodinách vystupovaly zástupy na vrcholky kopců, aby pozdravily východ Slunce a uprosily si tak přízeň počasí. Keltský Lug býval patronem řemeslníků, válečníků, učenců. Pán umění a největší kouzelník. Na jeho počest se slavily dostihy a soutěže. (Oslava Nanebevzetí Panny Marie)

Podzimní rovnodennost 23. září (deklinace 0°) Slábnoucímu Slunci darujeme hojnost a bohatství sklizně, jejím symbolem je roh hojnosti. Dokončení letních prací, znovuspojení se zemí. Obětování nejlepších plodů přírodním duchům. Připomínka příchodu chladného období.

SAMHAIN (Sou´en) Sam-fuin "konec léta" (deklinace -14,5°; 2. listopadu)
Uzavírá se zemědělský cyklus, po tomto dni již náleží věci nesklizené duchům. Přichází zima, nastává keltský Nový rok. Do světa živých vstupují tento den duše zemřelých, jsou pro ně přichystána místa u svátečního stolu. Vzpomínáme na své předky a oslavujeme jejich moudrost. Křesťanství přijalo také tento nejdůležitější keltský svátek a překrylo ho svátkem Všech svatých a druhý den ještě svátkem Dušiček. Samozřejmě se bez zapalování svíček ani dnes neobejdeme.

Zimní slunovrat 21.prosince (krajní deklinace dle tisíciletí dnes -23°26´21,448´´)
Paprsky světla znovu zvítězí nad temnou silou. Patrné až po slunovratu. Řada lidových zvyků přežívajících v tradicích (vánoce) jsou nám dobře známy. Spolu s velikonočními svátky jsou totiž zcela přijaty pod křídla křesťanství. Znovuzrození Slunce je symbolizováno narozením Krista z panenské matky Marie. A jeho příchod vlévá do duší víru v zachování života.

V ý z n a m n ý s m ě r p r o k e l t s k é s v a t y n ě

Musíme připustit využívání směru východu či západu Slunce při jeho deklinaci +14,5°a -14,5°
Na našem území se objevuje řada svatyní jenž je orientována právě na tyto směry. Teplé a chladné poloviny roku dělí tato deklinace na další úseky, jejichž začátky bývaly prokazatelně slaveny Kelty na našem území v době laténské a jejich povědomost máme dodnes v oslavách svátků křesťanských.

Jedná se o svátek BELTINE jehož oslavy probíhaly 40 dní po jarní rovnodennosti. Býval oslavou příchodu tepla a plodnosti a s největší pravděpodobností také dnem volby nového vládce kmene. V celé Evropě nalézáme řadu lidových zvyků, v Čechách v tento den "pálíme čarodějnice".

Je velice zajímavé, že podobně jako kámen u Klobuk v Čechách je i lokalita kounovských kamenných řad na spojnici Říp - Slunce při této deklinaci Slunce +14,5° Sluneční kotouč vystoupá přesně nad kultovní Říp, azimut pohledu je 66,7° od severu (29.4.-30.4.)

To může znamenat, že jsou památky původu keltského, nebo také to, že Keltové používali stejného kalendáře jako původní místní obyvatelstvo. V tom případě může být datace objektů podstatně starší. Naskýtá se ale také možnost, že obyvatelsvo české kotliny je kolébkou keltské civilizace a Kelti od nikud nepřišli, ale vzešli ze starších kultur na našem území a expandovali do Evropy z našich krajin.

Letní svátek LUGNASAD; 42 dní před podzimní rovnodenností (13.8.-14.8.) Slunce se navrací asi po 53 dnech po letním slunovratu (106/2 dnů od Beltinu) na stejné místo nad Říp. Je překryt církevním Nanebevzetím Panny Marie, vrchol léta, sklizeň úrody.

R o v n o d e n n o s t

Lidé si jistě všimli již velice dávno, že dvakrát v ročním cyklu nastává chvíle, kdy konce stínů postupují rovně od západu k východu a kdy je den dlouhý jako noc.
Tak dokázali určit bezpečně dny rovnodennostní. Zjistili, že dny roku jsou rovnodenností rozděleny na nestejný počet.
Ode dne rovnodennosti se Slunce začne objevovat později a dříve zapadá. Slunce pak vychází na jižní straně 179 dnů, přičemž v polovině nastane zimní slunovrat. Po návratu na stejné místo nad obzorem o rovnodennosti vychází na sever po dobu 186 dní a v polovině nastane letní slunovrat.

Délka poledního stínu jednometrového kůlu, lokalita Markvartice 50,4°s.š.
zimní slunovat ... 345 cm
imbolc ... 214
jarní rovnodennost ... 121 cm
beltine ... 72 cm
letní slunovrat ... 51 cm
lugnasa ... 72 cm
podzimní rovnodennost ... 121 cm
samhain ... 214 cm
zimní slunovrat ... 345 cm

S l u n o v r a t y

Jistě šlo o významné okamžiky kultu Slunce, které ale nemohly být vysledovány pouze změnou směru východu Slunce na obzoru. V období kolem slunovratů je tato odchylka pro lidské oko nepostřehnutelná. Předpokládám využití pomůcek sloužících k předpovědi slunovratu pomocí
i n t e r p o l a c e půlením počtu dnů návratu Slunce na totéž místo obzoru, např. vrypy, korálky, uzlíky, změny měsíčních fází aj. Tak bylo možné určit slunovrat i bez viditelnosti Slunce.
Pokud připustíme, že Kelti počítali s biblickým číslem 40.
Jeho použití vidíme u svátků, které nastaly 40 dní před a 40 dní po rovnodennosti, vždy při shodné deklinaci Slunce 14,5°.
Letní slunovrat by tudíž nastal v polovině 186 - 2 . (40 + 40) = 26 dnů. Třináctý den nastává okamžik slunovratu.
Deklinace se změní pouze o 0,5°.
Azimut prvního paprsku o slunovratu se objeví 50,5° od severu; půl stupně jižněji než v letech 500BC.

Zimní slunovrat v polovině 179 - 2 . (40 + 40) = 19 dnů. Období počíná tedy asi 9 dní předem na Lucii, a končí Novým rokem.

Skutečnost, že si lidé dobře pohybu Slunce všímali nám poskytuje svědectví lidových pranostik o Slunci pro toto krátké období:
Lucie noci upije, ale dne nepřidá. Na Kristovo narození o bleší převalení. Na Nový rok o slepičí krok. Na Tři krále o krok dále. Na Hromnice o hodinu více.

Uvedené svátky Beltine, Lugnasa, Samain a Imbolc dle encyklopedie byly svátky čtvrtletní, jež půlily poloviny mezi rovnodennostmi. Dostali bychom tedy zhruba data 6. května a 7. srpna, kde je deklinace Slunce rozdílná +10,5° azimut 73,2°; +21,2° azimut 55,5°; 7. listopadu a 6. února, -11,2° azimut 108°;-20,2° azimut 122,5°, proto s tímto dělením nesouhlasím.

R e f r a k c e

Ohyb světelného paprsku při průchodu vrstvami atmosféry o různých hustotách. Jev způsobí, že vidíme Slunce nad obzorem ve větší výšce než ve skutečnosti je. Hodnota refrakce závisí především na teplotě a tlaku vzduchu. Hodnoty lze získat z refrakčních tabulek a upravit dle klimatických podmínek. Je to zbytečně pracné, a vzhledem k refrakci nejen Slunce, ale i obzoru, dojde k dalšímu zkreslení. Proto je důležité výpočet vždy doložit snímkem situace. Pro Slunce na obzoru počítám s hodnotou kolem 0°36´. To znamená, že střed slunce je ještě 0°52´ pod ideálním obzorem ve chvíli, kdy vidíme první paprsky.
Pokud budeme počítat se stejnou refrakcí jako je výška objektu, tedy zhruba 0,5° nad ideálním obzorem, lze používat zjednodušený vzorec pro výpočet azimutu východu a západu Slunce. Azimut středu Slunce je podíl sinu deklinace Slunce a cosinu zeměpisné šířky
Refrakce způsobuje obrovské zploštění slunečního kotouče, přičemž je patrný i rozdíl mezi horní a dolní polovinou. Hodnoty naměřené u Slunce nad Veliší dne 21.3.2000 při teplotě -2°C ; 70,5%, 73% a 88,5% ve výšce 0,5°.

ZKOUMANÉ LOKALITY

Markvartice-Hřmenín; Klobuky v Čechách; Slánská hora; Záhrobí u Bělčic; Libenice; Lipina u Kamenných Žehrovic; Třebsko; Skřipel - Osov; Menhiry atd.

MENHIR - KLOBUKY V ČECHÁCH (okres Louny)
Zda byli Keltové sami stavitelé, či používali pomůcku mnohem starších generací původních obyvatel, již neovlivní skutečnost, že kamenný kolos u Klobuk byl úmyslě a velmi přesně umístěn v krajině tak, aby při pohledu ke kultovní hoře Říp ozářily první paprsky její vrchol na den Beltine. Deklinace 29. 4. 2000 při východu byla +14,5° Tento úkaz se opakoval v roce 2000 dne 13. srpna. Zahájil pozdně letní období - souhlasné s Keltským svátkem Lugnasad.

KAMENNÉ ŘADY U KOUNOVA (okres Rakovník)
Podobně jako kámen u Klobuk v Čechách jsou i kounovské řady na spojnici Říp - Slunce při deklinaci Slunce +14,5°; ke které dochází 40 dní po jarní rovnodennosti (29-30.4.) a 42 dní před podzimní rovnodenností (13-14.8.). Azimut pohledu je 66,7° od severu.

V délce Roviny k Filipovu, jehož název upomíná na noc čarodějnou, Filipojakubskou, je ve středu nedalekého podlouhlého návrší vidět temeno této kultovní hory. Po sedmi letech marných výjezdů, kdy Slunce vycházející za Řípem bylo skryto v mracích, se nám v roce 2007 poprvé podařilo zdokumentovat skutečnost, že lokalita má bezpochyby úmyslné umístění v krajině.

MARKVARTICE - HŘMENÍN (okres Jičín)
Z pohledu archeologie je zdejší krajina nevyčerpatelnou studnicí. Osady nejstarších zemědělců se zde objevují od šestého tisíciletí před letopočtem, rondely u Velíše a Slavhostic. Zvláštní zmínku zasluhuje prokázaný obchodní kontakt s Podunajím ve starší době římské.
Jako příklad orientace ke Slunci nad výrazným vizírem obzoru v den rovnodennosti uvedeme největší dosud objevený laténský kultovní prostor lichoběžníkového tvaru vymezený valy a příkopy. "Žižkovy valy" či "Šance" nemají s Janem ani Švédy nic společného. Prvně je zmiňuje J. V. Hellich v roce 1844, podrobné zprávy z archeologického výzkumu lze nalézt v Encyklopedii Keltů v Čechách; J. Waldhauser.

Při zběžném průzkumu leteckého snímku jsou v půdním projevu odlišnosti, které svědčí o značné šířce příkopu, asi 14 m. Ve východní části ohrazení je vidět přerušení valu široké asi 10 m. Pokud použijeme analogii s objektem Skřipel, mohla zde stát vstupní brána do svatyně. Naproti tomu v západním valu se nejeví žádné přerušení, ale z venkovní strany, asi v polovině délky valu, lze uvažovat o čtvercovém půdorysu jakési stavby o straně 18 x 18 metrů. K ověření či vyloučení náznaků by bylo potřeba provést cílené snímkování.
V půdorysu objevujeme ještě další zajímavosti:
poměr délek je 10:5:9:6, přičemž délky obou úhlopříček jsou stejně dlouhé; jejich křížení tvoří úhly 66° a 114°, v tomtéž úhlu se sklání severní val a směřuje k východu Slunce při deklinaci -14,5°, jenž má zvláštní význam v keltském kalendáři.
Předpokládáme také zaměření ke krajnímu Slunci při letním slunovratu nad vrchem Tábor (672 m n.m.; 15,5 km); a při deklinaci +14,5° na Kumburk (642 m n.m.; 19 km); severní val směřuje k východu Slunce při deklinaci -14,5°. Podařilo se nám prokázat zaměření svatyně pro určení rovnodennosti, směr prochází jihozápadním rohem a vstupní bránou, s východem Slunce nad vrcholem Veliše (429,2 m n.m.; 8 km).