Asyřané používali dalekohled tisíce let před Newtonem

Lidové noviny

Řím: Hvězdářský dalekohled, jehož otcovství se připisuje anglickému fyzikovi Issacu Newtonovi (1642-1727), používali již staří Asyřané před téměř 3000 lety k pozorování nebe, aby mohli sestavovat horoskopy a základě pohybů hvězd. Upozornil na to odborník na asyrskou civilizaci z římské univerzity La Sapienza Giovanni Pettinato
Své odhalení založil na archeologických artefaktech uchovávaných po desetiletí v Britském muzeu v Londýně. Studoval především čočku z horského křišťálu a klínopisné tabulky z novoasyrského období (1000 až 620 př.n.l.), objevené v královském archivu. V těchto dokumentech, pocházejících z roku 750 př.n.l., jsou zmiňovány "čočky se zlatou rourou" a dále se v nich píše, že "sloužily ke zvětšení zřítelnice". To všechno přivedlo Pettinata k tomu, aby je označil za autentické dalekohledy a předchůdce hvězdářského dalekohledu sestaveného Newtonem v roce 1671.
Ve studii nazvané Nebeské písemnictví Pettinato zahrnuje i svědectví A. Kryaly , odborníka z fyzikální fakulty Arizonské university (USA), který již v 60. letech vytvořil hypotézu, že v Babylonu existovaly dalekohledy.

Issac Newton sice objevil hvězdářský dalekohled, ale zrcadlový (což je i z uveřejněného obrázku na první pohled patrno), nevím proč pan Pettinato opomíjí právě italského učence Galilea Galilei , který šedesát let před Newtonem, namířil svůj dalekohled na oblohu a ani on nebyl první. Holandský optik Hanz Lippershay si povšiml přibližovacích schopností čoček a objev oznámil úřadům ve městě Middelburgu 2.10.1608. První dalekohled kijker se skládal ze spojky a rozptylky a zvětšoval asi 4x. Galileo se tímto dalekohledem díval o rok později. První astronomický dalekohled tvořený dvěma spojkami, popisuje Kepler ve svém díle Dioptrica v roce 1611. Tyto dalekohledy se vyznačovaly velkými nedostatky, jako je barevná a otvorová vada. Barevná spočívá v tom, že ohnisko pro modrou barvu leží v jiné vzdálenosti za čočkou než ohnisko barvy červené. Proto jsou okraje pozorovaného obrazu duhově zabarveny. Tento nedostatek odstranil až v roce 1657 Angličan John Dollond objevem achromatického objektivu, který je tvořen minimálně dvěma čočkami z rozdílných druhů skla, které posunují ohniska obou barev do stejné roviny. Tím se bohužel taky podstatně zvýšila cena dalekohledů.
I. Newton , který těmto objektivům nedůvěřoval, protože tvrdil, že barevná vada je neodstranitelná, sestrojil v roce 1663 první zrcadlový dalekohled, který tyto vady nemá ...

Pettinati neučinil žádný šokující objev, již v roce 1912, v časopise Živa, r. XXII., Dr. Arnošt Dittrich zmiňuje toto:
V Proktorově knize Saturn and its System z roku 1882 nalezl jsem takovou hypothetickou konstrukci v přídavku Chaldaean Astronomy , kde připisuje starým Orientálům pro tak dokonalé pozorování planet znalost soustavy Koprníkovy, ba snad dokonce i Keplerových elips. Přímo za zásluhu mu čítati, že aspoň znalost Newtonova zákona a jeho důsledků starému Orientu odpírá. Za to přičítá jim leckterý objev, jenž my vážeme ku jménu Galileiho . Nechci se však mužům takovým posmívat; jejich odvaha zůstává úctyhodnou, i když pozdější desetiletí názory jejich vyvrátí.
Nalezla se podoba ženy, jež nese hůl končící srpkem měsíčním. V druhé ruce má onen symbol, jímž dodnes označujeme Venuši, kroužek s křížkem vespod. Žena značí tedy Ištaru, Venuši Orientu, královnu nebes. Proktor vidí v srpečku na holi narážku na srpovitý tvar Venuše, jejž lze viděti již dalekohledem skrovné ceny. Jiný obrázek jenž představuje kouli, obklíčenou čtyřmi jinými, vztahuje se na Jupitera a jeho velké družice. Z oválu na tabulkách a několika slov z mythologie soudí, že starý Orient znal asi už Saturnův kruh. Pro tyto domělé objevy a pro čočku křišťálovou, kterou našel Layard v troskách Ninive, rozmýšlí se, zda jim nemá připsati nález dalekohledu. Klade tedy hladinu staré Orientální astronomie asi na rozhraní mezi Galileim a Keplerem .
Není to nic divného, když myšlenkové konstrukce na příliž úzké základně se hroutí; ale tak radikální rozčarování, jaké způsobily klínové tabulky astronomické, přece nikdo nečekal. První tabulky na něž se přišlo - asi od r. 1853 - byly povahy astrologické. t.j. zajímavé sice pro kulturního historika, pro dějiny lidských omylů, ale významu pro poznání starobylé Orientální astronomie neměly. Teprve ke sklonku r. 1876 nalezli George Smith, Spartali a Hormuzd Rassam tabulky plné čísel, jež měly obsah astronomický; ale byly z doby poměrně pozdní, z doby Seleukovců a Arsasovců.
Že tyto tabulky významem nad tisíce a tisíce tabulkových zlomků vynikají, poznal nejprve jezovita Jan Nep. Strassmaier . Byl filologem. Astronomické vědomosti při čtení tabulek potřebné dodával mu tehda v Hollandsku se zdržující jezovita Josef Epping . Osm let pracovali tak spolu, jsouce v neustálé korespondenci. Neboť Strassmaier se zdržoval v Londýně, kde opisoval klínové texty. Hlavní výsledky své práce uveřejnili r. 1889 v německém spise: Astronomické zprávy z Babylona neb vědění Chaldeů o hvězdném nebi. Pět let později Epping zemřel. Přes jeho neúmornou pracovitost nevyčerpal množství opisů, jež Strassmaier obstaral. Vědecké dědictví jeho nastoupil však ihned jezovita F. X. Kugler, jenž byl vyškolen zároveň pro práci linguistickou i astronomickou. Kugler vydal r. 1900 německé dílo: Babylonský počet měsíční, v němž vykládá dva způsoby, pomocí nichž starý Orient popisoval pohyb slunce a měsíce. Vedle toho vyšel začátek na čtyry svazky rozměřeného díla Hvězdářství a ctění hvězd v Babelu, r. 1907, 1909 a 1912.
K takovým pracím třeba zvláštního kombinačního talentu. Když se podaří na tabulce třeba vodou pokažené nějaké slovo okem přečísti, není tím ještě - po případě - dána výslovnost pro ucho. Třeba rozeznávati čtení okem, čtení pro sluch a význam slova. Někdy se podaří celou řadu slov a rčení najednou ustanoviti. Vzácným příkladem takového úspěchu je tabulka, jejíž smysl si určíme (volně dle Kuglera), aniž bychom o babylonštinu zavadili.
Babylonská slova označím x, y, z .. neb a, b, c .. jako v algebře. Babylonská rčení, kombinující určitým způsobem po slovu z prvé a druhé řady, označím závorkami [], {}, (), tak že různým rčením přísluší též různé závorky. V tomto přepisu, který vymýšlím pro pohodlí čtenáře, abych ho neunavoval spoustou neznámých slov, zní ona tabulka na obou stranách popsaná:

Nápis tabulky vynechávám; řádky srážím. Všimněme si, že obsahuje na začátku seznam pěti a dvanácti slov. Po jednom slově z obou řad kombinuje se s dalším paterým různým rčením. V prvém oddílu vyskytuje se odjinud známá značka planety Venuše ( o místo značky). V druhém právě na osmém místě jest slovo značící štíra. Z toho budeme souditi, že prvý řádek jmenuje planety, další oddíl souhvězdí. Poněvadž štír je osmé souhvězdí jako u nás, můžeme se spolehnouti, že i pořad ostatních je týž. Pořad ten byl pevný, jak viděti lze na rčení druhém, čtvrtém a pátém. Můžeme tedy místo a, b, ... j, l položiti známé kalendářové znaky souhvězdí.

Svůdné jest, abychom podobně za x , z, u, v, dali planetové znaky v pořádku nám obvyklém, poněvadž tím Venuše přijde na místo druhé, jako v prvém řádku tabulky. Kdežto ale ze stáří tabulky lze souditi, že řada souhvězdí začíná beranem, v němž tehda byl bod jarní, není takového důvodu pro pořádání planet dle vzdálenosti od slunce. Naopak, máme v tabulce samé doklady proti tomu. Třetí rčení, označené prostou závorkou ( ) značí patrně nějaký vztah planety k souhvězdí, jejž lze vysloviti jen o třech planetách. Vztah ten netřeba dlouho hledat. Tři planety jsou zevní, totiž ... a vztah jest oposice ke slunci. Z toho plyne, že slovo z v řádku tom scházející značí Merkura. Je to již známo; co jsme zde dle Kuglera hravě dostali, odvodil kdysi Epping po mnohých omylech a rozsáhlých počtech.
Víme tedy, že v řadě planet tři písmeny značí zevní planety. Slovo x čte se očima ŠAG.ME.GAR, což lze vysloviti buď sumersky: Mulu-babbar neb babylonsky: Kakkabu pisu . Obě slova značí "bílá hvězda". Poněvadž Mars je červený a Saturn začervenalý, vztahuje se toto označení zajisté na Jupitera. Poněvadž sumerština byla pro starý Orient mrtvým jazykem, jejž studovali asi jako my latinu, soudil by každý na výslovnost babylonskou. Ale tu vytrhne nás z obtíže řecká poznámka u Hesychia: "Molobobar, Zevova hvězda u Chaldaiů!" Vyslovovalo se tedy: Mulu-babbar.
Ne vždy má orientalistika takové štěstí. Z řady planet zůstane nerozhodnuto, zda u jest Saturn, či Mars. Tu třeba přibrati jiné tabulky, kombinovat a uvažovat. Ukázalo se, že Marta kladli na konec. Také význam rčení naznačených závorkami se podařilo určiti:
[] značí východ za svítání; { } - zastavení planety; ( ) - oposici; [( )] - západ za soumraku; {( )} - dosažení jmen. souhv.
Škoda, že se tato tabulka nalezla teprve, když už jí nebylo zapotřebí. Byla by Eppingovi a Strassmaierovi ušetřila mnoho práce. Byla kdysi určena pro babylonské studenty. Proto obsahuje hlavní body terminologie a cvičí jich užívání na příkladech.
Samoznak planety píše se LU.BAT a čte se bibbu. Značí asi tak "volně se pasoucí, volně těkající ovce". Pochází ovšem z doby, kdy lidé mínili, že planety jdou kam chtějí, že je po nebi vodí vůle. Víra, že z pohybů těch lze vyčísti vůli bohů, vedla arci ku pozorování těchto pohybů, ale nebylo příčiny, aby se pozorování ta zapisovala a schovávala. Víra v nevázanost planet musela dříve bíti oslabena, k čemu arci jest třeba času. Proto jest nejstarší taková tabulka teprve z roku 523 př. Kr., ze 7. roku Kambysova. Pro toho, jenž jest zvyklý na měřítko klasického starověku, jest taková tabulka arci už velmi starou památkou; ale ze starého Orientu máme památky z roku 2000 ba 2500 př.Kr. V tak velikém intervallu časovém jest Kambyses panovníkem pozdním.

Tabulka nám zachovalá není originálem; je to přepracovaný a pokažený opis. Obsahuje zprávy o srpu měsíce před a po novu, o intevalu mezi západem slunce a východem měsíce, určuje polohu planet - vyjímaje Merkura, vůči vybraným stálicím ve zvěrokruhu, ale jen slovy bez čísel a úhlů. Zmiňuje se také o dvou zatměních měsíčních, z nichž jedno už známe z Ptolemaiova Almagestu .
Srovnáváním takových zápisů o polohách planet v různý čas v různých souhvězdích lze objeviti zákon v těchto pohybech ukrytý. Ukáže se, že polohy se periodicky opakují. Příčinu pro to lze snadno pochopiti. Představme si na chvíli svět Koprnikův. Uprostřed kulové klenby nebeské, na níž jsou vysázena souhvězdí, stojí klidně slunce. Skoro v jedné rovině pohybují se kol něho planety stejným směrem tím volnějí, čím dál jsou od slunce. Rovina planet protíná klenbu nebeskou v kruhu, dle něhož se táhne dvanáct souhvězdí zvěrokruhu. Poněvadž pak my sami též se vezeme na planetě kol slunce, promítáme ostatní planety vždy do některého souhvězdí zvěrokruhu.
Vytkněme si nyní jednu planetu, na př. Jupitera, a všímejme si jen slunce uprostřed zvěrokruhu na báni nebeské, Země a Jupitera. Země oběhne kol dokola na svém kruhu za jeden rok (siderický), Jupiter za 11,861965. Číslo to lze bez velkého násilí zaokrouhliti na 12 let. Když tedy Jupiter oběhl kol dokola, vykonala Země svou dráhu kol slunce 12krát. Obě tělesa budou zase (přibližně) v těchže místech. Jestliže se pro pozorovatele na zemi Jupiter promítal před dvanácti lety do souhvězdí berana, bude pro nás pozemšťany po dvanácti letech zase státi v beranu, po 24, 36 a t.d. zase. Příliž daleko však s užíváním této periody jíti nesmíme. Vzájemná poloha Země a Jupitera vůči slunci a zvěrokruhu neopakuje se dokonale. Chyba nastřádá se časem tak, že Jupiter promítne se do sousedního souhvězdí.

Ale lze nalésti větší periody 71 rok neb 83 léta, jež se hodí lépe. Kugler počítal tyto periody na základě údajů Le Verrierových. Stanovení jich je patrný úkol početní, jenž se řeší pomocí řetězců.
Setavuji výsledky jeho v průhlednou tabulku, v níž nechávám orientální pořad planet:
Jupiter 12, 71, 83, Venuše 8., Merkur 13, 46, 79, Saturn 59, Mars 15, 32, 47, 79.
Některé periody znali Babyloňané a užívali jich k předpovídání polohy planet. Tato jednoduchá methoda jest velmi šťastná. Obchází totiž obtíže, jež jsou od přibližnosti Koprníkova popisu drah planetárních, od eliptičnosti a různé rychlosti v přísluní a odsluní. Později, t. j. v letech blízko narození Kristova, dovedli ostatně i tyto obtíže řešiti. V tabulkách mladších a mladších lze znamenati stále větší pokroky, větší a větší přesnost v předpovídání poloh planetárních.
Vedle těchto poměrně malý period nalézají se na astrologických tabulkách obrovské periody další. Přísluší jak Jupiteru 344 let, Venuši 6400, Martu 284 roků, Saturnu 589, Měsíci 684. Tyto periody nemají valné ceny astronomické. Jupiterova jest špatnější než krátká 12.letá (!). Martova je dobrá; je lepší než 79tiletá. Obrovská perioda Venuše je fantastickou kombinací na mylném podkladě; činí 8.800; jest pokus o zlepšení periody osmileté. Konečně zbývá 684 let příslušejících Měsíci. Vyskytuje se několikrát, je tedy dobře zabezpečena. I význam její známe. Na jedné tabulce čte se: "(ob) 684 let Měsíční a Sluneční zatmění (se vrací)". Ale 684 není vůbec periodou zatmění. Číslo to je tedy počítáno na nedosti spolehlivém základě. Tyto počítané periody nevalné ceny jsou dokladem pro poměrné mlácí orientální astronomie. Pozorování 1000 let stará by je před chybnými periodami bezpečně ochránila; ale nebylo jich.

Kdo by při těchto velkých periodách nevzpomněl nešťastného Baillyho , historika astronomie, jenž v revoluci francouzské r. 1793 byl utracen. Tomu se zdálo, že u žádného ze známých národů nelze bez jistého násilí umístiti počátky astronomie, ani ve starém Orientu. Zejména považoval za cizí dvě jejich myšlenky: že komety jsou členy soustavy planetární a že znali periodu 600 let. Proto připsal počátky astronomie národu jinému, snad Sibiřskému, pro který si u Platona vypůjčil jméno Atlantovci.
Cassiny byl touto domnělou periodou zrovna nadšen. Praví, že vyjadřuje sluneční rok přesněji než Hipparchos a Ptolemaios a lunaci, světelný měsíc až na vteřinu tak jako moderní astronomie.
Všiml si totiž, že číslo 600 - 2, 334 - 3 , 19 , 11 kde čísla silně vytištěná značí počet let majících přibližně celistvý počet světelných měsíců. Když taková perioda v očích Baillyho a Cassiniho měla tak vysokou cenu, co by byli řekli k starým orientálním periodám, jež jsem prve uvedl? A celá perioda 600 jest vůbec omyl. Jest to tzv. ner číselné slovo pro 600, podobného rázu jako slova tucet, mandel, kopa, jež nejsouce číslovkami, mají číselný význam. Proto číslo ono mezi velkými periodami schází. Není ostatně vyloučeno, že starý Orient přijal popudy odjinud. Celá jeho kultura má středověký ráz. Jenomže nám schází klassický starověk k ní náležející. Tu tak však něco prosvítá. Starý Orient dlouho neuměl předpovídati zatmění slunečních - tomu se nedivíme - ale ani měsíčních, což jest snadné. A přece se to od cechovního astronoma žádalo. Odkud tento požadavek? Ubozí astronomové pomáhali si všelijak, i podvodem. Na jedné tabulce píše ke dvoru, aby králi, kdyby se ptal, řekli, že zatmění nebude; už viděl, že je po úplňku.- To byla arciť předpověď jen pro toho, kdo myslil, že úplněk teprve bude. - Z nezdaru si ostatně mnoho nedělali. Přiznávají jej bez ostychu. Teprve v letech před narozením Kristovým umějí předpovídat zatmění, ale jest otázka, zda po dobytí Asie Alexandrem nepůsobily na ně vlivy řecké.

Je leccos komického v klínových tabulkách astronomických; na př. poznámka; " hvězda proměnila se ve vepře", což poukazuje na pád meteoru, v jehož zahřmění slyšeli domněle chrochtání vepře. Ale je tam též leccos opravdu důležitého. Záznamy o Luně budou použity k zlepšení theorie měsíce. Velmi pak nás zajímají tabulky poukazující na to, že Sirius pro starý Orient, jako pro Římany, ještě hvězdou červenou. V astronomii, jak zhruba lze říci, přibývá ceny pozorování čtverečně se stářím. Proto zůstává klínovým tabulkám astronomický jich význam, i když snad pro přílišné nadšení pro starý Orient působily jako studená sprcha.