Vyjádřete svůj nesouhlas například touto ikonou na své stránce: (další možnosti) lži (nejen) politiků www.lzi.cz (Viktor Vereš)	ový tiskový zákon, oficiálně "zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů", pokud by byl přijat, může výrazně ohrozit svobodu slova v České republice. Shodují se na tom novináři, vydavatelé, mediální experti i mezinárodní organizace. Nejdiskutovanějšími a nejvíce odmítanými součástmi zákona je právo na odpověď (§ 13-18) a § 6, určující odpovědnost za vydávání periodického tisku spolu s § 21, který zajišťuje jeho vymáhatelnost. Příliš široké právo na odpověď "Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkový údaj, byť pravdivý, který se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi," uvádí návrh zákona. Toto právo by mohlo odstartovat zahlcení novin žádostmi o odpověď, která by měl vydavatel povinnost uveřejnit. Především politici, z nichž někteří přiznávají, že se na právo na odpověď těší, by si mohli z novin udělat své propagační plátky. Redakce navíc nemá právo odpověď - třeba nepravdivou - jakkoliv redigovat, ba dokonce ji nemůže ani v aktuálním čísle komentovat. Odpověď přitom nesmí "směřovat vůči sdělení, které je citací z jednání některé z komor Parlamentu České republiky". Může dojít také k tomu, že redakce raději potenciálně "problémové" materiály nezveřejní, což může též zasáhnout do svobody projevu. To vše ovšem neplatí jen pro tisk, ale i pro rádiové a televizní vysílání. Sladění s Evropou? Navrhovatelé zákona argumentují nutností sladit české legislativy s evropskou. Ve evropské směrnici č. 97/36/ES je však právo na odpověď vymezeno takto: "Bez újmy jiným ustanovením, přijatým členskými státy podle jejich občanského, správního nebo trestního práva, musí mít jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, bez ohledu na její národnost, jejíž legitimní zájmy, zejména pověst a dobré jméno byly poškozeny tvrzením nepravdivých skutečností v televizním pořadu, právo na odpověď nebo na ekvivalentní nápravný prostředek." Rezoluce Výboru ministrů Rady Evropy (74)26 navrhuje k přijetí do legislativ ustanovení, které říká, že: Dotčený jedinec má mít účinnou možnost se bránit proti zveřejnění údajů a názorů, které představují vměšování do jeho soukromého života, s výjimkou případů, kdy k tomu opravňuje legitimní a prvořadý veřejný zájem, kdy jedinec vyjádřil svůj výslovný či mlčenlivý souhlas se zveřejněním nebo odpovídá-li zveřejnění informace v daném případě všeobecně uznávané praxi, která není v rozporu se zákonem. Dále má mít účinnou možnost bránit se proti újmě své důstojnosti, cti nebo dobrého jména, pokud informace nebyla zveřejněna s jeho výslovným nebo mlčenlivým souhlasem, anebo pokud zveřejnění informace ospravedlňoval prvořadý a legitimní veřejný zájem a jednalo se o upřímnou kritiku, založenou na pravdivých údajích. Jak právo na odpověď funguje v zahraničí? Právo na odpověď je uzákoněno například v Rakousku a Dánsku, kde ovšem může být uplatněno jen výhradně proti faktickým údajům (tedy ne názorům), odpovídá tedy spíše naší tiskové opravě. Ve Finsku se odpověď nevztahuje na politické komentáře, názorové články a umělecké recenze, publikování je omezeno jen na snadnou pochopitelnost odpovědi. Francouzský tiskový zákon zase omezuje odpověď řádkovým rozsahem. K německé právní úpravě, která je tak často předkládaná jako "fungující příklad" zastánci návrhu, Monika Rahimová z Právnické fakulty university v Kolíně nad Rýnem píše: "Odpověď dotčené osoby musí obsahovat výlučně skutková tvrzení, tedy fakta, musí se vztahovat pouze k uveřejněnému sdělení, musí být krátká, musí být vydavateli doručena bez zbytečného prodlení a autor ji musí vlastnoručně podepsat. Pokud nedodrží byť jedinou podmínku, noviny nemusí odpověď uveřejnit. (...) Obsahuje-li odpověď jenom jedno skutkové tvrzení, o kterém se původní článek nezmiňoval, žádost na její uveřejnění se odmítá. Stejně tak, obsahuje-li mínění a názory." (MF DNES, 7. 7. 1999) Právě velmi široké a nejasné vymezení odpovědi v návrhu českého zákona může způsobit vážné problémy. Odpůrci: Slušné noviny mohou být postiženy, extremisti uniknou Další odmítanou částí zákona jsou § 6 a § 21, zaměřené proti šíření rasismu a nenávisti a proti dětské pornografii. Zde je zakázáno publikovat materiály v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Avšak v následujících bodech je vypsáno, co ještě je zakázáno publikovat. V § 21 je pak umožněno podat žalobu na kterékoliv periodikum, které tento zákaz poruší, soud může rozhodnout o pokutě 100 000 - 3 000 000 Kč, při opakovaném porušení zákazu i přerušit vydávání periodika na 1 rok. Odpůrci zákona tvrdí, že tato ustanovení jsou zbytečná, protože je zajišťují už jiné zákony a ústava. Na základě úplně jinak míněných narážek pak může soud uložit pokutu ("zadostiučinění státu") běžným novinám a dokonce zastavit jejich činnost. Rasistické a podobné plátky, proti nimž je toto ustanovení namířeno, budou stejně pokoutně vycházet dál a třeba pod jiným názvem, zatímco "slušných" novin se to může existenčně dotknout. Šíření v zákoně jmenovaných materiálů je navíc již samostatně právně stíhatelné. Nesouhlas v zahraničí Znepokojení nad návrhem zákona vyjádřily i některé mezinárodní organizace, například Mezinárodní federace novinářů (IFJ). "Sdílíme znepokojení českých žurnalistů (...). Bylo by alarmující, kdyby byl (tento návrh) schválen," řekla Aidan White, generální tajemník IFJ (Lidové noviny, 22. 6. 1999). Světová asociace novin (WAN), reprezentující více než 15 tisíc deníků z pěti kontinentů, na svém Curyšském zasedání, kterého se zúčastnilo více než 1100 vydavatelů a šéfredaktorů z 88 zemí světa, schválila rezoluci, v níž se píše: "Návrh zákona podkopává právo obyvatel České republiky na informace a neodpovídá standardům svobody tisku v Evropě." "Mezi opatřeními, jež považuje WAN za nepřijatelná, je zaručení práva na odpověď toho, jehož, čest, důstojnost nebo soukromí je porušeno, byť je původní zpráva pravdivá. Podobné ustanovení je zcela v rozporu se zárukou svobodného vyjadřování a spravedlivou kritikou související s evropskou demokracií." "WAN dále odsuzuje opatření, jež umožňuje uložit pokutu vydavatelům, a také ustanovení zastavit až na jeden rok tiskovinu porušující zákon. Podobné sankce znamenají jasné porušení základního práva svobody tisku." (Právo, 14. 6. 1999) Jan Šípek, 11.8.1999 0:38:11