A Čandígarh, město významný tim, že celej urbanistickej plán byl navrženej architektem Le Corbusierem, navnazenej Reflexem ho musím vidět. Omylem jsem si koupil jízdenku nějakým luxus deluxe super triple busem, plánoval jsem, že v něm budu spát a pak celej den až do večera chodit po městě a pak zase do Delhi. Ale spát se v něm nedalo, na plný pecky řval jakejsi Hindí film. A pak autobus zastavil na nějakým odpočívadle, úplně jiná Indie, čaj z automatu do plastikovýho kelímku jenom automatový mlíko s pytlíkem TATA čaje. A Thalí sa 60 rupek, nic moc. Luxusní toalety. Pánové v nažehlených decentních modrých košilích pohlížejí na hodinky a rukama trhají čapátí. Jedeme dál, pak film konečně končí, začínám vlastně ty hindí filmy obdivovat, hodně barev a pohybu kamery, koneckonců i ty tance se zpěvy jsou příjemný, písničky chytlavý. Chytily by mně. A hrajou nějakou detektivku asi z šedesátejch, vtipný je, jak i to je nápodoba americkýho stylu tý doby. A myslím na ty tanečníky, který nám pouštěl Vachek, jak se jenom jmenovali, Porkie a Bess? Ne... A že tam možná to Indové chytili, velkovýpravný muzikály, ale nepustili se toho. Tady tomu říkáme Masala Films,
říkal dneska ten učenec z restaurace u jezera. Je to jenom pro zábavu, odpočinek.
Ale odpočinu si vlastně u toho docela rád, nějaká ta slzička skane a všechno šťastně dopadne, na svatbu vytoužené dívky dorazí smutný zamilovaný milenec z mládí, běží k ní, těsně, než si řeknou s majetnickým ženichem ano, a ženich jí říká, běž, on tě doopravdy miluje, já si najdu jinou. A sezdávají se a zpěvy film dojemně končí. Tramtadadá.
Na autobusáku v Čandigaru nevím pořádně kam se vrtnout, ale v průběhu dne se tam vracím, až se ten autobusák stane něco jako mým druhým domovem. Desítky chlapíků mi zase nabízej rikshaw, lžu, že tady mám kamarády, že mně vyzvednou, na nástupišti potkávám dva mladý kluky z Himalchal-Pradeshe a vlastně poprvý po dlouhý době narážím na úsměv. Měli jsme se potkat. Věříš na osud?
říká ten kluk a naskakuje do autobusu směr domov. A vyrážím na hlavní bulvár. Jak to popsat... Dlouhej pás baráků s podloubím dole, v nichž je obchodní zóna. Nahoře byty. Unifikovaná struktura, ale rozličný tvarování oken, architektonickejch prvků, takže člověk nemá pocit úplný ztracenosti, neorientace.
Jsou dvě ráno, teprve se rozhlížím. V podloubí obchodních zón spěj tuláci nebo bezdomovci nebo lidi, co tady maj svý přízemní krabicový šopy. Ztahanej dorážím do Cofee Day, který je kupodivu ještě otevřený, švitoření uvnitř, noční život. Jiná atmosféra, Půna po desátý večer zatáhne rolety a usne. Hned u nádraží ke mně připluje bourák, nažhavená high partička uvnitř, hej, piješ něco? Kouříš trávu? Pojeď s náma. Ale ještě se bojím, ještě nemám důvěru, trochu vystrašenej z drsnýho autobusáku. I když to byl možná nejlepší způsob, jak do města vstoupit. Pak jdu ulicema, skoro vilová čtvrť ale vlastně jsou to zase pečlivě navržený činžáky. A dál a dál a pak, tři ráno, spatřím v dálce světýlko, je to nějaká půdža, v ohromným stanu, barevenej oltář bohyně, jak ona se jenom jmenuje, je to asi ženská inkarnace Šivy, myslím, že jí říkaj Ševa nebo tak nějak. Ostýchavě sedím na koberci kousek od vchodu, cvakám pomalu během hodiny první fotky, konečně z nich mám radost, taky děcka, s kterejma náznakem blbneme, jestli vyjdou, mám konečně dobrou fotku z Indie. Ženský v hloučku zpívaj Panžábí písničky. Pomalu pomaličku se přisouvám blíž, ale přímo dovnitř hloučku si netroufnu, mám pocit, že to je ženská záležitost. Pak začne hrát harmoniová kapela, chlapík s harmoniem trochu připomíná stylem účesu holohlavýho Čabriu, profesora "film appreciation", filmovýho oceňování, FTII Pune, hádáme s Alicí, jestli to je speciální chlápek pro filmový ceny, spíš asi filmový kritiky, zkrátka scholar, teoretik, máme ním nějaký teoretický hodiny, překvapuje mně, jak je vzdělanej, ironickej trochu jako Matěj K., kolik toho ví o evropský kultuře, vlastně možná víc než já. A vykládá o Zdi a Sametu s Postmoderně. Dobrý. A kapela hraje, chlapík zpívá, k tomu další členové bendu, nejvíc si všímám plešatýho cigoše s uherskejma knírama, vyzáblýho, kterej jako by z oka vypadnul jednomu z typů českejch cikánskejch strejdů. Však jsem taky v Panžábu, odsaď a z Rádžastánu pravděpodobně cigoši do Evropy přišli. A po hraní má dlouhatánskej projev v Hindí, pravděpodobně kázání, jsem už tady skoro tři hodiny, bojím se, že nestihnu svítání, a taky mně vykázali od pódia, ukazuje se to jako ženská polovina, cejtim se zase blbě, na obtíž, tak se vypařuju, ostatně co už tady, kázání nerozumím. Uprostřed silnice, chycenej symetrií ulice, světel a stromů zkoušim udělat na ostrůvku první fotku, hindí z repráků ke mně ještě z dálky doléhá. Měním objektiv, přichází ke mně nějaká obtloustlejší Mařka s anglickým akcentem:
Co je tohle?
ukazuje zas na můj kufr. A co tady děláš? Jsi v nějakým průšvihu?
Ne, fotím, přijel jsem kvůli korbisijérovi, architektuře.
Co můžeš fotit tady uprostřed ulice?
Světla, symetrii,
vysvětluju, nechápe. Je s ní ještě ségra, mnohem stydlivější a jakejsi prej bengálskej singer, taky mlčí, asi neumí anglicky. Mařka prej pracuje na letišti pro britskou společnost, tam chytila akcent.
A co to máš na krku?
Pas.
A ukážeš mi ho?
Cože?
rozesměju se. Chce mně šacovat?
To je jeho taška,
odpovídá na otázku ségry a ukazuje na moje žebradlo, už notně zašpiněný ulicí (den na to, stydíc se a aby se Anna nemusela stydět za mně, ho pečlivě peru).
Čemu se směješ? Ukážeš mi ten pas?
ptá se. Je její práce kontrolování pasů? Je paranoidní? Ale to oni bejvaj, bojej se teroristů teď.
Ani náhodou.
Hele, měl by ses odsaď zdekovat, než tě seberou policajti.
Proč by mně sbírali?
No poflakuješ se v noci na ulici, to není dobrý.
To je zakázaný, chodit v noci na ulici?
Jo.
Je mi to divný. Potkal jsem i spousty nočně žijících lidí, i policajty, nechali mě normálně bejt.
Hele pojď s náma, je tam púdža, posedíš, pokoukáš, můžeš si udělat kolik fotek chceš, nikdo ti neřekne půl slova. Až se rozední, můžeš jít.
Na jednu stranu pozvání, na druhou hrozba. Já přijdu,
říkám po plíhalovsku, neznaj Rok ďábla, tak mně opouštěj. Cvakám fotku, pak další, jdu dlouhou ulicí, odkuď jsem přišel, vážně nevím, přemejšlim, co chtěli. A třeba jenom si popovídat, třeba bejt společně. Třeba si chce opravdu pokecat. Na druhou stranu je mi k smrti protivný nechat si nařizovat, co mám dělat. Co mám teda dělat? Když nevíš, co dělat, nedělej nic, vybavuje se mi věta odkudsi. Tak jdu, na křižovatce u Cofee Day potkám chlapíky, co malujou dopravní značení, v noci, když není provoz, uměj jenom Hindí, vyptávaj se mně, co a jak, nesmírně srdečný, loučíme se, OK, cíl byl naplněn, lidi jsou tady mnohem přátelštější, než v ostatních částech Indie, kde jsem zatím byl, ok, je to znamení, vracím se. Je to pár kiláků, ale třeba mám konečně příležitost dostat se k lidem blíž. Púdža právě končí, sklízej to, lidi odcházej. Vehementní Mařka už tam není. Pandžábí chlapík mi vráží do ruky hroudu jídla, podobnou sladkou kašovitou hroudu, jakou mi dal kdysi Ganéš. Svatý jídlo, dej si.
Začíná obvyklejma otázkama, ale povídáme si snad dvě hodiny, vyptává se na naši zemi, na detaily. Jak žijeme. Panebože, padesát procent rozvodů? To snad není možný! No tady to začíná taky, můj kamarád se taky rozved.
Politická situace, jak žije naše rodina, co dělaj rodiče, co dělá brácha, jak často se vídáme s dědou a babičkou (vy nežijete pohromadě s prarodičema?!
), obligátní otázka kolik rupií je koruna (podle toho tady nějak poměřujou ekonomickou vyspělost), na oplátku mi vypráví o tom, jak jeho rodiče byli vyhnáni, hinduisti, z Pákistánu a od tý doby žijou tady nedaleko, že on je svobodnej i ve svejch čtyřiceti něco (přemejšlim, jestli není teplej, když projevuje tolik zájmu, ale moc to nevypadá). To je dobře, že seš vegetarián. Moc dobře. A tvoje rodina jí maso? Všichni? Ty seš jedinej vedž z celý rodiny?! Hele, měl bys svejm rodičům říct, aby byli taky vegetariáni. Žádný násilí, se vším respektem. Jen tak mimochodem jim to navrhni. A zkoušej to dál. Je to dobrý.
(Paráda, vidíte! vykřikuju blahem v duchu po mnohaletým přesvědčování rodiny a okolí, že nejedení masa je nezdravý). Uleháme unavený na koberec, vidim, jak se mu klížej oči, rozednívá se. Teprve, když klade tu samou otázku počtvrtý, dochází mi, že to je Kulík! Vlastně už úvod takovej byl. Česká republika, hlavní město Praha, kolem je taky Rakousko, hlavní město Vídeň, jaký je hlavní město Slovenska?
Bratislava.
Dobře, Bratislava. Pak taky Rusko, studoval jsem historii, Maďarsko, jaký je hlavní město Slovenska?
Cvakám kobercově rozdenívací fotku a vymaňuju se z jeho spárů, ještě na odchodu mi kulíkovsky klade další a další otázky, ty samý znova, zase chvíli zůstávám, není to nepříjemný, ale bojím se, že přijdu o světlo úsvitu, a taky že tady na fleku usnu.
Procházím parkem, hledám Corbusierovský detaily, ale nic zvláštního. Ale teď v pět ráno park plnej lidí, mladejch, starejch, cvičej, běhaj, meditujou, než začne vedro. Západní teplákový soupravy, anglickej trávník, vily kolem. Psi štěkaj na Indii nezvykle silně a pořád, doopravdy hlídaj. Možná že i psi maj svoje národní povahy. Slovenskej dělník v kantýně Koněv nám vykládal, jak bačoval na salaši, šly mi slzy do očí, z toho, jak bylo vidět, že tu práci miloval, i když makat na dílně je prej tisíckrát lehčí (a bylo to tak barvitý vyprávění, že jsem si představoval, jak tam jeden rok pracuju a natáčím). A když jsem se ptal, jak se cvičí takovej salašnickej pes, říkal, že se to psi naučej sami mezi sebou, že člověk nemusí nic dělat. Že to prostě fena učí mladý, postupně. To jsem mrkal na drát. A třeba je to tady taky tak, prostě země uječenejch psů.
Tak se vracím na autobusák, jde na mně nějaká sračka, asi z přemíry kafe a sladkýho nalačno, tak sháním lassí, pomáhá. Turistickej ofic, kde by mi měli coby cizincovi vystavit bumážku ke vstupu do Sekretariátu, je ještě zavřenej. Tak fotím a procházím autobusák. Nejdřív to ztuha nejde, zoufalý, kompoziční fotky, composition pour la composition. Pak lezu dovnitř, procházím zákoutí administrativní a a ubytovací části a začne to cvakat samo. Nejde to popsat slovama a možná ani obrazama, ale začínám toho Corbusiera (neboť nádraží musí coby geniální budova bejt jeho! :-) milovat. Génius. Betonová strohost a přitom zase lidskost, sedátka z černýho kamene uvnitř a systém různejch ochozů a zákoutí, kterej mně okamžitě strhává, až se i divím, že mně pitomá autobusová stanice může tak fascinovat. Lezu asi i tam, kde se nesmí, potkávám policajty, ale když viděj foťák, jenom se usmějou. Najs bílding, že jo?
ptaj se, asi jsou zvyklí. Zvláštní, že ten barák je mnohem příjemnější, když ho člověk začne poznávat, když se odlepí od zaplivaný země, do vzduchu vyšších pater. A taky přemejšlim, že některá architektura vypadá nejlíp na fotkách, protože původně vypadala nejlíp coby náčrtek. A že v reálným životě to člověk neocení. Ale na konci dne, kdy se sem vrátím asi po pátý, musím přiznat, že to je fakt dobře a funkčně navrženej barák a možná i proto se do něj vracím jako do útočiště.
Turist byro, čekáme na hlavního hlavouna, bumážku mi prej dát nemůžou, je svátek, ach jo, takovou dálku sem jedu, ale můžou mi půjčit kolo. Tak jo. Na celej den? Ne, večer je bajsykl relí, takže tady budeš s kolem přesně v jednu. Jeden chlapík je přísněj, odměřenej, všechno je nemožný a všechno by zakazoval, druhej je pohodář, snaží se ho přesvědčit, aby mi co nejvíc vyhověl, tak můžu přijet až ve dvě. Striktní mi píše jakejsi dlužní úpis na kolo, v tom přichází hlavní hlavoun, odemyká šuplík s razítkama, rytmicky hází na stůl účetní knihy, úřednický nástroje, sešívačky, tužky, trhá úpis a vystavuje jinej, správnej, na formuláři, trávím tady kvůli kolu snad třičtvrtě hodiny. Ale už jsem zvyklej, nerozčiluje mně to, užívám si pozorování šimla.
A když se ve dvě uřícenej a žíznivej vracím, je přítomen ještě větší hlavoun, povolají mně do jeho kanceláře, posaďte se, něco k pití pane, samej med. Víte, dneska tady máme bajsikl rejs. Byli bychom moc rádi, kdybyste se zúčastnil.
Je to jasný, uspořádali nějakou akci a teď tam nemaj koho nahnat, ale mně tady čeká ještě focení sektoru sedmnáct, s poklonama a omluvama padám pryč.
Město je rozdělený do očíslovanejch sektorů. Mezi nima vedou hlavní třídy, na křižovatkách kruhový objezdy, takže mapa města vypadá jako mřížka s puntíkama na křížení čar. Pravidelná. Ale Corbusier, kterýho oslovili potom, co odmítli návrh Alberta Mayera (???, jak se noval? zase jsem si to zapoměl napsat, zpitomělej nevyspánim), to navrhl geniálně. I když je základní struktura města pravoúhlá, jednotlivý sektory jsou navržený organicky, cesty křivý a všechno tak, aby každej sektor byl nezávislou jednotkou, s vlastním nakupováním, školou, rekreačním prostorem, pro 5000 - 25 000 obyvatel. A každým sektorem se táhne zelenej pás, ty pásy jsou navzájem propojený. Směr ulic navrženej s ohledem na stín, aby v nich bylo příjemně celej den. Strašlivý množství zeleně. Široký ulice. A jejich propracovanej systém. Le Corbusier navrhnul systém "V-ulic". Je jich 7 typů, od mezistátní dálnice až po chodníček. A vstupní dveře domů nikdy nevedou do komunikace typu V3 a výše (níže??), takže člověk nikdy nevstupuje na silnici plnou aut. Hlavní okna domů vedou do zeleně, směrem k magistrálám jenom malinký okýnečka. Zástavba je navíc plánovaná tak, aby z každýho sousedství byl vidět kopec Shivalik, obraz proměňující se podle počasí. Od začátku se počítá s cyklostezkama. A centrum v Sektoru 17 je míněný jako "chodeckej ráj". Nesmí sem žádná doprava (ve skutečnosti kromě kol) a cedule tvrdí, že v noci se náměstí proměňuje v největší klub pod širým nebem v celý Asii. Centrum trochu připomíná komunistický sídliště, socialistický architekti byli Le Corbusierem ovlivněný asi dost. V City Museum, který je postavený podle Corbusierovýho baráku v Zurichu, kde sám vystavoval obrazy a sochy, lezu na střešní terasu. Betonovej brutalismus, ale zachovaný lidský měřítko. Ospalej si škrábu do bloku:
Ty komunistický napodobovatelé to nějak neuměli. V Corbusierovi je příjemně, i když je jenom z hrubýho betonu. Je to monststavba, ale člověk se v ní cejtí málem jak v nějaký chalupě. Ani tady pořádně není kterej roh pochcat, což v socialistickejch monstrstavbách je často.
Na náměstí nacházím kachlíkovou kouli vodotrysk, která mi až podezřele připomíná kouli na placu na sídláku v Nymburce, blízko školy, kolem který jsme se malý flákali. Přišla mi hnusná. Jak to, že sem sedí? Prostě to neuměli. A napodobování je jenom napodobování. Originální Corbusier byl rafinovanej, detailní, lidskej.
Chandigarh byl plánovanej jako nový hlavní město provincií Pandžáb a Haryjana, když do Indie začali v roce 1947 proudit vlaky plný uprchlíků z oddělenýho Pákistánu a neměli kde hlavy složit. K tomu patřily i administrativní budovy Sekretariátu, The Assembly Building (parlament?) a High Courtu. Nepustěj mně tam, není úřední den, kolem vojáci se samopalama, ostnatý dráty. Ale z dálky jenom mrkám na drát. Hravost, ale i ironie. Sekretariát vypadá trochu jak továrna (některý kusy připomínaj Koněv a všechno vyvedený v hrubým betonu), trochu jak panelák, ohromnej, čtvr kilometru dlouhej, 45 metrů vysokej, trochu funkcionalismus. Assembly Building má hlavní dóm inspirovanej chladící věží. Další továrna. Soud je psychedelickej barevnej úlet. Celej komplex se jmenuje Kapitol. Nedaleko umělý jezero se skokanskou (?) věží na ostrově. Všechno čistý, plný zeleně. Vážej si toho, jsou hrdý. Za odhazování odpadků je pokuta. I mladý stromy maj kolem sebe takový ty chrániče, betonový. Jezdim městem na kole, špinavej, zpocenej, žíznivej a nevyspalej, ale konečně po třech měsících kolo. Nádhera! Ani ježdění vlevo mi nedělá moc velkej problém, jenom si nevím rady na kruháčích. Ale pak mi dochází, že tady nejsou žádný dopravní pravidla. A nebo, jak říká Vlado, pravidlo jediný: nejsou žádný pravidla. Což je pro chaotického Klokánka ráj.
Už mi dochází šťáva, jsem fakt unavenej, fotky začínaj stát za prd, nějakej chlapík vybíhá na ulici z obchodu se sárijema, můj šéf by byl nadšenej, kdybyste se šel podívat dovnitř, ale už unavenej toho chlapíka posílám pryč, předtím v Corbusireově růžový zahradě žebračka, vstoupila mi do cesty a dožadovala se peněz s takovou mocností a hnusným výrazem, že jsem jí utekl, šla dlouho za mnou, neohlížel jsem se, ale slyšel jsem její šustivý kroky jako přízrak svědomí, kde má chlapa, že jí neživí, říkal jsem si a jí v duchu, odpověď přišla později, chlapík se přidal, šli dva, ztratil jsem se v dopravě, ale zlý svědomí pořád, pořád v duchu napůl spící slyšim ty kroky. Tak s charitou to zkouším různě. V Delhi na hlavním náměstí klučina, dej mi peníze, hladovím
, pojď se mnou, řikám, jdu sám něco sníst, a on hned nějaký obchodnický řeči, poď se mnou do toho a toho krámu, všechno extra levný, extra kvalita, usedám do bufetu, poručím dvě samosy, kluk do ní jenom tak dloubne, nevím, jestli opovržlivě, nebo jestli mu to nechutná, v každým případě nevypadá, že by umíral hladem. Dneska v Udajpůru sedím v cikánský čajovně, kluk ke mně přisedne, van rupí,
šeptá, aby ho dospělý neslyšeli, nadávaj dětem za žebrotu, odháněj je, Akhil mi vysvětloval, že dětem Indové obvykle prachy nedávaj, aby si nezvykaly žebrat. Van rupí, van rupí, van rupí,
mele kluk jako kolovrátek. Vydávám se přes most, za chvíli je zase za mnou. Van rupí, van rupí, van rupí,
nevypadá moc chudě, lovím hindí slovíčko "proč" nemůžu si vzpomenout, van rupí, van rupí, van rupí,
na konci mostu rezignuju, je to konec konců padesát halířů, dávám mu rupii. Do rupí, tin rupí,
škemrá dál. Hele, nechtěls jednu rupii? jsem už skoro hrubej. Tů rupí, trí rupís,
opakuje zas, kšššššš! zaženu ho, uskočí, vypadá to, že je zvyklej na hrubý zacházení. Asi ho bijou, je mi to líto. V Púně kluk vypráví dojemnou story jak přišli s mámou z Rádžastánu a hledaj tady práci, že by chtěl začít čistit boty, ale na to potřebuje tu krabici s vybavením a že za pouhý tři stovky ji může mít, že můžu změnit jeho život. Dochází mi, proč mně nazývali kámošem, podávali mi ruku, zase se cejtim podvedenej, ale věta, prosba, můžeš změnit můj život, na kterou jsem neodpověděl, mě pálí v hlavě. Ale aspoň se dozvídám, jak se tady začíná, a dědů, který maj na ulici lavór, lepení na duše a několik nástrojů, svatej obrázek, opravujou kola a v tom koutku i spěj, je dost. Ale tenhle kluk s kámošem moc důvěryhodně nevypadali, dal jsem jim nějaký drobný, víc než obvykle, ale pak už jenom velký bankovky a ty v hašištašce schovaný na krku, ukazuju prázdnou peněženku, ptaj se mně, jestli hulím, kdoví, jestli mi nechtěli původně něco prodat a tady kolem MG Road se to žebrákama, beznohejma, bezrukejma, jenom hemží. Kdo je sem donesl, lidský pahejly? Kdo je odnese zpátky?
A Čandigar, táhnu se dál, hledám jídlo, vlejzám do nějakýho předraženýho fastfůdu, kde nemaj pořádný indický jídlo, s úklonou dostávám sklenici vody, ale s pohledem na ceny a mojí touhou dát si konečně nějaký sabdží, mizím náhle pryč, nezvykle hrubě, něco v nepořádku? volá za mnou agilní mladej kluk, kterýmu se byznis evidentně nedaří, ne, to není vaše chyba, odpovídám dozadu. Přistanu u muslimů, s úsměvem mně natáhnou, jídla je málo a je to prej ještě spešl varianta, kterou jsem si neobjednal, to by mně zajímalo, jak vypadá levnější normální, už proboha odsud pryč, snažím se nepřestat Indii milovat, je to jenom únava, říkám si, únava, vyspíš se a bude to dobrý, unavenej klesám do AC busu, usínám okamžitě.
Klokánek, 14. 5. 2007