Germáni

Germánské kmeny

Germánské kmeny osídlily v letech 1200 - 800 př.n.l. oblasti severní a střední Evropy od pobřeží Severního moře a Baltu až k severnímu výběžku německého středohoří a k ústí řeky Visly [1].

Na naše území přicházejí v 1. stol. př.n.l. a střídají tak osídlení Keltů. Většinu území ovládli Markomani, do severních Čech zasahovalo území Hermundurů, Moravu osídlili Kvádové. Markomany přivedl do Čech Marobud, který prožil část mládí v Římě a tam získané znalosti pak použil při organizování svého panství. Jeho vliv rostl a začal představovat velké nebezpečí pro Řím, který proti němu vyslal roku 6 n.l. vojsko vedené Tiberiem. Pro povstání v Panonii však k útoku nakonec nedošlo. Marobudovu pozici začaly oslabovat vnitřní rozbroje a kolem roku 19 n.l. ho svrhl Katvalda. Stejně jako v 1. stol. př.n.l. Germáni pohltili Kelty, splývají Germáni na našem území v 5. stol. n.l. se Slovany [2].

Germánská mytologie

Volně podle knihy Libuše Spáčilové a Marie Wolfové "Germánská mytologie" [1] připravil Kangaroo

Prameny informací

Nejstarším zdrojem germánské mytologie je sluneční vůz z Trundholmu. Jedná se o 57 cm dlouhý vůz z doby bronzové, potažený zlatem, který byl nalezen v močále v Seelandu v Dánsku. Představuje sluneční kotouč tažený koněm. Patrně byl vláčen po poli, aby zajistil dobrou úrodu.

Literární památky z pohanského období jsou velmi skrovné, jelikož písemnou kulturu příjmají Germáni až s křesťanstvím. Nejvýznamnějšími předkřesťanskými zdroji jsou tedy runové nápisy Anglosasů a Skandinávců. Protože vyrývání run bylo původně tajným uměním, nelze se divit, že se příliš nerozšířilo mezi prosté lidi a tedy ani záznamy o tehdejší době nemají potřebnou šíři.

Dalšími důležitými prameny jsou zprávy Řeků a Římanů. Jako první popisuje germánskou mytologii Gaius Julius Caesar ve svém díle Zápisky o válce galské (Commentarii de bello Gallico, 58-51 př.n.l.), ty však obsahují mnohé nepřesnosti a omyly. Západogermánským poměrům se věnoval římský dějepisec Publius Cornelius Tacitus ve spise O původu, sídlech, mravech a kmenech Germánů (De origine, situ, moribus ac populis Germanorum, r. 98 n.l., často citovaný jako Germania), avšak přenáší germánskou realitu na římské poměry, včetně jmen germánských božstev.

Velké množství podstatných informací obsahují též křesťanské výnosy proti pohanské víře a pohanským obyčejům, stejně jako misijní zprávy.

Nejdůležitějšími zdroji jsou pak dvě staroseverská díla, shodně nazývaná Edda. Pro rozlišní tedy používáme názvy Starší Edda a Mladší Edda.

Starší Edda je staroseverskou sbírkou písní o bozích a hrdinech. Její původ není zcela jasný, rukopis vznikl ve 13. století opisem předloh z doby od 8. do 12. století. Dodnes se zachovaly dva exempláře těchto písní, v rukopisech Codex regius a Hauksbók. Mezi nimi se nacházejí Vědmina píseň (Völuspá), Výroky Vysokého (Hávamál, Háv), Píseň o Vaftrúdnim (Vafthrúdnismál), Píseň o Grímnim (Grímnismál), Skírniho cesta (Skírnismál), Píseň o Hárbardovi (Harbardlied), Píseň o Hymim (Lied von Hymir), Lokiho polemika/Lokiho posměšná řeč (Lokasenna), Píseň o Trymovi (Thrymskvida) a Píseň o Alvísovi.

Mladší Edda se také nazývá Snorriho Edda podle Snorriho Sturlusona, který ji na Islandu kolem roku 1220 sepsal. Její první část, Gylfovo oklamání (Gylfaginning), systematicky popisuje severskou mytologii v rozhovoru mezi mytickým králem Švédů Gylfem a třemi Ásy Harem, Jafinharem a Thridim. Druhá část, Poetika básnického umění skaldů (Skáldskaparmál), se zabývá skaldy, což byli staroseverští autoři velmi komplikovaných a propracovaných básní. Poesie skaldů je po runových nápisech nejstarším pramenem skandinávské literatury. Třetí částí Mladší Eddy je Háttatal, soupis metrických forem, který obsahuje Snorriho chvalozpěv na norského krále Hakona.

Dalším důležitým pramenem jsou ságy, v nichž se mísí historické a vybájené skutečnosti, pohádky a anekdoty. Nejstarší ságy vznikají ve 12. stol., rozkvět tento žánr prožívá ve 13. a 14. stol. Ságy v podobě životopisů a kronik sepsal kolem roku 1230 opět Snorri Sturluson pod názvem Heimskringla. Za zmínku stojí i Sága o Völsunzích (Völsunga saga), která vznikla až kolem r. 1260.

Počátek světa

Původně bylo jen vakuum, prázdnota, chaos, nicota, v eddické kosmologii zvaná Ginnungagap ("propast propastí"). Ta měla dva konce. Na severu ledový Niflheim (Nebelheim = "domov mlhy"), kde vládla mlha, zima a temnota. Ze studny Hvergelmi zde vytékalo dvanáct ledových proudů Élivág (Elivagar), z nichž vznikl první život. Na jihu se prostíral ohnivý Múspellsheim, svět ohně, z něhož vychází světlo a teplo a v němž vládne obr ohně Surt. Za spolupůsobení obou těchto pólů vznikl svět. Jedovaté kapky jíní z ledových proudů Élivág začaly tát a vznikl organický život - praobr Ymi (Ymir). Tento praotec obrů se živil mlékem prakrávy Audhumly. Ymi splodil autogmií potomky - ve spánku vyrostli pod jeho levou paží muž a žena. Ymiho noha zplodila s druhou nohou syna. Z těchto potomků pocházejí obři. Svět obrů na východě se nazýval Jötunheim.

Zrození bohů a Valhalla

Bohové jsou potomci obrů. Protože nebyla tráva, musela prakráva Audhumla lízat slané ledové kry. Z ledu vznikly prvního dne vlasy, druhého dne hlava a třetího dne byl hotov vysoký, silný a krásný muž jménem Búri (otec, zploditel). Búri zplodil ze sebe sama syna Böriho, který si vzal Bestlu, dceru obra Böltora. Böri s Bestlou měli tři syny - Ódina (Wodana), Viliho (vůle) a Véa (svatyně). Tito tři bohové byli první Ásové. Žili jako lidé a v manželstvích s bohyněmi přiváděli na svět potomky. Tělo a duše u nich byly v dokonalé harmonii a stali se tak nejmocnějším pokolením bohů.

Jako Ásové byli zprvu označováni všichni germánští bohové, avšak později se tak jmenovali pouze bohové války a vlády, zatímco bohové rolnictva patřili k rodině Vanů. Zajímavostí je, že Vanové měli povoleno manželství mezi sourozenci. Ásové žili v Ásgardu, Vanové ve Vanaheimu.

V Ásgardu se nachází chrám Gladsheim (zářivý domov), nejkrásnější budova světa. Když Ásové chtěli postavit hrad, slíbili obrovi-staviteli za ženu Freyju, pozdější Ódinovu manželku, postaví-li jej během zimy pouze s pomocí koně Svadilfari. Když byl hrad téměř hotov (zbývalo postavit jen poslední bránu), proměnil se lstivý bůh Loki v kobylu, která koně splašila. Stavitel se zdržel hledáním koně a bůh Tór ho pak za trest zabil svým kladivem.

V Gladsheimu se nachází síň padlých, Ódinovo sídlo, Valhalla. V tomto honosně vyzdobeném sále se shromažďují všichni hrdinové padlí v bitvách. Valkýry, které určují, kdo z nich padne, přivedou po smrti bojovníky právě do Valhally. Zde bojovníci hodují s Ódinem, jedí maso kance Saehrimniho a pijí medovinu nadojenou z kozy Heidrun, aby obnovili své síly. Ódina samotného zde doprovázejí vlci Gerim ("chtivý") a Frekim ("žravý").

Mrtví, kteří zemřeli v důsledku stáří či nemoci, pobývali po smrti v Niflhelu, říši bohyn Hel. Utonulé k sobě sítí stahuje Rán, žena boha Ärgiho. Představy utrpení v podsvětí pravděpodobně vznikly až s kristianizací.

Stvoření světa

Když byl obr Ymi zabit, zatopila jeho krev celý svět. Utopili se všichni obrové z jinovatky, pouze Ymiho vnuk Bergelmir se se svou ženou zachránil na lodi. Bohové, Búriho synové, hodili Ymiho mrtvolu doprostřed Ginnungagapu a z té pak vytvořili svět. Z Ymiho krve se stalo moře a řeky, z jeho potu vznikla jezera, z jeho masa země, z kostí hory, ze zubů a úlomku kostí byly vytvořeny skály. Jeho lebka se stala oblohou, mozek byl vyhozen do vzduchu a proměnil se v mraky, z Ymiho vlasů vznikaly stromy. Z jeho obočí byl stořen Midgard - střed Země, část mezi nebem a říší mrtvých. Hrad Midgard byl obklopen oceánem, v němž žil had Midgard (had světa). Ásové hada vhodili do praoceánu, kde vyrostl do takové velikosti, že se věřilo, že obepíná celou Zemi. Bůh Tór s tímto netvorem několikrát bojoval, ale nikdy se mu jej nepodařilo zabít. Mimo Midgard se rozprostíral Utgard (vnější svět), doména obrů a dalších nestvůr.

To praví pouze jeden z kosmografických modelů, dle jiného byl Midgard přmístěn na západ, Utgard na východ a oba světy byly odděleny řekou a lesem.

Třetí model praví, že vesmír je spojen svatým stromem světa, jasanem Yggdrasilem. Jeho kořeny spojovaly Midgard, Utgard a Niflheim. V Niflheimu, který existoval již před stvořením světa, vládne bohyně mrtvých Hel. Panuje zde věčná noc, ze studny Hvergelmi vytéká dvanáct řek.

Pod jedním z kořenů, sahajícím až do nebe k Ásům, se nachází Urdina studna (studna osudu) u níž konají bohové své porady a kde je také soudní síň. Bohové se setkávají v sále tří noren, jež určují osud.

Druhý kořen vede k obrům z jinovatky. Rovněž pod tímto kořenem je studna - pramen moudrosti. Jeho strážce je obr Mimir, rádce Ásů. Třetí kořen stromu sahá do Niflheimu ke studni Hvergelmi. Okusuje ho drak Nidhögg, symbol zla, a škodí mu tak. Vzít mu jeho sílu však nemůže, protože tři norny strom neustále kropí vodou. Koruna stromu sahá až do Valhally. Na jejím vrcholku sedí orel, který pozoruje svět. Mezi jeho očima trůní jestřáb, vládce počasí. Prostředníkem mezi orlem a drakem je veverka Ratatosk. Veverka předává výroky orla, ale také rozdmýchává hádky, stala se proto symbolem nesvornosti. V tomto kosmografickém modelu jsou říše bohů a lidí spojeny duhovým mostem zvaným Bifröst.

Nebeská tělesa

Ohnivé jiskry, vyvržené z Múspellsheimu, rozmístili podle germánské mytologie bohové po obloze a určili jim oběžnou dráhu. Podle některých představ jsou hvězdy hlavičky hřebíků, jež drží pohromadě nebeskou klenbu, bodle jiných jsou to díry na dně nebeské klenby. V Mladší Eddě je zmínka o Mundilfarim, který měl dvě děti - syna Maniho (Měsíc) a dceru Sol (Slunce). Když se Sol provdala za Glenra ("otvor v mracích"), rozzlobení bohové poslali oba sourozence na oblohu.

Sluneční vůz byl tažen koni Árvakrem a Alsvinnem. Mani byl rovněž tažen po nebi koňmi, pronásledoval ho vlk Skol (výsměch). Sol byla pronásledována vlkem Hatim (nenávistník). Když se jeden z vlků příliš přiblížil jednomu z těles, bylo pozorováno zatmění a lidé říkali, že vlk už má část Slunce či Měsíce ve svém chřtánu.

Stejně tak i den a noc byly personifikovány bohy. Nott (noc), temná bohyně zahalená černými závoji, byla dcerou obra Nöra (Narfiho). Ódin jí daroval vůz a černočerného koně Hrímfaxiho, ve kterém se pohybovala po obloze. Její syn Darga (den), dostal od Ódina koně Skinfaxiho, který svou hřívou osvětloval celé nebe, a následoval svou matku. Na severní části oblohy seděl obrovský orel Hrésvelg, který máváním svých křídel vytvářel vítr.

Stvoření člověka

Prvním párem lidí na světě byli Ask (jasan) a Embla. Burovi synové Ódin, Vili a Vé našli na břehu dvoře dva kameny, z nichž tyto lidi stvořili. Ódin jim vdechl život, Vili jim propůjčil rozum a schopnost pohybu a Vé jim dal podobu, řeč, zrak a sluch.

Původ trpaslíků

Jako poslední byli nejasným způsobem stvořeni trpaslíci. Možná vznikli z Ymiho končetin nebo byli původně červi ve svalech prvního obra, kterým pak bohové dali rozum. Trpaslíci obývali jeskyně, hory a skály Midgradu. Zajímavostí je, že staroseverské slovo dvergmál (výrok trpaslíka) se dodnes používá pro pojem ozvěna.

Zánik světa

Stvořený svět je předurčen k zániku, neboť nejen lidé, ale i bohové jsou podrobeni osudu. Katastrofa je nevyhnutelná, ale je jí připisován očistný účinek.

Kouzelnice Vanů Gulliveg ("Zlaté opojení") vzbudí v Ásech svým vyprávěním o majetku Vanů chtivost po zlatě -- dochází tak k první válce mezi Ásy a Vany.

Celá tato situace, i to, že Ásové nechali Gullveig dokonce třikrát upálit, svědčí o jistém mravním úpadku. Je sice uzavřen mír a rody uznávají vzájemnou rovnoprávnost, ale jejich zánik je nevyhnutelný.

Tento konflikt bývá interpretován i jako střet dvou kultur: jihoskandinávsko-západoevropské megalitické kultury a zřejmě indogermánské kultury bojových seker, pronikající na sever. Dalším možným výkladem je také konflikt vrstvy válečníků a rolníků uvnitř jedné společnosti.

Celý konec světa je ve znamení osudu, je nazýván ragnarök (konečný osud bohů). Ve Snorriho Eddě je chybně použit výraz ragnarökr, takže se dodnes mluví o "soumraku bohů".

Konec není záležitostí viny. Ásové vědí, že musí přijít, protože i oni jsou podřízeni osudu. Nejsou však zničeni pouze bohové, ale dochází i ke klimatické katastrofě, která ničí celou přírodu -- přichází ničivá zima Fimbul ("zhoubná zima"). Tři zimy se těsně následují bez jara a léta. Slunce spolknou vlci, nebeská tělesa se zatemní a svět zpustne. Stromy budou vyvráceny z kořenů, otřese se i strom světa Yggdrasil. Hory se zřítí a země zmítaná otřesy se propadne do oseánu rozbouřeného hadem Midgardem. Had vystoupí z mořského dna a bude bojovat s bohy. Zhroutí se mezilidské vztahy, každý bude bojovat s každým.

Most Bifröst mezi Midgardem a Ásgardem se zřítí pod Surtem a jeho armádou. Strážce mostu Heimdall zatroubí na roh Gjallarhorn, aby povolal všechny Ásy a reky do boje.

Ódinovi havrani již nedokáží přeletět vlny, zraněný pes bohyně Hel Garm, který vítal štěkotem mrtvé v podsvětí, hruzostrašně vyje na celý vesmír, vlk Fenri, kterého bohové spoutali, přetrhne svá pouta.

Obři z jinovatky vstoupí na loď Naglfar, kterou kormidluje Hrým. Naglfar znamená loď z nehtů - je skutečně z nehtů postavena, lidé měli mrtvým stříhat nehty, aby stavbě lodi zabránili, ale zapomněli na to.

Místem posledního boje je pole Vigrid (Vigridfeld). Na jedné straně stojí Ásové v čele s Ódinem, doprovázeným sedmi valkýrami, spolu s nejslavnějšími pozemskými reky. Na straně druhé stojí bůh Loki, vlk Fenrim a had Midgard. Dojde mezi nimi k šesti bojům.

První boj je mezi Ódinem a vlkem Fenrim, který byl bohy spoután pro svou velkou nebezpečnost. Fenrimova horní čelist se dotýká nebe a dolní země. Ódina spolkne a země se propadne do praoceánu.

Ve druhém boji proti sobě stojí odvěcí nepřátelé Tór a Midgard. Tór přivábí hada hlavou vola a zabije ho svým kladivem. Je však otráven hadovým jedem a umírá.

Třetí boj probíhá mezi Freyem a Surtem. Frey půjčil svůj meč sluhovi Skírnimu a bez této magické zbraně padne.

Čtvrý boj se rozhoduje mezi Heimdallem a Lokim. Loki je ztělesněním ohně, Heimdall deště. V boji umírají oba dva.

Stejně tak se navzájem zabije Týr a pes podsvětí Garm.

Mlčenlivý Vídar, po Tórovi nejsilnější z Ásů, pomstí v boji s Fenrim Ódinovu smrt. Vídar měl botu sešitou z pásků, které z bot odřezávali lidé. Bůh Fenrimu šlápne touto botou na dolní čelist a pak mu rukou roztrhne tlamu.

Po boji roznítí Surt oheň Surtalogi (Surtův oheň) a spálí celý svět.

Ragnarök však neznamená definitivní konec. Z moře se zvedá nová země, nad níž se klene nové nebe. Slunce bude svítit a orel, který se v době katastrofy živil mrtvými, létá ve vzduchu. Ve větvích svatého stromu jasanu přežil jeden lidský pár a zakládá nové pokolení.

Někteří bohové přežili. Baldur, nejčistší z bohů, jeho bratr Höd, Ásové Vídar a Váli, Tórovi synové Módi a Magni, kteří převzali otcovo kladivo. Přidává se k nim i dcera Slunce. Nejvyšší bůh není jmenován, nová generace bohů se setkává na Idské pláni v místě bývalého Ásgardu. Obyvatelé země a nebe budou žít ve věčné harmonii a míru.

Použitá literatura

[1] Libuše Spáčilová, Maria Wolfová: Germánská mytologie, překlad Eva Bosáková, Votobia, Olomouc, 1995

[2] Petr Čornej, Ivana Čornejová, Ivan Rada, Vratislav Vaníček: Dějiny zemí Koruny české I., čtvrté vydání, Paseka, Praha a Litomyšl, 1997

[3] Bernard King: Runy, překlad Martin Konvička, Votobia, Olomouc, 1996

Linky

• Runy - germánské písmo
  seminárky | keltové | klokánkova homepage