 |
|
|
|
 |
| Václav Příhoda: Ontogeneze lidské psychiky II - Mecítma |
(Úryvek z kapitoly III - Myšlenkový obsah v třetím desetiletí)
Mladého člověka v době postpubescence uchvacovalo řešení prvních principů:
otázek kosmogonických, fylogenetických, astronomických, existence nadpřirozených
bytostí, existence duše a jejího osudu před narozením a po smrti. Řešení
těchto problémů nebylo vědecké, nýbrž metafyzické.
Ve třetím desetiletí je člověk daleko více osamostatněn. Nepodléhá již
tolik vlivu zvolených autorit. Zbavuje se řešení otázek rozštěpením v
buď - anebo, jakož i extremistické důslednosti myšlení, neznajícího výjimek.
Budování existence, úprava pohlavního a rodinného života, vřadění do širší
společnosti dává myšlení i učení tolik nové látky a řešení praktických úkolů
je tak naléhavé, že mladý muž i mladá žena zakotvují pevně na této zemi.
Opouštějí kosmické a mytické dálky. Snaží se nyní dořešit filosofické otázky
vědeckou metodou s pragmatickým odvrácením od dalekých počátků k blízkým
důsledkům.
Nyní daleko více zajímají účely nežli příčiny. Myšlenkové uklidnění a vystřízlivění
vede k filosofickému realismu. Kdežto před dvacátým rokem mladý člověk spoléhal
při řešení problémů především na své usuzování, v mecítma věří více vědeckým
a filosofickým autoritám, takže se snaží opřít o četbu...
...Obsah myšlení je tedy v některých směrech zcela nový. I tam, kde pokračuje
řešení otázek z postpubescence, děje se novou metodou a spěje k dozrávání.
Teprve k třicátému roku se harmonizují všechny složky osobnosti - tělesné,
intelektuální, citově volní i společenské - v útvar jednotně zaměřený a
plně dohotovený, kdežto na počátku tohoto období byla společenská vyspělost
opožděna za ostatními vrstvami psychofyzického celku.
Zpět na "Co si čteme" |
|
|
|
|
|