 |
|
|
|
 |
| Krishnamurti: The Penguin Krishnamurti Reader |
Tazatel: Co je smrt?
Krishnamurti: Viděli jste mrtvá těla, jak je přinášejí k řece, mrtvé listy,
stromy, viděli jste, jak ovoce hnije a rozkládá se.
Ptáci, kteří jsou tak živí po ránu, štěbetají, pokřikují jeden na druhého,
můžou večer ležet mrtví. Člověka, který je dnes živý, může zítra potkat
nehoda.
Všichni vidíme, jak se tyhle věci stále dějí. Smrt je nám všem společná.
Všichni skončíme tímhle způsobem. Můžeme žít čtyřicet, padesát nebo osmdesát
let, radovat se, trpět, mít strach, ale nakonec stejně umíráme.
Co je to, co nazýváme životem a co je smrt? Když přijdeme na to a porozumíme
tomu, co je život, pak porozumíme i tomu, co je smrt.
Když zemře někdo, koho jsme milovali, cítíme se opuštění, proto říkáme,
že smrt nemá nic společného se životem. Oddělujeme smrt od života. Ale je
smrt oddělená od života? Není život jen proces umírání?
Co to je, co vlastně umírá? Co se smrtí končí? Je to život? Co je život?
Je to pouze nadechování a vydechování vzduchu? Jedení, nenávidění, milování,
nabývání věcí, vlastnění, porovnávání, závidění - to je to, co většina z
nás považuje za život. Pro většinu lidí je život utrpení, neustálé střídání
bolesti a radosti, nadějí a zklamání.
A to by nemělo skončit? Neměli bychom zemřít?
Na podzim, když přichází studené počasí, listy opadávají ze stromů a
objevují se na jaře. A my? Neměli bychom zemřít všemu, co bylo včera?
Všemu našemu střádání a nadějím, všem úspěchům, které jsme sklidili?
Neměli bychom zemřít tomu všemu a žít zítra znovu - tak jako nový lístek
- stejně tak svěží, něžní, citliví?
Pro člověka, který nepřetržitě umírá, smrt není. Ale pro člověka, který
říká: "Jsem někdo a zítra v tom musím pokračovat", smrt existuje
a také spáleniště - a takový člověk nezná lásku.
Zpět |
|
|
|
|
|