 Ukázka
z písničky "Lullaby of Birdland" z CD "Sarah Vaughan 1950-1954" (z řady
Giants Of Jazz) |
je jazzová zpěvačka a holka, kterou mám moc ráda.
Následující řádky, o kterých doufám, že Vám mohou Sáru přiblížit, jsou
mým a Tomovým překladem textu z knížky "I Dream a World" (jejím autorem
je Brian Lanker, který v této knížce shromáždil portréty černošských
žen, které "změnily Ameriku").
Sarah Vaughan si prozpívala cestu do srdcí miliónů
lidí po celém světě.
Když začala v roce 1940 vystupovat, kritici i fanouškové se shodli na tom,
že je jednou z nejinspirativnějších a nejoriginálnějších zpěvaček od dob
velké Elly Fitzgerald.
Nahrávala jazz i populární písničky, které si vždy předělala tak, aby jí
seděly, buď s malým ansámblem, big bandem nebo padesátičleným orchestrem.
Vyhrávala řadu hudebních soutěží a zase pokračovala ve vystupování a nahrávání.
"Jak jsem zjistila, že umím zpívat? Odhaduju, že stejně jako jsem objevila,
že můžu chodit. Hlavně jsem hrála na na piáno a na varhany v kostele. Nikdo
nevěděl, že bych mohla zpívat, protože mě všichni považovali za pianistku.
V koutku mojí mysli jsem vždycky chtěla vystupovat. Zúčastnila jsem se Apollo
Amateur Hour [v roce 1942] jen abych zkusila získat desetidolarovou první
cenu. Nemyslela jsem si ale, že tam jdu vyhrát. Ale vyhrála jsem a mohla
týden vystupovat v divadle. Ten týden byla jako hvězdná atrakce na plakátech
Ella Fitzgerald. Vím, jak jsem byla šťastná, být tam napsaná s ní.
A bum, během čtrnácti dnů už jsem byla v show byznysu. Zpívala jsem s Earlem
"Fathou" Hinesem a Billy Eckstinem a to mi bylo 19.
Prvně jsem nahrávala v roce 1946 s Billy Eckstinem. Zpívala jsem písničku
"I'll Wait and Pray" [Budu čekat a modlit se]. Ale já jsem nečekala a modlila
jsem se hned. Myslela jsem si, že budu na výsluní jen kratičkou chvíli.
Ale už je z toho 46 let.
To, co musím říct, je, že Bůh je ke mě dobrý. Nikdy jsem nechodila na hodiny
zpěvu. Páni, představte si, že jsem jezdila s kapelou Billy Eckstina a kapelou
Earla Hinese - tihle kluci mě učili všechno. Všichni jsme se učili jeden
od druhého. Vlastně se pořád učím.
Poslouchám víc hráče na trubku, než zpěváky a zpěvačky. Oni hrají víc hudby.
Zpívám, co oni hrají, ne všechno, a přitom dostávám spoustu nápadů. Dizzy
Gilespie, Charlie Parker, Gene Ammons - můj bože! Pracovala jsem s těmihle
chlapci. Jaké štěstí!
Charlie Parker byl fantastický, genius na trubku, hudební genius. Měl ve
zvyku sedět v autobuse nebo ve vlaku a číst si Stravinského partitury. A
potom, když se dostal na jeviště, hrál něco ze Stravinského, ale svým vlastním
způsobem. To asi nikdo nevěděl.
Hudba nikdy nekončí. Další generace přichází s něčím jiným a já jsem velká
opisovačka. To byste neřekli, ale jsem. Poslouchám všechny zpěváky. Leontyne
Priceová je moje oblíbená. Mám ale spoustu oblíbených zpěváků. Marian Anderson,
Stevie Wonder. Ráda bych zpívala s Leontyne Priceovou. Ráda bych zpívala
s tím tenorem z Itálie [Luciano Pavarotti]. Je spousta lidí, zpěváků, kteří
umí zpívat, se kterými bych strašně ráda zpívala.
Já prostě zpívám. Nevím jako co nebo jako kdo můj zpěv zní. Nevím, do jaké
hudební škatulky se zastrčit. Prostě otevřu pusu a zpívám.
Kdybych přišla do show byznysu dnes, čím bych byla? Asi rock'n'rolová zpěvačka.
Ale nemyslím si, že bych to dokázala.
Zkoušky? Když jsem na jevišti, to je ono. Když se chci učit novou písničku,
tak máme zkoušky, ale je to jinak. Je to pokaždé jiné. Zpívat písničku stejným
způsobem až do konce svého života je nuda. Tuhle práci mám opravdu ráda.
Bývá to i zlé, ale když je všechno dobré, není to v pořádku. Nejsem člověk,
co za každou větou říká Ámen, ale v Boha věřím.
Bývali jsme na cestě tři nebo čtyři měsíce, než jsme se dostali zpátky do
New Yorku. V autobusech byla zábava. Zvykli jsme si brát hrnce a pánvičky
a vařit na takových místech, co byste nepředpokládali. Pak kouříš cigarety,
abys přehlušil ten odér.
Teď už na cestování nejsem. Teď už si vybírám, kam pojedu. Ale nemyslete
si, trvalo to hodně let, než jsem se k tomu propracovala. Před dvaceti lety
jsem se pořád sháněla po práci. Kdyby mi někdo tehdá řekl, že pro mě žádná
nebude tak tři měsíce, myslela bych si, že si ze mě střílí. To bych přece
umřela hlady. Za 46 let jsem se ale naučila pěkně šetřit peníze. Ráda si
cestuju jen tak, jedu si, kam mě napadne. Mám ráda jízdu vlakem. Když si
člověk dělá, to co chce v téhle bradži, tak to už je hvězda.
Do show byznysu se není tak úplně snadné dostat, ale jestli vám jde právě
o to, musíte se s tím poprat. Kolikrát jsem se chtěla vrátit domů k mámě.
Střídají se úspěchy a neúspěchy, je vám dobře i zle. Tak je to v show byznysu
pořád a asi to tak bude vždycky. |
