To je knížka, kterou právě čtu a moc se mi líbí.
Uspořádala ji Helena Chvojková, ale jinak jsem nikde v knížce nenašla, kdo
to je. Nicméně knížka obsahuje vyprávění ženy Jiřího Trnky, vyprávění jeho
syna, dopisy přátel a Trnkovy dopisy a úvahy.
Knížka vyšla v roce 1990 a stála 25 (!) Kč.
Není v ní sice tolik ukázek z tvorby Jiřího Trnky ( jako v letos vydané
výpravné publikaci "Jiří Trnka 1912 - 1969", která stojí 750 Kč),
ale zato o něm vyprávějí jeho nejbližší a z každé věty je cítit, jak ho
měli rádi a také to, jaké to je, žít s "takovým" člověkem.
Mnohé vám napoví dvě ukázky z dopisů Jiřího Trnky:
Z dopisu do Svratky, 1942:
 "
..myslím pořád na tebe, že jsi celkem trpělivá, když jsi tu doma
se mnou a díváš se, jak tu řádím, když mi nejde kreslení, teď zrovna
několik dnů mi to nejde, ovšem ne tak, že to neumím, ale nedovedu
se vyjádřit tak, jak bych chtěl. Není to ten nepříjemný stav, kdy
člověk stojí před věcí jako solný sloup. Je to ten starý rozpor
mezi představou a vyjadřovacími možnostmi. Vynechal jsem několik
dnů a teď mi schází praxe... Docházejí mi teď samé korektury Grimma,
moc krásné reprodukce z Průmyslové tiskárny, Strýc Jakub a Petříček
úplně hnusné... dva dny jsem už nad tím nešťasten a nevím, co s
tím, nejlepší, kdyby to udělali celé znovu... Mám ti takovou chuť
do práce, tolik mne toho napadá, jen mne rozlítostňuje, že to nikdy
nemohu stačit a nikdy to všechno neudělám... A ve mně se všechno
obrací dovnitř (dříve naopak) a zužuji si ted svět jen na tebe a
na děti a ovšem na práci... Zatím, nežli jsem se dostal k napsání
dopisu, dověděl jsem se u Trägera, že popravili doktora Kálala z
Hradce... Dále zastřelili profesora Pátu, byl tu též u nás, znáš
ho. Dělal jsem s ním pro Dědictví Komenského Slovanské pohádky...
"
Z dopisů 1943:
 "
.. to už je ten umělec, ta duše smutná a opuštěná s tou velkou zlou
a samotářskou prací. Umění se neučí v lavici a nekreslí se na tabuli,
to se učí o samotě a sám v poustevně, aby se mohlo mlátit hlavou
o skálu...
...skicuješ, moříš se a nadáváš, to je ta pravá práce. Když o ní
sníš, tak jde hladce a krásně, když ji děláš, je třeba velkého sebezapření,
aby člověk vůbec dodělal, natož teprve to opravoval, piloval a brousil,
a to je hlavně nutno...
...začínám autoportrét, tu velkou kompozici, mám dělat R. portrét,
paní V. za máslo, vejce... Dále začínám obraz o Kopeckém, o kterém
jsme mluvili. Pro Družstevní práci 8 obr. ...A hlavně se těším na
tvůj portrét do Svratky. Udělám, půjde-li to, Zu, bude-li držet,
musila bys jí asi číst. A do toho barokního rámu udělám náš společný
obraz, děti, Ty, a já v tom bleděmodrém plášti. Moc se na to těším.
Malovat chci pořád, musím to všechno stačit a malovat ještě moc
věcí, které nemám tak jasně v hlavě jako toto. A život utíká...
...Dělám Grillparzera. Dostal mne honí a nebudu do deseti dnů hotov
a život jako sen mi ubíhá. A taky toho Mahena suším, zasloužil by
si věru lepší osud nežli ho stihnul v této malovací vášni, pozdě
o rok přišel... Všechno mě opouští, všechno, co je lidské a pevné,
maluji a odcházím někam, kde to nikdo nezná, tělo, síla nebo životnost,
která je ve mně, je trochu směšná v té náladě, kam se dostávám při
té práci. Komické je, že mám z toho trochu strach, jsem tak sám
v tom jiném světě. "
|
