(přeložil Ant. Klášterský, vydáno r. 1927 u nakl. J. Šnajdr, Kladno)
Knížka, ve které indická žena vypráví příběh svého srdce. O manželství
se zde mluví takovým způsobem, jakým je jen málokterá evropanka schopná
přemýšlet, přestože to je téma, které se týká všech žen stejnou měrou.
O čem vlastně sníme? A co si přejeme?
Kapitola první
POVÍDKA BIMALINA
Matko, přichází mi dnes na mysl opět tvé rudé znamení při pěšince tvých
vlasů, sárí, kterou jsi nosívala, se svým širokým, červeným okrajem,
a ty podivuhodné oči tvé, plné hloubky a míru. Přišly mi, když jsem se
vydávala na svou životní pout, jako první zábřesk úsvitu, nesouce mi
zlatou zásobu, již měla jsem si vzíti na cestu.
Obloha, jež skýtá světlo, je modrá, a tvář mé matky byla temná, měla
však záři svatosti, a její krása byla by zahanbila všechen marný půvab.
Každý říká, že jsem podobna své matce. Ve svém dětství bývala jsem tím
dotčena. Rozhněvala jsem se proto na své zrcadlo. Myslívala jsem si,
že to byla boží nespravedlnost, co bylo ovinuto kolem mých údů - že tmavé
líce nebylo mi určeno, nýbrž že se mi ho dostalo nějakým nedorozuměním.
Nezbývalo mi nic, nežli žádati po mém Bohu nápravu v tom, abych vyspěla
ve vzornou ženu, o jakých čítáme v epických básních.
Když se mi dostalo nabídnutí k sňatku, posláno pro astrologa, jenž zkoumal
mou dlaň a řekl: "To děvče má dobrá znamení. Stane se ideální ženou."
A všecky ženy, jenž to slyšely, pravily: "Není divu, podobá se své matce."
Vdala jsem se do domu rádžova. Jako dítě znala jsem dobře popisy princů
z pohádky. Ale tvář mého manžela nebyla z těch, jež představujeme si
v pohádkové říši. Byla temná právě tak jako má. Ulehčilo se mi trochu
v pocitu strachu, který jsem měla pro nedostatek tělesné krásy; ale stín
lítosti přes to zůstal v mém srdci.
Ale když fysický zjev unikne soudu našich smyslů a vstoupí do svatyně
našich srdcí, může zapomenouti sama sebe. Vím již z dětských zkušeností,
jak oddanost je, ve svém vnitřním vzhledu, krása sama. Když má matka
upravovala různé ovoce, pečlivě oloupané její vlastní láskyplnou rukou,
na kamennou bílou mísu a lehce vála svým vějířem, odhánějíc mouchy, zatím
co můj otec seděl u svého jídla, její služba ztrácela se sama v kráse,
jež vznášela se tu nad každou zevní formou. I ve svém útlém věku cítila
jsem její sílu. Šlo to nad všechny spory, pochybnosti i výpočty, byla
to čistá hudba.
Jasně si vzpomínám, když po svém sňatku časně zrána jsem opatrně a tiše
vstala a "brala prach" s nohou svého manžela, aniž jsem ho probudila,
jak v okamžicích těch cítila jsem rudé znamení na svém čele zářit jako
ranní hvězdu.
Jednoho dne náhodou se vzbudil a s úsměvem se tázal: "Co je to, Bimalo?
Co to děláš?" Nemohu zapomenouti na stud, jejž jsem měla, jím přistižena.
Mohl si snad mysliti, že hledím získati si zásluhu potají. Leč ne, ne!
To nemělo co činiti se zásluhou. Bylo to mé srdce, jež musilo se kořiti,
aby mohlo milovati.
|
