|
|
 |
Porfyrios, Iamblich, Zdeněk Kratochvíl
vyšlo v nakladatelství TRIGON, v r. 1999
(33) Přátele měl nadmíru rád a byl první, kdo prohlašoval, že přátelé
mají vše společné a přítel že je druhé já. Když byli přátelé zdraví,
stále s nimi rozmlouval, když byli nemocní, ošetřoval je, a když stonala
jejich duše, uklidňoval je, jak jsme řekli, zaříkáváním a kouzly nebo
hudbou. Znal také písně léčící choroby tělesné a jejich zpívání stavělo
nemocné na nohy. Jiné písně pomáhaly zapomenout na zármutek, krotily
hněv a zaháněly nevhodné touhy.
(34) Jeho strava vypadala takto: k snídani si dával plást medu nebo vytočený
med, k obědu prosný nebo ječný chléb s vařenou a syrovou zeleninou, zřídka
maso z obětních zvířat, a to ještě ne z kterékoli části.'3 Když chtěl
vstoupit do nějaké jeskynní svatyně a strávit tam nějakou dobu, požíval
většinou taková jídla, která zahánějí hlad a žízeň. Proti hladu si připravoval
směs z máku, sezamu, ze slupky mořské cibule, pečlivě myté tak dlouho,
až ztratí štávu,'4 z lodyh asfodelu, z listů slézu, z ječné mouky a z
cizrny, všeho stejnou váhu, směs rozdrtil a pokropil hymettským medem.
Proti žízni mísil jádra z melounu, lepkavé hrozinky, z nichž napřed vybral
jadérka, květ koriandru, semena slézu, portulák, strouhaný sýr, jemnou
mouku a smetanu, a to všechno smíchal s ostrovním medem.
(35) Těmto receptům se podle něho naučil Héraklés od Démétry, když měl
jít do Libye chudé na vodu. Díky tomu si jeho tělo zachovávalo stále
stejný stav jako podle šňůry,
nebylo jednou zdravé, podruhé nemocné, ani se nestalo, že by jednou tloustlo
a přibývalo na váze a podruhé hublo a sláblo. Jeho tvář prozrazovala,
že jeho duše má stále stejnou povahu. Nestalo se totiž, že by se rozjasnila
potěšením nebo stáhla bolestí, ani nebylo vidět, že by ho ovládla radost
nebo zármutek - nikdy ho nikdo neviděl smát se nebo plakat.
(38) Doporučoval mluvit o rodu bohů, daimonů a héroů s úctou a dobře
o nich smýšlet, být oddaný rodičům a dobrodincům, poslouchat zákony,
poklonit se bohům ne jenom tenkrát, když člověk jde kolem chrámu, ale
opustit kvůli tomu dům, obětovat bohům nebeským lichý počet a podsvětním
sudý. On totiž označil tu nejlepší z protikladných sil jako monadu -
jednotku, světlo, pravé, stejné, stálé a přímé, a tu horší jako dyadu,
dvojici, tmu, levé, nestejné, okrouhlé a pohyblivé.
(39) Doporučoval také toto: neubližovat rostlinám jedlým a plodícím ovoce
a stejně tak živým tvorům neškodícím člověku a neničit je. Nejen svěřené
peníze, ale i svěřená slova věrně střežit pro toho, kdo je svěřil do
úschovy. Uznávat tři rozdílné druhy věcí hodných péče, za nimiž by měl
člověk jít a jimiž by se měl zabývat: první věcí je to, co je ušlechtilé
a krásné, druhou, co je užitečné pro život, a třetí a poslední to, co
je příjemné. Nepřipouštěl však rozkoš obyčejnou a šalebnou, nýbrž bezpečnou,
důstojnou a chráněnou před pomluvou, protože jsou dva druhy rozkoší:
jedny se
rozmařilostí zavděčují břichu a smyslnosti, ty přirovnával k vraženým
zpěvům Sirén, druhé pak jsou spojeny s krásnými, spravedlivými a pro
život nutnými věcmi, v přítomnosti jsou příjemné a později nevyvolávají
žádné výčitky; ty se podle něho podobají múzické harmonii.
(40) Nabádal, aby si lidé dávali pozor především na dvě období, před
usnutím a po probuzení. V každém z těchto období má člověk uvažovat o
tom, co udělal a co bude dělat, aby sám sobě složil účty z každého jednotlivého
činu už vykonaného a aby si předem rozmyslel, co vykoná. Má si tedy před
spaním zazpívat tyto verše:
Do svých ospalých očí dřív spánek nepouštěj,
dokud třikrát se nezeptáš na vše, cos toho dne udělal:
„V čem jsem chybil?
Co učinil jsem?
Co nutného nechal stranou?" |
|
|
|
