|
|
 |
KAPITOLA DRUHÁ
v níž se dovídáme o prvních krocích trpaslíka Pitrýska
ve velkoměstě, jeho setkání s koťátkem Fifinkou
a nečekaných možnostech
Mokrá ulice byla ještě barevnější než večerní nebe, plna modrých,
bílých, růžových, zelených a fialových skvrn. A když tak Pitrýsek stál
a rozhlížel se po světě, který mu připadal pohádkovější než všech dvanáct
pohádek knihy, spustil se vám najednou déšť.
Než si uvědomil oč jde, už byl, jak se říká, v louži. Bylo to malé jezero
a zalévalo téměř celý chodník. Pitrýsek stál na břehu a nevěděl, kudy
kam, protože mu ještě nebylo známo, že překážky lze obejít. Jen ho bolely
oči od světel a trochu z nich dostával závrať. V louži svítily žluté,
bílé a modré koule a jemu se zdálo, že se na vodě kymácí začarované lampionové
loďky.
 Tu
spatřil malinké kotě, které se také schovávalo před deštěm a zaradoval
se, že není sám, i když to koťátko znal jen z vidění. Hrávalo si na otomanu
a s klubíčkem a také se někdy šplhalo po knihovně. Bývala-li kniha otevřena,
rád se na ně díval. Ale nevěděl, jaké by to mohlo být zvíře. Zeptal se
tedy:
"Jsi lev?"
"Ne," řeklo kotě.
"Jsi tygr?"
"Ne,"
odpovědělo kotě.
"Kdo jsi?" zeptal se Pitrýsek.
"Jsem Fifinka,"
odpovědělo slušně koťátko.
"Já jsem zase Pitrýsek," povídá náš trpaslík.
S vaším dovolením, uprchlík."
"Škoda, pane, že nejste kocourek,"
řeklo koťátko Fifinka. "Uprchlíci mě, bohužel, nezajímají." A odešlo
tiše našlapujíc na měkké tlapky.
Pitrýsek tedy lítostivě přecházel po neurčitém břehu jezera a přemýšlel,
jak se dostat dál. Byl plný odvahy, poněvadž nic o světě nevěděl a ničeho,
kromě husy, se nebál. Potom přišli první dva lidé, které v tomto městě
potkal - hoch a dívka. Měli na sobě lesklé pláště, plné světla a vody.
"Andulo," řekl hoch, "dej pozor, ať nešlápneš do louže!"
Ale dívka šla voda nevoda, bláto nebláto - a on šel tedy za ní. Řekla
si: Je hezké, že jde všude, kde já. A byli tak rádi, že se za nimi Pitrýsek
dlouho, dlouho díval, měl schopnost poznávat štěstí.
A za tou dvojicí kráčel široce muž v ošumělém gumáku a zpíval píseň:
"Napij se bratříčku,
napij, napij se zhluboka . . ."
A ještě něco, ale to již Pitrýsek neslyšel.
Člověk se vrávoravě zastavil a sáhl si do kapsy, aby si zapálil cigaretu.
Nezhašenou zápalku hodil do louže, kde se sykotem uhasla. Pitrýsek tomu
sykotu porozuměl, protože chápal řeč lidí, zvířat, motýlů, květin, ba
dokonce i zápalek.
"Takhle, prosím, jsem dopadla," pravila
zápalka. "A jsem z nejvyššího smrku v celém lese. Jen jednou jsem si
škrtla a je konec. Ach, osude, osude . . ."
"Zápalko," řekl Pitrýsek,
"hořela jste skutečně krásně. Letěla jste jako kometa."
"Ale jděte,
pane," povídá zápalka "takové řeči si nechte. Jsem pouhé dřevo, žádná
kometa. Já vůbec, pane, nevím, co to je."
Tu Pitrýska napadla myšlenka, která ho již od té doby neopustila a zeptal
se nesměle:
"Promiňte, prosím, neviděla jste někde nějakého trpaslíka?"
Řekl si, že by bylo krásné, kdyby na světě byl aspoň jeden trpaslík.
Kdyby ho třebas nikdy neuviděl a jen ho celý život hledal, už by nebyl
tak sám v tomto světě, který se mu zdál příliš velký. Ale zatím se od
zápalky nedočkal odpovědi - zápalka se zajímala hlavně o sebe.
Teď přeplavu na druhou stranu," řekla roztržitě, "možná, že se dostanu
aspoň do sběru. Chtěla bych přece jen ještě trošku užít. Nechcete se
se mnou svézt?"
"Dobře," řekl Pitrýsek, "děkuji vám, zápalko, již
dávno jsem neviděl tak ochotnou osobu."
Pluli po kaluži, jako veslo sloužila Pitrýskovi druhá zápalka. Ani moc
nespěchali, tak se jim líbila ta plavba mezi brevnými koulemi v plytké
vodě. Po cestě vzdělaně hovořili a Pitrýsek byl rád, protože po huse
mu připadala zápalka velice chytrá.
"Nejste vy z rodiny Pitrýsků,
kteří žili na Čerchově?" zeptala se zápalka. "Říkalo se jim Černí."
"Já nejsem, bohužel, z žádné rodiny," pravil zarmouceně Pitrýsek. "Byl
jsem v knize pohádek."
"Tak se nezlobte," odpověděla zápalka. "Já
jsem zase ze smrku."
Tak si povídali, Pitrýsek vesloval a zápalka byla plná naděje, že se
možná dostane aspoň do sběru. Na břehu se zdvořile rozloučili a zápalka
řekla:
"Jste velice milý společník, takových už je dneska málo."
Ach, bože, pomyslel si Pitrýsek, jaké to bylo hodné dřevo. Ale neřekl
na rozloučenou nic než:
"Na shledanou, zápalko, tisíceré díky!"
Nad ním se rozsvítil obrovský zelený neon a Pitrýsek si pomyslel:
"Tak vida, svět je zelený!" Ale neon zhasl a po něm se rozsvítil fialový.
Pokaždé byl svět jiný - podle světla.
|
|
