Jak žili lidé před stopadesáti lety?
Z poznámek vydavatele:
Dne 20. září r. 1845 odjeli Němcových z Prahy do Domažlic a brzy potom Karel
Havlíček požádal Boženu Němcovou o příspěvky do České včely. Začínající
spisovatelka odpověděla soustavným dopisováním do Květů i do České včely.
V Květech publikovala mezi 29. listopadem a 16. prosincem 1845 šest "Obrazů
z okolí Domažlického", v České včele pak pak od 2. ledna do 11. srpna 1846
jednak samostatný popis "Selské svatby v okolí Domažlickém", jednak novou
serii "Obrazů okolí Domažlického" (devět na počet)...
Ukázka:
Já a starý bulák, který vstal od nízkého hrobu a naposled rukávem uplakané
oči utřel, byli jsme poslední odcházející ze hřbitova.
"Půjdete do hospody, táto, anebo půjdem kousek cesty pospolu?" ptám se
ho. "A což bych v hospodě řídil, žížeň nemám a chuť k tanci dávno přešla.
Nebudete-li se zamne stydět, půjdem spolu."
"Vy jste tomu dal; kdybych se za Vás styděla, nebyla bych se nabídla."
Šli jsme tedy spolu.
"Dnes se mně vaše děvčata zvlášť dobře líbily, ty vínky jim rozkošně
sluší," povídám na cestě.
"To je má řeč, ale ony mi to nevěří; nevím věru, co se s těmi šátkami
ztřeštily. Panně šátek nepřisluší, ten je pro ženu. Kdybyste viděla,
jak pěkně vyhlížely děvčata za mých mladých let, pro podívanou aby byly.
Do pasu se pěkně stáhla, hlavu samý vrkoč, fábory a na čele čistý vínek.
Potom neměly krky tak zadělané; ten byl holý, kolem okruží a napřed drcek*)
s granátem, přes prsa nápěnku**), věřte mi, každou
mohl vymalovat, jak hezky vyhlížely. Ale teď, ani se na ně dívat nemohu,
jako i na chlapce s krátkými vlasy a dlouhými kabáty. Ta chasa si nerozumí,
a kdyby jim člověk co řekl, odpovědí, "že jim dají vlasy mnoho pletení
a bulka, že je studená. Chlapcům se šarka špiní a v zimě nehřeje." Na
mou věru, ten svět se zvrátil; jaké to bývávaly zimy a přece by nebylo
vzalo děvče plenu nebo šátek na hlavu pro celý svět. Já sám jsem již
přes osmdesát let stár, ale ani plášť ani šátek jsem posud na těle neměl.
Nebožka Hanče, Pánbůh jí dej lehký spánek, chodila pořád s holým krkem
v bulce a jen když byla tuhá zima, vzala dlouhý kožich. Já chodíval na
volání a třebas hodinu jsem stával u okénka v lehké kazajce; na střeše
praštěly zimou hřeby, a mně bylo teplo jako po muzice. Já nevím, má-li
ta chasa nyní rybí krev, anebo se za starý kroj stydí."
"To jste trefil; ohně oni mají dost, ale ta šlakovitá paráda. Vy zde
o té čertici málo víte a nesmíte si na mládež přespříliš stěžovat, ale
přijďte do kraje, tam uvidíte selky samé zlato a hedvábí, samou krajku
a drahý šátek. Jich krásný kroj se jim zošklivil."
"I bodejž je pan páter, pomalu budou nosit také kokrhele, ne?" vskočil
mi starý se smíchem do řeči.
"Možná dost. Věřte mně, když jsem byla před dvěma lety ve své otčině
a viděla krajanky své, že jsem zlostí a lítostí div neplakala. Co jsem
se natěšila, až je uhlídám v tom pěkném kroji, tu máš, ono se to hrnulo
do kostela napolo po selsku, napolo po městsku ustrojené. K čemu vyhlížely!
- Se šatem složí sedlák i své prosté mravy, všecky staré obyčeje, písně
a hry se mu zdají hloupé a konečně zkazí tím opičením i svou krásnou
řeč. Mysle, že mluví po selsku příliš sprostě, učí se to po městsku a
že bývá z většího dílu ve městech řeč pokažená, to je stará historie.
Za celý den bych vám, milý tatíku, nevypověděla všecku zkázu, která z
parády pochází."
"Oh, milá paní, však já mám z toho dobrý rozum a vím, že to za čerta
nestojí a zvlášť u sedláka. Řeknu jen ku příkladu u nás; dříve si naše
selky na všechno samy napředly, i na pleny, a hrubší věci i samy utkaly.
Teď plátno prodají a koupí bavlněné hadry řídké jako mhlu. Ovšem to nebylo
zdarma, ale člověk k tomu poznenáhla přišel, ani nevěděl jak, a byla
to věc nepřežitelná. Když míval chlapec pěknou šarku a kamizolu, děvče
dvě nedělní sukně, dvě zástěry a pas, měli to na kolik let a šetřili
toho jako zlata. Nyní má sedlák dva soukenné kabáty, šarky a kazajky.
O ženách hřích mluvit! Nemá-li dvanácte sukní, kdož ví kolik drahých
šněrovaček, zástěr, plen a kabátků, není spokojena, a k tomu ještě přes
chvíli cos nového. Já vám povídám, dvakrát tolik stojí ten nynější šat,
a nevydrží polovic, co náš starý. Co ty selky hlav si nalámou, jak by
nejlépe tu parádu vytloukly, a co hubě soust utrhnou, to mají náhrady.
Sám čert je svádí a půjde-li to tak dál a dál, sežere paráda chléb. Není
divu, že nás Pánbůh tresce!"...
*) Spínadlo, kterým se sepne u mužských a ženských
zpředu košile, některé ženy říkají také jen spínátko
**) Pentle šněrovaná přes prsa. |
