Ž  Í  Ž  A  L  A    


Knížky
Pavla Kytlicová
RODIČE A DĚTI
  
Tuhle knížku Vám nejlépe přiblíží ukázka. Snad jen krátce: Pavla Kytlicová není profesionální spisovatelka, k napsání knihy o svém dětství ji přiměli její přátelé Otokar Březina a Jakub Deml.

Pavla Kytlicová žila v letech 1874 až 1932, takže vypráví také o době konce 19. století.

Knížka je koupená v antikvariátu.

Ukázka:

Císařovna

Dosti často vydávala se maminka se mnou na ranní toulky. Tentokrát jsme si zvláště brzo přivstaly, už před čtvrtou hodinou, a putovaly jsme přes Sofienbrücke do Prátru. Tehdy hned za mostem začínaly louky a my se pustily k hlavní aleji. Tam jsme si teprve oddechly.

Obě jsme náruživě milovaly stromy a květiny a to blahé ticho, ta samota, vůně ranní rosy na nás tak působily, že změnily v tu chvíli všecky naše vztahy. Maminka celičká omládla a já zas jako bych vyspěla. Tak jsme se k sobě přiblížily, že nebylo mezi námi takřka rozdílu. Já se jí svěřila se vším a ona mi řekla tak mnohé, co teprve po letech jsem pochopila. Bylo to, jakoby naše vzájemná zpověď.

Co jsme se spolu namudrovaly! Jaké otázky jsme "luštily"! Až do čtvrté dimense jsme zabloudily! Nedlouho před tím popravili známého vraha, mnoho se o tom četlo v novinách. Maminku to hrozně rozčilovalo. Byla vášnivě hrdá a tu hrdost předpokládala v každém svobodném člověku; i trpěla velice, slyšíc, že člověka spoutali a vedli jako zvíře ke špalku a dívají se s hodinkami v ruce, jak kat vykonává za peníze týž zločin, pro nějž vraha vyšetřovali a odsoudili. Nezastávala se zločinců, ale způsob jejich potrestání ji pobuřoval. Uvažovala: Že se lidé tak sami před sebou ponižují! Vždyť v tom popravovaném odsuzují sami sebe. Že se v nich nebouří krev? V každém člověku dříme bestie a víme my, komu máme děkovat, že jsme se toho neb onoho zločinu nedopustili? -- "Já," pravila, "kdyby se mi stalo to neštěstí a podlehla bych nějaké vášni a byla za to odsouzena na smrt, neustala bych svých soudců prosit, aby mého života takto neutráceli, aby nemuseli nésti tu tíhu, k níž jsem se odsoudila sama: nýbrž aby mně popřáli můj skutek částečně odčinit tím, že mne vydají lékařům na pokusy s nejhoršími nemocemi a chorobami. Kdybych podlehla, snad svou smrtí vykoupím přece nějaký lidský život, jejž lékař, poučiv se na mně, zachrání. Jsem si jista, kdyby zločincům dali na vybranou, trpět ve službách lékařské vědy nebo zemřít na popravišti, že by málokterý volil toto poslední. Už i ta myšlenka, že má právo svobodné volby, byť jen mezi dvěma a takovými možnostmi, povyšovala by ho nad zvíře!--
  
Zpět na "Knížky"