 Tuhle
knížku Vám nejlépe přiblíží ukázka. Snad jen krátce: Pavla Kytlicová není
profesionální spisovatelka, k napsání knihy o svém dětství ji přiměli
její přátelé Otokar Březina a Jakub Deml.
Pavla Kytlicová žila v letech 1874 až 1932, takže vypráví také o době
konce 19. století.
Knížka je koupená v antikvariátu.
Ukázka:
Císařovna
Dosti často vydávala se maminka se mnou na ranní toulky. Tentokrát jsme
si zvláště brzo přivstaly, už před čtvrtou hodinou, a putovaly jsme přes
Sofienbrücke do Prátru. Tehdy hned za mostem začínaly louky a my se pustily
k hlavní aleji. Tam jsme si teprve oddechly.
Obě jsme náruživě milovaly stromy a květiny a to blahé ticho, ta samota,
vůně ranní rosy na nás tak působily, že změnily v tu chvíli všecky naše
vztahy. Maminka celičká omládla a já zas jako bych vyspěla. Tak jsme se
k sobě přiblížily, že nebylo mezi námi takřka rozdílu. Já se jí svěřila
se vším a ona mi řekla tak mnohé, co teprve po letech jsem pochopila.
Bylo to, jakoby naše vzájemná zpověď.
 Co
jsme se spolu namudrovaly! Jaké otázky jsme "luštily"! Až do čtvrté dimense
jsme zabloudily! Nedlouho před tím popravili známého vraha, mnoho se o
tom četlo v novinách. Maminku to hrozně rozčilovalo. Byla vášnivě hrdá
a tu hrdost předpokládala v každém svobodném člověku; i trpěla velice,
slyšíc, že člověka spoutali a vedli jako zvíře ke špalku a dívají se s
hodinkami v ruce, jak kat vykonává za peníze týž zločin, pro nějž vraha
vyšetřovali a odsoudili. Nezastávala se zločinců, ale způsob jejich potrestání
ji pobuřoval. Uvažovala: Že se lidé tak sami před sebou ponižují! Vždyť
v tom popravovaném odsuzují sami sebe. Že se v nich nebouří krev? V každém
člověku dříme bestie a víme my, komu máme děkovat, že jsme se toho neb
onoho zločinu nedopustili? -- "Já," pravila, "kdyby se mi stalo to neštěstí
a podlehla bych nějaké vášni a byla za to odsouzena na smrt, neustala
bych svých soudců prosit, aby mého života takto neutráceli, aby nemuseli
nésti tu tíhu, k níž jsem se odsoudila sama: nýbrž aby mně popřáli můj
skutek částečně odčinit tím, že mne vydají lékařům na pokusy s nejhoršími
nemocemi a chorobami. Kdybych podlehla, snad svou smrtí vykoupím přece
nějaký lidský život, jejž lékař, poučiv se na mně, zachrání. Jsem si jista,
kdyby zločincům dali na vybranou, trpět ve službách lékařské vědy nebo
zemřít na popravišti, že by málokterý volil toto poslední. Už i ta myšlenka,
že má právo svobodné volby, byť jen mezi dvěma a takovými možnostmi, povyšovala
by ho nad zvíře!--
|
