V našem obchoďáku ji prodávali za dvacku!
Eva Kantůrková nechala téhle knížce rozhovorů vzniknout v roce 1980 a
byla za ni vězněná.
Není divu - režim se bránil nechat veřejně promlouvat ženy disidentů
a samotné disidentky:
Olga HAVLOVÁ, Marie Rút KŘÍŽKOVÁ, Elzbieta LEDEREROVÁ, Zdena TOMINOVÁ,
Gertruda SEKANINOVÁ - ČAKRTOVÁ, Anna ŠABATOVÁ, Věra JlROUSOVÁ, Jiřina
HRÁBKOVÁ, Jarmila BĚLÍKOVÁ, Libuše ŠILHÁNOVÁ, Dana NĚMCOVÁ, Marta KUBIŠOVÁ
Ukázka kousku rozhovoru se Zdenou Tominovou:
A ty nemáš pocit vydělenosti? Mít
policii takto přímo v životě - neodděluje tě to od ostatních takzvaně
normálních lidí?
Nikdy jsem neměla tolik přátel, co mám ted'. Chartou se naopak velice
rozšířil můj lidský prostor. Problém cítím v jiné věci. Jdu po ulici,
dva tajní za mnou, rameno na rameni, a proti mně proudy lidí. Jsou veselí,
kupují pomeranče, shánějí věci, baví se. Jak to, že to nevidí! Že nevidí
ty dva za mnou! A já na ně nedokážu zavolat, říct to: Podívejte, co vy
na to! Tu sílu nenajdu. Bojím se exhibice. A je ve mně taky stud za to,
co by ti tajní provedli, kdybych na ně ukázala. Rozuměj! Jsem od toho
vesele shánějícího davu oddělená stejně, i bez těch policajtů, vydělila
jsem se sama, dobrovolně . . . - a jak jdu s tou pohyblivou zdí a veselý
dav proudí proti mně, trpím nesdělitelností. Je to problém nikoli izolovanosti,
ale sdělitelnosti. Jak to říct, aby mi uvěřili, aby mě pochopili, aby
mě nebrali jako kverulanta. „To ani pravda nebude," řeknou. Dokud to
sami nezažijí, neuvěří tomu.
Jak snášíš policejní ostrahu?
Někdy mívám strach. Bydlíme ve starém domě, dveře nedoléhají, oni sedí
před nimi ve dne v noci. Slyšíme každé jejich říhnutí, každý povzdech,
slovo, a oni nás slyší taky. Jdu se vyčurat, slyší to, hraju si s dětmi,
slyší to. Když jdu do sprchy, držím před sebou proti dveřím ručník. Dveře
jsou neprůhledné, samozřejmě, a já mám přesto strach, aby mě neviděli.
Z domova je klec. Neuměla jsem si nic z toho představit, když to líčili
druzí. |
