Ž Í Ž A L A  


Knížky
Miloslava Holubová
Víc než jeden život
  
Útlounká knížka, která mě však přiměla sedět několik večerů potmě s takovým tím smutkem, o kterém nedokážete říct, čeho všeho se týká, který vám ale připadá hrozně známý a říkáte mu: "Kde jsi byl tak dlouho, že ses neukázal?"

Miloslava Holubová se narodila v roce 1913, v mládí vystudovala práva, později ještě dějiny umění. V padesátých letech byla vězněna a v sedmdesátých podepsala Chartu 77. To vše poukazuje na nesnadné živobytí, o ničem takovém se však v knížce nedočtete. Knížka je smutná, ale je v ní napsáno především o tom, co si s sebou člověk nese z dětství a mládí, o obrovském vlivu rodičů (jejich vzájemného vtahu, rodinných intrik, věcí, o kterých se s dětmi nemluví a podobně) na náš život a o tom, jak se se všemi těmito traumaty vypořádáváme.

Knížka byla od roku 1980 rošiřována v opisech a po revoluci vyšla v roce 1994 v Melantrichu. Já jsem ji koupila v antikvariátě a mohu vám ji opravdu doporučit.
  
Ukázka

Schoulená, uplakaná, pod klavírem v rohu salonu u dědečka. A když po chvíli zvednu hlavu a začnu se rozhlížet, protože sem z haly v kolotavém rozhovoru právě přichází mnoho nohou, všimnu si kousek dál bratra Mojmíra; že by byl také plakal? Oba jsme trapně překvapení, ale není čas na klopení zraku. Víme už, že z pohovky a z křesel na protější straně, kam společnost zasedne, je pod klavír krásně vidět. Musíme tedy honem zmizet. Jsem na řadě, jsem blíž u dveří. Doma, než se jelo k dědečkovi a babičce, bylo zase cosi zlého a v kočáře, na sedadlech proti rodičům, se na to špatně zapomínalo.

Jindy jsem se zrovna tak nečekaně sešla s Libuší v hustém křoví, které se táhlo podél zahradní zdi. Tam jsme se v podobných situacích schovávaly. Když jsme se tam sešly, přilezly jsme k sobě a pak těsně přitulené, paže kolem ramen, pozorovaly jsme s mokrými tvářemi společnost rozsazenou asi u pěti stolů. Toho smíchu, veselého pokřikování od stolu ke stolu! A nikdo, krom dětí ukrytých v jasmínu, nepozoroval namáhavé úsměvy a smutné oči našich.

Po létech jsme se jednou na návštěvě u přátel procházely s Libuší červnovou zahradou. Zastavily jsme se u kvetoucího jasmínu a chvilku tam v řeči postály. Sestřička ulomila větévku, zvedla ji trochu nad hlavu, otočila a zatímco jsme si povídaly, vážně pozorovala zadní stranu listů a květů. Víš, co děláš? - povídám a směju se. Překvapeně vzhlédla. No, já jen, že to taky dělávám; kvetoucí jasmín mně připomíná, jak jsme se tam ubrečené sešly. Na okamžik jsme si hleděly do očí. Pak přikývla, usmála se a potom jsme se objaly.