Ulicí šíří se pach jídla z kuchyní
a soumrak zúží dech jak jenom jednou v roce.
Chomáč se měkce tře — vzpomínám na Vánoce
modré a ledové, pár zasněžených dní.
Legenda zdá se však zas chudší o přísvit,
rok co rok o odstín, už skoro nedojímá.
A uhlí rachotí. Drkotá holá zima.
Je čtvrtek, Štědrý den. A pátek... Jít a jít. |
 |
Chumelí hustě. Po ulici
mechově tiché kráčím sám.
Vy sýpky noci, domy spící,
je pozdě k ránu. Vzpomínám...
Říkají dětství... Proč jen bože,
proč v jeho mukách vidí ráj?
Zahrada dětí? Cože, cože,
tu chcete zahrát na šalmaj?
Bezmocné obavy ve tmě v tichu,
kdy jenom kletby, kletby mstí
dospělých lidí krutou pýchu
a strašný pocit malosti,
ó dětství, to je tvoje příchuť,
to malé já, z nějž nelze ven,
to malé já malinkých hříchů,
z kterých jsi býval poděšen,
ta lítost a to ponížení:
„Je devět hodin, musíš spat!“ |
