Zizala

V dokumentárním filmu Olgy Sommerové "O čem sní ženy" mluví ženy o svém životě a snech. Neuvěřitelně skutečně a pravdivě.

Přemýšlím o tom, že napíšu Olze Sommerové dopis, protože to, co ona natočila, jsem si já vždycky přála slyšet - pravdu od žen, které už mají prožitou část uskutečňování svých snů a plánů; co je to manželství, co to znamená mít děti, stárnout, jak v tom můžu zůstat svá nebo sebe najít a jestli se láska skutečně s věkem vytrácí, jak mi naznačuje mé okolí. Život přece nekončí ve třiceti! (a mamka mi toho řekla tak málo)

V žádném případě nechci Olze Sommerové její dokument nějak vykrádat nebo se na něm přiživovat - následující řádky a obrázky berte, prosím jako upoutávku na tento výjimečný film.

Moje maminka byla dominantní, naše rodina byl prostě jasnej matriarchát a já jsem jednoduše toužila po její lásce, ale já nevím, jestli na ní neměla čas nebo nebyla schopná ji projevit, to nevím... Ale já jsem prostě strašně moc pracovala doma, abych ji viděla v dobré náladě a takovou láskyplnou. Myslím si, že to se na mě dost podepsalo, vzbudilo to ve mě představu, že si nezasloužím lásku jen tak - já jsem nikdy nevěřila tomu, že mě někdo miluje...

Můj muž se strašně dlouho choval jako syn své matky, ne jako muž své ženy. On sám se s tím hrozně poctivě pral a já si myslím, že ta poctivost, jeho a moje, byla takovej základní kámen našeho manželství.

...no a tak jsem vyplakala mnoho slzí a snažila jsem se o tom mluvit, nikdy jsem si to nenechávala pro sebe, vždycky jsme o všem mluvili otevřeně a tohle je věc, za kterou jsem mu strašně vděčná. To vůbec není běžný, rozhovor, dialog, to vůbec není běžná věc a musím říct, že vždycky, ať jsem mu řekla cokoliv, vždycky mě naslouchal.

(Jaká byla vaše představa o lásce a o manželství?) Budu mít manžela, se kterým se nebudu nikdy hádat a všechno bude jenom jako kdybych byla pořád někde na dovolené nebo někde na moři, které mě nosí.

Já bych chtěla manželství, abych nebyla sama ve dvou. Ty můžeš s někým žít a seš jako víc opuštěná než když žiješ sama.

Ženy, které jenom žijí pro rodinu, najednou zjistí: "Já jsem sama a co?"

Nechci už manželství, vím, že to k ničemu není dobré, pro mě. Je to dobré pro malé děti, když do manželství přijde, ale když to dítě už je vlastně hotový člověk, když ten charakter a všecko už to má takhle vstřebaný, tak není nutno, to je můj názor, setrvávat v manželství, které škodí všem zúčastněným.

Na manželstvích, všech, co mi vadí? Že mi někdo stále dýchá na krk a všechno mi kontroluje a sleduje a ačkoli nedělám pro nikoho nic špatného, tak jako když se stále vytváří jako když pocit viny ve mě, jako kdybych já dělala něco, co se nesmí, nebo všechno "jakoby", něco divného, to co mě vadí, co mě ničí. Pak ta žárlivost, takový to majetnictví, jako když arab si koupí, nechci říct ženu, to je takové vulgární, já nevím, třeba velblouda a je jeho. Tak když na tom velbloudu chci jet na vejlet, tak jedu na vejlet, a když mám hlad, tak ho zabiju a sním. A takový já mám pocit z manželů, že se chovají, ke svým manželkám.

Jejich výchova spočívala v tom, že mě dávali najevo, že mě nebudou mít rádi jen tak, pro nic, ale že pro to musím něco udělat - to znamená dobře se učit a být hodná a poslušná. No a to se mi třeba někdy nedařilo, takže jsem si vůbec nebyla jistá, jestli mě mají rádi...

Vlatně já jsem do toho manželství šla tak, že jsme dvě samostatný bytosti, nezávislý, a jdeme nějakou dobu vedle sebe. Ono to teda potom tak nebylo... prostě jsem si připadala, že jsem utopená v těch praktickejch věcech, jak uvařit, vyprat plíny, dojít s dětma ven, bavit je a vydělat peníze. Pak jsem zjistila, že nesu na zádech svýho muže... po deseti letech už byl opravdu hrozně těžkej, tak jsem ho shodila. Pro mě vůbec už to podání žádosti, nebo to uvědomění si, že se můžu rozvést, to byla pro mě obrovská úleva a pocit svobody.

Pro mě sen byl žít někde v lese na samotě, se svým milovaným mužem a hodnými dětmi...

I ten Kája taky hodně mladej, měl tu svý kamarády, hajný, třeba tři dny nepřišli domů, něco ulovili, pak zase se dlouho oslavovalo a já měla vlastně třetí, malinký dítě, a tu dobu si pamatuju, že jsem byla pořád sama doma. Sama jsem koupala děti, řvaly, a ty mužský každej den někde byli a já jsem se s tím nechtěla smířit, já jsem takhle žít nechtěla a takovou jsem v sobě měla velkou nespokojenost, až tak velkou, že jsem chtěla odejít od Káji, chtěla jsem děti sbalit... a až teprve v tý době, kdy mi tak jako bylo velmi těžko, tak teprve tenkrát jsem jako opravdu našla boha... A já jsem si tenkrát s takovým jako údivem uvědomila, že on vlastně bůh má rád toho mýho, kterýho já už skoro ráda nemám, jo?

Nechci říct, že on je špatný a já ta dobrá - já jsem si nechala na sebe naložit... Já jsem s těma dětma byla věčně sama a protože ty děti obě dvě byly velice nemocný, tak jako mi strašně chybělo, že se nemám s kým podělit o to, že teda ten mladší dneska zase měl astmatický záchvat, zase jsme tady bojovali o život a nebyl nikdo, kdo by to se mnou prožíval - mě šlo jenom o todleto.

Začla se tam vytrácet láska, já jsem dlouho tomu sama nerozumněla, co se to vlastně se mnou děje a zjistila jsem, že já jsem se vlastně nevdávala kvůli ničemu jinýmu, než proto, že jsem hledala v životě jakýsi souznění a pokud tohleto souznění nemám, to všecko navíc jako peníze, auto před domem, chata, chalupa, to je pro mě všecko na vedlejší koleji... a mě to všecko strašně chybělo a právě ten otevřenej rozhovor.

(A jaká byla vaše představa o lásce a o manželství?)
...a já se budu hrozně snažit, aby všechno bylo v pořádku a on mě bude milovat a já ho taky budu milovat...

To manželství bylo ne-konfliktní, to bylo jenom nekomunikativní, nekomunikující. Já jsem si říkala: "Proboha živýho, ten co o mě tak strašně stál a moh' se zbláznit jenom aby mě uhnal, tak najednou mi dává najevo, že ho zdržuju a obtěžuju, třeba zmínkou o společný dovolený nebo něčím takovým."

...a chtěla jsem se s manželem domluvit, abychom nějak vyčistili ten vztah, abychom nějak mohli začít a ukázala se absolutní neschopnost komunikace, vůbec jako ve větách si něco říct, nebylo možný se o základních věcech domluvit...

Vždycky jsem říkala mojí mamince, že jsem se neměla ani narodit...

On vůbec na mě nebral žádný ohledy a už ani dětí si moc nevšímal, všechno nechával na mě a když něco přišlo ze školy, tak říkal: "No, jak sis je vychovala, tak je máš."

Tátu už jsem pak nikdy neviděla... Na osvětimské rampě... To myslím je tak všeobecně známo, že když se vystoupilo z těch vagonů, tak muži vpravo, ženy vlevo a pak už jsme se nikdy nesetkali.

Já jsem svého prvního muže poznala ve vagónu do Osvětimi, asi proto, že tam nikdo jiný mladý nebyl, tak jsme se celou cestu bavili, povídali a povídali a pak nic, že jo, taky šel na tu stranu s muži...

Až do té doby, kdy jsem poznala Honzu, mi celkem muži vůbec nebyli lhostejní a během toho druhého manželství jsem si tak občas zahřešila, právě proto, že mě nebavil ten vztah po žádný stránce nějak zvlášť, ale měla jsem přitom špatné svědomí, mrzelo mě to, neumím lhát, zatloukat a říkat polopravdy a tak... to všecko mi hrozně vadilo... no a s Pošem to byl zázrak, já jsem opravdu od té chvíle se nedokázala podívat na jiného muže s tou myšlenkou "Ten by stál za hřích", nikdy.

Zpět na "Holčičí"