Kentusbágl
Jaro je konečně tady. Sluníčko obnažuje mnohé věci, které zima skryla před zvědavýma očima člověka s mírně připitomělým výrazem. Desítky druhů květin rozkvétají na nádherně zelených paloucích, tamhle vedle obalu od plenek Bobi, co jsou tak báječně suché, vidíte podběl, jak je ten alobal od čokolády z fialové krávy, rozkvetl petrklíč. Na stromě perfektně vyzdobeném igelitovými taškami (to asi ještě od Vánoc) zpívá jakýsi ptáček. Po malém jezírku obklopeném úctyhodnými stromy majestátně plavou kusy polys
tyrenu.
Nádhera. A přitom to vše, co jsem jmenoval se vejde v pohodě do jedné tašky. Na své sobotní toulky Přírodou si vždycky nějakou vezmu a nikdy se nevracím s práznou. A když odpadky vracím civilizaci, říkám si - když je nesebereme my, kdo tedy? Srnky, zajíci, tetřevi, skřivani, petrklíče a podběly? Ne, Příroda nezanechává odpady.
Závratnou rychlostí se blíží 22. duben, Den Země. Když nevyhodíte v lese obal od sušenek, budete mít hezký pocit, že za vámi nemusí uklízet Děti Země, kterým se možná smějete. A zkuste si s sebou do přírody vzít igelitku na cizí a přece naše odpadky. A to je právě ten „kentusbágl".
Honza Šípek
kangaroo@eldar.cz
(Poznámka autora - velkým P ve slově Příroda vyjadřuji úctu k něčemu, z čeho člověk vyšel a bez čeho nemůže žít)
