Otázka: Podpořil jste referendum o Temelínu a ihned se ozvaly hlasy, že už je pozdě, a Lidové noviny si dokonce myslí, že to sám dobře víte a jen takticky popichujete své protivníky. Myslíte si, že se ještě může podařit referendum uskutečnit?
Řekl jsem něco trochu jiného, než na co ty hlasy reagovaly (lze si to ověřit
poslechem příslušného magnetofonového záznamu). Řekl jsem, že jsem "přítelem
referenda", a že jsem kdysi chtěl i referendum o rozdělení státu (bylo to v
době, kdy by referendum ještě mělo smysl; když s tím nápadem později přišli
sociální demokraté, bylo už pozdě). A je to pravda: skutečně si myslím a
vždycky jsem si myslel, že v pestré škále nástrujů demokracie má referendum
své nezastupitelné místo. Dále jsem řekl, že mne mrzí, že nebylo i
referendum o Temelínu. A to mne opravdu upřímně mrzí. Ale o tom, zda může
být referendum ještě teď, totiž zda v dané politické situaci vůbec lze
přijmout, zda ho lze přijmout urychleně, zda lze referendum urychleně
vypsat a do jeho pořádání temelínské přípravy zastavit, jsem vůbec nemluvil.
Jsem v této věci značný skeptik, připadá mi to dost nereálné, a pakliže
někdo interpretoval mé výroky jinak, dělal to zřejmě proto, aby pak mohl
dodat, že chci "popichovat své protivníky". (Mimo jiné: já nevedu a nikdy
jsem nevedl boj proti konkrétním protivníkům, ale za věci, které mají smysl,
proti nesmyslům.) Čili: lituji, že referendum nebylo, nepředpokládám, že
nějaké bude, ale kdyby se vám navzdory všemu podařilo, aby ještě bylo,
upřímně bych se z toho zaradoval. Bylo by to totiž důkazem, že občané mohou
prosadit svou vůli ještě i jindy a v jiné věci, než v jaké věci ji prosazují
jednou za čtyři roky ve volbách. A teď k mému vztahu k Temelínu jako
takovému: instinktivně jsem byl vždycky spíš odpůrcem této stavby. Zdála se
mi být nejen nebezpečná, ale především gigantická: nemám rád, když se vše
centralizuje v jedněch rukách, to je totalitní princip. Na svuj instinkt
jsem se však neohlížel, a svůj pocit tudíž veřejně nevyhlašoval. A to z
prostého důvodu: věřil jsem, že naše vlády a nejrůznější odborníci vědí, co
dělají; přihlížel jsem jejich výkladu o tom, že atomová energie je jedna z
nejčistších a nejšetrnějších; uvěřil jsem sugestivní lži ČEZ, že jedna
jaderná elektrárna v jižních Čechách zachrání celé severní Čechy od totální
proměny v meteorit; vzal jsem v potaz argumentaci mého přítele Františka
Janoucha, odkazujícího mimo jiné na příklad Francie, kde má většina energie
jaderný původ, což se obrací v báječný rozvoj země; uvěřil jsem posléze
všem, kdo mě ujišťovali, že budeme sice šetřit energií, podporovat malé a
šetrné energetické zdroje, ale že se bez toho velkého a údajně levného
zdroje v budoucnu přece jen bohužel neobejdeme, jakož i tomu, že elektrárna
nebude stát víc, než je plánováno, a že bude i v čas v provozu. Časem se ale
ukázalo, že to všechno byly nesmysly, vědomé lži nebo v nejlepším případě
omyly technokratů. Když jsem si to uvědomil, pochopil jsem, že jsem měl dát
na svůj lidský a občanský instinkt a technokratům nevěřit nos mezi očima.
Pochopil jsem to, žel, pozdě. Nevylučuji totiž, že kdybych byl v roce 1990
veřejně, ostře a vytrvale bojoval proti dostavbě elektrárny, nemusela být
dostavěna a mohlo se ušetřit mnoho desítek miliard. Dnes zní otázka jinak:
zda se víc ušetří odepsáním těchto miliard jako vyhozených peněz a zrušením
elektrárny, anebo tím, že se uvede do provozu. Začínám věřit první
alternativě, i když to nemůže být hlavní argument proti Temelínu. (Jako
ekolog víte, že lacinost nesmí být nikdy hlavní argument.) Svou
spoluzodpovědnost tedy, jak vidíte, na sebe beru, mám ale různé polehčující
okolnosti. Například tu, že o věcech tohoto druhu nerozhoduje samozřejmě v
demokratických poměrech prezident, a že jen neformální porevoluční situace
způsobovala, že bych býval svým ostrým slovem tu věc mohl ovlivnit.Václav Havel
(Literární noviny č 30, 19. července 2000, rubrika Otázka pro prezidenta)
