Elfové dle germánské mytologie
Elf: Staroseverský álfr
Staroanglicky aelf [alb]
Starohornoněmecky ald
Středohornoněmecky elbinne (albína – víla)
Elfy
musíme rozlišit mezi přívětivými a neobyčejně krásnými, světlými alby, mezi
démonickými, jako smůla černými Temnými alby, kteří hospodaří pod
zemí, a mezi černými alby, které ztotožňujeme s trpaslíky. Podobné
dělení, bohužel nenalezneme ani ve starších písních, a to ani u skaldů. Pokud
si představíme Elfy jako nějaké nadpřirozené bytosti, tak pomocí tohoto dělení
můžeme elfy připodobnit k andělům a čertům v lidovém křesťanství.
Pohádky
a pověsti přinášejí pestré, dokonce i matoucí obraz skřítků – elfů, kteří se
také dají nazvat šotci, koboldi, bludičky, nebo pucci.
Většinou jsou k lidem příznivě nakloněni a pomáhají jim, alem také rádi
škádlí a na jejich případné urážky reagují zlostně a pomstychtivě. Dokáží se
proměňovat, nebo se učinit neviditelnými. Mají rádi hudbu, za měsíčního svitu
tancují na loukách a mnozí lidé se domnívali, že v ranní rose našli otisky
jejich nohou.
Vypráví
se také o únosech do říše Elfů. Ta se prý nachází v rozsáhlých podzemních
prostorách, ale na povrchu země se dá nalézt množství bran do tohoto světa.
Často jsou unášení muži, či ženy po svatbě, krátce před svatební nocí, nebo
novorozené děti. Únosům se ale také nevyhnou hospodářská zvířata. Tito unesení
nejsou unášeni pouze z tzv. reálných prostorových vztahů, ale také
z času. Neboť těch málo jedinců, kteří se vrátili na tento svět po mnoha
letech, pociťovali tuto dobu jako krátký okamžik.
Četná
jsou i vyprávění o vodních bytostech:
o vodníkovi, který byl popisován jako malý, postarší, vousatý muž
s dlouhými zelenými vlasy v zeleném oblečení. Nebo také vyprávění o rusalkách s dlouhými světlými vlasy
a okouzlující půvabnou postavou, jejichž elfickou podstatu prozrazuje snad jen
mokrý lem jejich šatů.
Domácí
duchové sice občas strašili lidi svým lomozením, ale pomáhali jim při práci a
přispívali k blahobytu domácnosti.
Snad
v důsledku keltského vlivu se v anglosaské oblasti rozvíjela svébytná
tradice Elfů, kteří se původně neodlišovali od albů. Ale staré anglosaské
přídavné jméno „aelfscine“ (krásný
jako elf) dává tušit, jak si lidé tyto vodní
nymfy a horské či lesní elfy představovali.
I
přes vliv věků zůstali Elfové živí, a to převážně v anglosaské literatuře.
Názornou ukázkou je třeba Shakespearovo dílo Sen noci Svatojánské nebo trochu mladší, Tolkienovi dílo, Pán prstenů. Tato díla ovšem představují
i vědomé mystické koláže. Ale kdo ví. Třeba je to všechno pravda. Třeba to jen
neumíme spatřit.
Na základě knížky Germánská mytologie napsal