Taoismus:
----------------------------------
Taoismus je staročínské náboženství Cesty (tao). Tao znamená dvojí: nedefinovatelnou nejvyšší skutečnost, absolutno – a „cesta“ ke spojení s tímto absolutnem. Čínské tao znamená původně cestu. Tao není totožné s bohem: bůh svět tvoří, tao je nevědomé, je to jakási absolutní kosmická nutnost, smyslem jsoucna. Lieh-Tse (398 př. Kr.) chápe tao jako „umění ponechat mysl jí samé“ a naznačuje tak základnu pro tao jako cestu k rozšířenému vědomí.
Toto náboženství charakteristickým způsobem vyjadřuje ducha čínské kultury, ctění přírody a vytváření harmonie mezi přírodou a člověkem (J. A. Hardon 1967). Největším filosofem taoismu byl Lao-Tse (VI. Stol. Př. Kr.).
Historické počátky taoismu jsou nejasné, za zakladatele je považován Li-poi-yang (6. – 5. st. Př. Kr.), zvaný právě Lao-Tse, „Starý mistr“, autor taoistické bible Tao-te-king (Kniha o tao). Spis obsahuje panteistické učení, nabádá k potlačování žádostí, pokoře a ke sjednocení se s tao.
Ústředním pojmem je zde právě tao (viz. výše), vyjadřuje prazáklad bytí a současně cestu k tomuto bytí (splynutí s tao). Tao lze chápat jako nejvyšší princip ovládající veškeré dění a současně způsob, jak tento princip poznat a podřídit se mu. Tao nelze pochopit rozumově, lze je však žít.Proto podstatnou složkou taoismu je etika, ale na rozdíl od konfucianismu (Konfu-tse 551 – 478 př. Kr.), který byl učením výhradně etický, zdůrazňujícím úctu k rodině a státu, je taoismus současně metafyzikou, vyjadřovanou však spíše básnickými prostředky než jazykem filosofie.
Taoismus byl však konfucianismem, jakož to i dalšími etickými učením, buddhismem, ovlivněn. Někteří autoři hledají původ taoismu v knize I-Ging (Kniha proměn), která měla nepochybně značný vliv na sepsání knihy Tao-te-king.
Základní metodou k dosažení tao je spontaneita, ale též sebekontrola, především vlastních potřeb. Jedná se o ideál zvláštní nečinnosti ve vztahu k nedůležitému, zvaný „wu-wei“, a je to „nečinění, v němž nezůstane nic důležitého neučiněno“. To právě připomíná buddhismus, který většinu lidských snah a vášní pokládá za nedůležité.
Součástí taoismu je i učení o jednotě principu Yin a Yang. Yin Yang jsou dva základní principy taoismu: ženský „Yin“ (pasivní, přejímající, temný a vlhký) a mužský „Yang“ (aktivní, plodící, světlý, teplý a suchý) vyjadřují dvě prapůvodní tvůrčí síly, jejichž analogií jsou i protiklady nebe a země, muž a žena, slunce a měsíc a další. Oba tyto principy mohou být chápány jako pasivní a aktivní materiální síly, v jejichž interakci mají všechny věci svůj původ (Chu-Hsi). Představují jakousi polaritu „tao“, tvůrčího počátku.
S. Colegraveová (1985) shrnuje taoistické učení Yin Yang takto: „Všechno je produktem obou těchto sil, principů nebo archetypů Yin a Yang: jejich interakcí vzniká pět elementů (kov, dřevo, voda, oheň a země), které v četných kombinacích vytvářejí základy kosmu; Yin a Yang jsou polární manifestace Velké podstaty -tao-, která je nepopsatelná; proces vznikání je spatřován cyklicky jako nekonečné vznikání a zanikání, v němž se stále vše přetváří ke svému protipólu.“
Prakticky se učení o principu Yin Yang využívá v taoistické medicíně k udržování a restauraci rovnováhy lidského těla a osobnosti, neboť jak části a funkce těla, tak i věci vnějšího světa (např. různé druhy potravin), jevy a činnosti nesou znaky jednoho nebo druhého principu (např. povrch těla je Yang, vnitřek je Yin apod.). Dvojice těchto tělesných orgánů pak vytvářejí interakce Yin-Yang (např. játra a plice) a činnost jednoho orgánu tak může ovlivnit činnost druhého.
Aplikace principů Yin Yang na lidské tělo je také východiskem akupunktury a akupresury: různé body na povrchu těla ovlivňují různé činnosti vnitřních orgánů.
Do hry přitom vchází též životní princip či životní síla zvaná „ch’i“. Tělesné a duševní zdraví pak závisí na harmonických vztazích mezi Yin a Yang lidského těla a psychiky.
Na základě knížky Lexikon magie sestavil a napsal