Náboženství starých Germánů:

 

Jednalo se o náboženství s rozsáhlým panteonem bohů. Každý germánský kmen měl svého hlavního boha, a jemu zakládal svůj kult. Jelikož Germánské kmeny přišli z Asie, můžeme v některých jejich bozích hledat jistou podobnost například s indickým učením. Hlavním pramenem, kde se můžeme seznámit nejen s náboženstvím germánů je Edda.

 

Germánští bohové a bohyně:

„Ničeho si nevážili staří více než slávy, kterou nepropůjčoval lesk bohatství, nýbrž vedení ve zbrani. Proto kdysi dbali nejslavnější muži o to, aby se účastnili vzbouření, rozněcovali spory, pohrdali klidem, dávali přednost válce před mírem…“

Božstvům se připisovali vlastnosti, jimiž se vyznačovali i pozemští hrdinové. Na rozdíl od ostatních kultur té doby měli germánští bohové omezenou moc, a to nejen v morálním ohledu, neboť mytologie jim zároveň přisuzovala i konec.

 

 

Ódin (Odin; Wodan; Wotan):

Nejvyšší a nejstarší bůh v eddické tradici, je nejkomplikovanější postavou mezi germánskými bohy. V písni o Grímnim, kde je sám bůh uveden jako vypravěč, se píše, že: „Ódin je první z Ásů“:

„Jasan Yggdrasil

je nejlepší ze stromů

a Skidbladni ze skvělých lodí.

Ódin z Ásů,

z ořů Sleipni.“

Ódin je popisován jako temná, chmurná postava, zahalená do tmavého pláště; je jednooký, tvář mu zastiňuje klobouk, stažený hluboko do čela. Můžeme u něj vidět jeho oštěp Gungni (Gungnir, „houpající se“) a prsten Draupni (Draupnir, „kapka“). Je bohem větru a bouře, v noci sviští povětřím v čele divokého lovu. Již jeho jméno tomu napovídá, neboť Wotan znamená pán Wod, tedy pán „běsnícího houfu“. Ódin je pán nad životem a smrtí, a proto všechny kmeny přinášely lidské oběti, většinou zajatce nebo otroky, aby učinili zadost nárokům bohů a přinesli tak svému kmenu mír a pokoj. Ódin měl také roli boha války, který přivedl ve válce Vanů na svět válku jako takovou. Je považován za autora bitevního uspořádání ve tvaru klínu, které mohlo prorazit nepřátelské šiky. Byli mu přisuzovány i vlastnosti jako ochránce setby a ohnišť, byl mu vzdáván dík za bohatou sklizeň a silný dobytek. Přinesl také lidem básnířství, přesněji medovinu básníků, po jejímž požití se dostavují básnické schopnosti. Ale i zrod runového písma je připisován Ódinovi, který je prý podle Hávu získal díky svému sebeobětování.

 

Týr (Tyr; Tíwaz):

Až do 1. století před Kr. byl tento bůh války téměř u všech germánských kmenů nejvyšším bohem, později byl však vytlačen Ódinem. Tacitus popisuje tohoto boha slovy:

„regnatur omnium deus, cetera subiecta atque parentia“.

 Je druhý z trojice Ásů. Jeho atributem a symbolem jeho funkce byl meč. Byl také nejspíše uctíván jako bůh lidového shromáždění thingu. Na severu byl Týr bohem práva a přísahy. Dle pověsti přišel o svou pravou ruku, o ruko, kterou se přísahá. Bohové prý chtěli zajmout nebezpečného vlka, a navrhli mu aby se nechal dobrovolně spoutat do pout, která snadno roztrhne, a tak že by ukázal všem svou moc. Vlk jako záruku požadoval, aby jeden z nich strčil do jeho tlamy ruku. Když vlk zjistil, že se ze začarovaných pout nedostane, ukousl Týrovy ruku:

„Tu se smáli všichni, jen Týr ne…“

 

Tór (Thor; Donar)

Ódinův syn z prvního manželství. Třetí a poslední z velké trojice Ásů. Jeho jméno znamená hrom, a proto je i za boha hromu považován. Popisuje se jako vysoký silný mladý muž, rudovousý, s pronikavým pohledem. Jeho chuť k jídlu je nesmírná a stejně tak je velká jeho žízeň. Svou mimořádnou sílu používá především proti obrům a zlým duchům, tedy vůči mocnostem nepřátelským životu. Je nejsilnějším z bohů, kteří – stejně jako lidé – potřebují jeho pomoc. Tór se vyznačuje především fyzickými schopnosti, nikoli duševními. A proto jsou mu lest, lež, přetvářka či klam cizí. Jeho atributem je kladivo Mjöllni (Mjöllnir, „lomozník“). Toto kladivo se prý údajně samo vracelo k bohu, když je Tór vymrštil, nebylo pouze zbraní a symbolem jeho válečnické moci, ale také symbolem plodnosti. Kladivem Tór oral zemi a zúrodňoval ji, přinášel déšť a vyháněl mráz a led. Tór je tedy spíše bohem rolníků než válečníků. Měl velký význam i pro námořníky, kteří ho prosili o příznivý vítr, neboť byl uctíván jako vládce větrů a počasí: „Vládne ve vzduchu tím, že řídí hrom a blesk, vítr a déšť.“

 

Frey (Frayer)

Popisován slovy:

„nejvznešenější mezi bohy;

 vládne deštěm a slunečním svitem a tím i růstem Země;

 je dobré jej vzývat a žádat o dobrou úrodu a mír,

 stěží také bohatství lidí.“

Jde tedy o boha míru, blaženosti, bujnosti a rozkoše. Jezdil na kanci Gullinborsti („ten, který má zlaté štětiny“), jenž je živočišným ztělesněním plodnosti. Druhým prostředkem, pomocí něhož se pohybuje, je kouzelná loď Skídbladni (Skidbladnir).

 

Loki

Jde o nejproměnlivější postavu v germánském panteonu. Neměl žádnou funkci a neexistoval žádný jeho kult. V důsledku své rozpolcené povahy patřil tento lstivý bůh jednou k přátelům bohů, jindy se stal jejich nejzlomyslnějším protivníkem. Na jedné straně získával pro Ásy cenné věci, a na druhé je okrádal a škodil jim. Lidem pomáhal tím, že je učil mnohým užitečným dovednostem, neboť je považovat za vynálezce rybářské sítě. Mýtus spojuje Lokiho s obryní Angrbodou (Angurboda, „hoře přenášející“), s níž zplodil tři nestvůry: vlka Fenriho, hada Midgarda a bohyni mrtvých Hel. Tyto příšery spolu s Lokim nakonec všechno zmaří.

Loki je chycen a přikován ke skále, kde mu do tváře kana hadí jed. Když se kapka dotkne jeho obličeje, zkřiví se Loki bolestí a způsobí tím záchvěv skal a hor – lidé jsou vylekáni zemětřesením. Ale nakonec Loki vyvázne, dovede nepřátele bohů k ragnaröku a zahájí konec světa.

 

Frigg (Frija):

Jde o hlavní germánskou bohyni. Původně byla provdána za Týra, později za Ódina. Byla pokládána za zakladatelku a ochránkyni manželství a rodinného štěstí a byla uctívána jako bohyně lásky. Rovněž se však traduje, že byla i bohyní mrtvých: přijímala do své podsvětní říše duše zemřelých.

 

Freyja

V norsko-islandské tradici vystupuje jako hlavní bohyně. Je uctívána jako bohyně plodnosti. Ale také jako nejslavnější ze všech bohyní a jako krásná bohyně milujících má ráda:

„milostné písně a je užitečné vzývat ji v záležitostech lásky.“

Cestuje ve voze tažené kočkami a dalšími jejími atributy jsou sokolí roucho a náhrdelník Brísingamen.

 

Eostre (Eostra)

„Duben má u Anglosasů název eostermonath podle bohyně Eostre, k jejíž poctě se v tomto měsíci slavili svátky“. Byla uctívána jako bohyně světla a jara, a tedy jako bohyně plodnosti. Chodívala zahalena v temnotě, a proto byla i bohyní ranních červánků.

 

Norny

Nornám, dcerám obrů božského původu, předávali moudří tohoto rodu své znalosti. Tyto tři ženy, sedící pod větvemi stromu světa, se rovněž nazývají bohyně osudu, neboť vynášejí ortel, když se bohové radí o vládě nad světem, a současně rozhodují o osudu jednotlivce.

„Jedněm propůjčují život plný štěstí a uznání,

druhým naopak málo radosti a slávy,

 jedněm dlouhý život,

 druhým krátký,“

- píše se v Eddě.

Zjevovali se při narození dítěte u jeho kolébky, aby mu dali do vínku své dary. Dvě z těchto sester byly považovány za dárkyně dobra, ale třetí byla zlá, a právě ona vždy každému nakonec přetrhla niť života.

Jejich jména byla: Urd (vládla nad minulostí), Verdandi = Werdandi (vládla nad přítomností) a Skuld (vládla nad budoucností)

 

Valkýry

Nejprve šlo zřejmě o démony smrti, jimž náleželi padlí, později však ztratili své démonické rysy. Staly se z nich božské průvodkyně Wotana a jsou nazývány Ódinovy meyar („Ódinovy dívky“) a Oskmeyjar („dívky, jež plní Ódinova přání“). Objevují se jako síly osudu, neboť určují kdo a jak v bitvě padne. Vydět je mohou pouze ti, kdo jsou zasvěceni smrti. Jsou vyzbrojeny oštěpem a štítem, přilbicí a krunýřem, jedou na koních na bitevní pole, aby zavedly duše padlých do ráje válečníků, do Valhally.