O praštěném trpaslíkovi
Byl jednou jeden trpasík, který bydlel pod trnkovým keřem. Jmenoval se Tříprsťák,
neboť měřil tři palce. Chtěl si postavit domeček nebo aspoň přístřešek, aby
nemusel žít jen tak venku. Ale choval se divně. Co postavil v pondělí a v úterý, ve
středu nebo ve čtvrtek zboural. Pod stejnou trnkou žil taky krtek. Měl své chodbičky
pod povrchem země a jenom hromádky hlíny, které převyšovaly okolní trávu,
naznačovaly, že tam bydlí. Krtkovi bylo trpaslíka líto a zval ho v sobotu nebo v
neděli k sobě pod největší drn, protože tam bylo nejtepleji. Ale skřítkovi se to
moc nelíbilo, protože tam bylo vlhko a tma. Vracel se nahoru mezi scvrklé zmrzlé
trnky, které spadaly z keře. A protože to byl i prchlivý skřet, vydržel se celé
hodiny vztekat a dupat nohama, až se krtkovy chdbičky začaly bortit. Krtek byl celkem
trpělivý, ale jednou to přece nevydržel, vylezl nahoru a vlekl na hřbetě prkna,
hřebíky a spoustu dalších věcí. Skřítek na něj civěl, ale pak pochopil, že mu
jde pomoci s tím přístřeškem. Dřeli až do večera. Funěli a pochrochtávali
únavou. Sem tam si dali hlt vody. Když byl domeček hotov, věnoval krtek skřítkovi
svoji starší skříň, aby si měl kam pověsit sovje pěknější věci. Ale skřítek
nebyl krtovi vděčný. Hledal na domečku pořád nějaké mouchy, až se krtek
rozčílil, podhrabal domeček a ten se propadl do země. Trpasík hnal, aby se
zachránil. Ale když byl přesně třicet tři metrů od keře, proměnil se v člověka,
a proto je mězi námi tolik prchlivců a nevděčníků.
O chtivém chlapovi a mouše
Babka upekla tvarohovou buchtu na plech a protože byla horká, dala ji vychladnout na
práh. Buchta voněla a lákala mouchu, která seděla na mechu. Moucha chtěla ochutnat
– měla ráda tvaroh. Ale šel kolem chlap, uviděl buchtu a chtivě se na ni vrhl. Už
dlouho si na ničem tak nepochutnal. Vtom bouchly dveře a na prahu se zjevila babka a
chtěla ho něčím přetáhnout. Chlap byl ale rychlejší a prchl. Moucha litovala, že
i ona má po buchtě, a tak aspoň dohonila chlapa, sedla mu na ucho a štípla ho. Cha,
cha. Dobře tak chlapovi. Nemá být tak chtivý.
Pěvec a medvěd
Věhlasný pěvec Věnceslav Věchet měl rád květinby a zpěv. Koupil si dřevěnou
chatu v Jezerní kotlině a trávil tam většinu nedělí. Hned po ránu se objevil na
louce plné květin a pěl. Avšak pěl moc a rušil medvěda, který měl opodál doupě.
Medvěd neměl porozumění pro Věnceslavův zpěv, protože mu chyběl cit pro pěvecké
umění. Dal si do novin inzerát, že vyměni doupě v Jezerní kotlině za něco
klidnějšího. Ozval se medvěd mýval, a tak si vyměnili doupata. A to byl konec pěvce
Věnceslava. Mýval se věnoval jen umývání. Umyl nejdřív svoje doupě a květiny na
louce. Ppak umyl pěnkavu, která hnízdila na stromě, pěvcův klavír i samotného
pěvce, i když se vzpěčoval. Věnceslav Věchet bědoval, ale musel to vzdát a nakonec
si koupil pěkný dům v Podbabě.
Veselé tele
V trávě leželo tele a bylo veselé. Tele mělo rádo mléko, ale bylo už velké a
zachtělo se mu jetele. Jenže to tele je hloupé. Neví, že hodně jetele muže malému
teleti udělat zle. Tele se tedy vrhne na pole, poskakuje po něm jako pejsek a cpe se
jetelem. Ani nepozoruje, že ho sleduje jelen. Ten najednou řekne: "Ty jsi vážně
tele. Necpi se tak, nebo ti bude špatně. Dej si raději mléko."
Tele
vece: "To už jsem mělo. Ale ta poslední láhev byla nějaká lepší. Voněla. Tak
jsem ji vypilo a jsem teď veselé. Zato ty jsi na tom zle. Máš na hlavě větve."
Jelen se jde podívat na háhev, která leží vedle telete. VAJEČNÝ
LIKÉR.
"Tak
proto jsi tak veselé!"