Pohádka o dvou veličinách.

Byl jednou jeden král a ten měl - pochopitelně se svou královnou - jedinou dceru. Když se narodila, sudičky králi doporučily, aby jí dal jméno Jednička. Panovník si pomyslel něco o vlivu alkoholu na ctihodné stařenky, ale odporovat se neodvážil.
Když bylo Jedničce 16 let, začal král pomýšlet na odpočinek, protože viděl, že se nemusí s takovou dcerou bát otřesů trůnu. Otázkou bylo jedině to, aby přečkal ještě dva roky, které jí chyběly do plnoletosti. Bohužel, právě ve stejnou dobu se na královském dvoře objevila jiná dívka, které o sobě prohlašovala, že je rovněž králova dcera, jenže jaksi .... Král si ji pozorně prohlédl a musel uznat, že to jeho dcera je. Navíc se nebylo za co stydět, protože byla hezká a chytrá. Co ale s ní? Jedničku už měl a nazvat tuto dívku Dvojkou mu připadalo nemístné už s ohledem k tomu, že byla o dva měsíce starší. Vyřešil to rafinovaně. Oznámil jí, že se stane oficiálně princeznou jenom tehdy, pokud přijme jméno Nula. Dívka chvíli přemýšlela. Představa, že by někomu oznamovala:“Já jsem Nula.“ jí nepřipadala nijak lákavá, ale nakonec správně usoudila, že ji k podobným výrokům nikdo nemůže nutit a že stejně vždycky všechno záleží na podání. Stala se tedy Nulou s velkým N a spolu s Jedničkou vytvořily netypický budoucí panovnický tým. Protože byly moudré, chystaly se společně na vládnutí a vyvíjely se ve velmi slibné královny. I když ani jedna z nich nebyla úplně perfektní, ve dvojici se doplňovaly, takže jim k výbornému výkonu funkce nechybělo vůbec nic. To samozřejmě žralo ministerského předsedu, který už před časem rozpoutal vůči starému králi pomlouvačnou kampaň, které vévodily výrazy jako „skvělý vladař milovaný vším lidem, dobrotivý vůdce...,“ ovšem se spostou „ale“ . Doufal, že Jedničky se potom nějak šikovně zbaví a dosedne na trůn míso ní. To by ovšem byla pro království katastrofa, ostatně jako vždy, když se v čele státu objeví nedouk. Snažil se tedy obě princezny alespoň rozeštvat. Dovolával se královny věd, matematiky, a dokazoval Jedničce, že jedině když se jednička postaví před nulu, teprve je z toho desítka, obráceně je jednička pořád jednička a nula je na nic. A jestli to tak funguje v matematice, musí to tak fungovat i v životě. Když naopak osaměl s Nulou, tvrdil jí, že jedině nula, jakožto geniální arabský vynález může tvořit sta- a tisícenásobky, na což se jednička nezmůže. Navíc prý Jednička prý tajně říká Nule Nicka. A tu se na královský dvůr dostavil nenápadný mladík nesoucí pod paží balík popsaných papírů. Žádal o nocleh, protože už byl večer.
Ubytovali ho vedle konírny, aby byl v teple. Bylo jasné, že nejen není bohatý ale navíc musí být i hladový. Nicméně k večeři nešel a pořád si jen něco čmáral do těch svých lejster. Král se mu podíval přes rameno a zjistil, že se mladík zabývá nějakými výpočty. Navrhl mu, ať u něj zůstane jako účetní. Vydělá si nějaké peníze a po večerech může bádat. Bylo dohodnuto. Mladík pracoval tak pilně, že uvedl královské písemnosti a účty do naprostého pořádku, ale bylo na něm vidět, že je pořád z něčeho nešťastný.
Byl tak zabrán do práce, že se ani nestačil seznámit s princeznami. A tak se stalo, že ho nakonec musely navštívit samy. A tehdy nastal v jeho osudu průlom. Když se mu představily na vyložily mu historii svých jmen, mladík začal jásat, že na TO kápl: Jasně! N(n)ula bez J(j)edničky nic není a naopak. Zato když jsou spolu! A když to domyslel i po technické stránce, vymyslel počítač.

Z toho si, přátelé, vemte příklad a zkuste taky něco vymyslet.