Pohádka o dvou veličinách.
Byl jednou jeden král a ten měl - pochopitelně se svou královnou - jedinou dceru.
Když se narodila, sudičky králi doporučily, aby jí dal jméno Jednička. Panovník si
pomyslel něco o vlivu alkoholu na ctihodné stařenky, ale odporovat se neodvážil.
Když bylo Jedničce 16 let, začal král pomýšlet na odpočinek, protože viděl, že
se nemusí s takovou dcerou bát otřesů trůnu. Otázkou bylo jedině to, aby přečkal
ještě dva roky, které jí chyběly do plnoletosti. Bohužel, právě ve stejnou dobu se
na královském dvoře objevila jiná dívka, které o sobě prohlašovala, že je
rovněž králova dcera, jenže jaksi .... Král si ji pozorně prohlédl a musel uznat,
že to jeho dcera je. Navíc se nebylo za co stydět, protože byla hezká a chytrá. Co
ale s ní? Jedničku už měl a nazvat tuto dívku Dvojkou mu připadalo nemístné už s
ohledem k tomu, že byla o dva měsíce starší. Vyřešil to rafinovaně. Oznámil jí,
že se stane oficiálně princeznou jenom tehdy, pokud přijme jméno Nula. Dívka chvíli
přemýšlela. Představa, že by někomu oznamovala:“Já jsem Nula.“ jí nepřipadala
nijak lákavá, ale nakonec správně usoudila, že ji k podobným výrokům nikdo
nemůže nutit a že stejně vždycky všechno záleží na podání. Stala se tedy Nulou
s velkým N a spolu s Jedničkou vytvořily netypický budoucí panovnický tým. Protože
byly moudré, chystaly se společně na vládnutí a vyvíjely se ve velmi slibné
královny. I když ani jedna z nich nebyla úplně perfektní, ve dvojici se doplňovaly,
takže jim k výbornému výkonu funkce nechybělo vůbec nic. To samozřejmě žralo
ministerského předsedu, který už před časem rozpoutal vůči starému králi
pomlouvačnou kampaň, které vévodily výrazy jako „skvělý vladař milovaný vším
lidem, dobrotivý vůdce...,“ ovšem se spostou „ale“ . Doufal, že Jedničky se
potom nějak šikovně zbaví a dosedne na trůn míso ní. To by ovšem byla pro
království katastrofa, ostatně jako vždy, když se v čele státu objeví nedouk.
Snažil se tedy obě princezny alespoň rozeštvat. Dovolával se královny věd,
matematiky, a dokazoval Jedničce, že jedině když se jednička postaví před nulu,
teprve je z toho desítka, obráceně je jednička pořád jednička a nula je na nic. A
jestli to tak funguje v matematice, musí to tak fungovat i v životě. Když naopak
osaměl s Nulou, tvrdil jí, že jedině nula, jakožto geniální arabský vynález
může tvořit sta- a tisícenásobky, na což se jednička nezmůže. Navíc prý
Jednička prý tajně říká Nule Nicka. A tu se na královský dvůr dostavil
nenápadný mladík nesoucí pod paží balík popsaných papírů. Žádal o nocleh,
protože už byl večer.
Ubytovali ho vedle konírny, aby byl v teple. Bylo jasné, že nejen není bohatý ale
navíc musí být i hladový. Nicméně k večeři nešel a pořád si jen něco čmáral
do těch svých lejster. Král se mu podíval přes rameno a zjistil, že se mladík
zabývá nějakými výpočty. Navrhl mu, ať u něj zůstane jako účetní. Vydělá si
nějaké peníze a po večerech může bádat. Bylo dohodnuto. Mladík pracoval tak
pilně, že uvedl královské písemnosti a účty do naprostého pořádku, ale bylo na
něm vidět, že je pořád z něčeho nešťastný.
Byl tak zabrán do práce, že se ani nestačil seznámit s princeznami. A tak se stalo,
že ho nakonec musely navštívit samy. A tehdy nastal v jeho osudu průlom. Když se mu
představily na vyložily mu historii svých jmen, mladík začal jásat, že na TO kápl:
Jasně! N(n)ula bez J(j)edničky nic není a naopak. Zato když jsou spolu! A když to
domyslel i po technické stránce, vymyslel počítač.
Z toho si, přátelé, vemte příklad a zkuste taky něco vymyslet.