Putování po Ukrajině

Už když jsme začali uvažovat o naší cestě na Podkarpatskou Rus, padla samozřejmě otázka, jak se tam dostat. Nakonec jsme se usnesli, že pojedeme autobusem, a začali jsme se shánět po přímé lince do Rachova. Nakonec jsme ji objevili, a tak jsme se mohli 8. července 1999 dostavit na místo pražského odjezdu, které jsme neomylně poznali podle mnoha postávajících Ukrajinců s typickými obřími taškami.

Až na několik drobných nedorozumění (na naše místa byly prodány jízdenky dvakrát, bylo třeba z autobusu vystrnadit pasažéry, kteří "bilét" neměli vůbec) jsme vyjeli celkem slušně s ani ne hodinovým zpožděním. Vzápětí po odjezdu do nás řidič začal pumpovat muziku, kterou jsme okamžitě překřtili na "ruské disko". V jednotlivých písních byl většinou slyšet lidský hlas, syntezátor a činel. Zpočátku jsme to brali jako zajímavou exotiku, ale rychle jsme poznali, že řidič asi žádný jiný repertoár přehrávat nebude. A skutečně. "Ruské disko" s námi vydrželo celou cestu až na malou přestávku mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní.

Náš stařičký Ikarus se nepohyboval příliš závratnou rychlostí. Například Karosy nás běžně předjížděly rychlostí dvakrát vyšší. Vlastně nás na českém a slovenském území předjíždělo téměř vše, co mělo kola. Na Podkarpatské Rusi jsme ale zjistili, že náš první autobus byl mezi svými ukrajinskými kolegy práven vyvolen za "dálkaře". Na druhé straně jsme museli obdivovat, jak bravurně se zakarpatští řidiči vyhýbali děrám v silnicích, zejména pak v místech, kde pro díry nebyla silnice vůbec vidět. Nutno ještě dodat, že s jízdním řádem si místní příliš netykají.

Údolí u Jablonice zničené povodní

Dalším dopravním prostředkem, jehož služeb jsme využili, byl vojenský náklaďák. Nevezli nás ale vojáci - tahle auta jsou na silnicích i na poloninách běžným typem přibližovadla. Nás vezlo auto po cestě na polonině. Ocenili jsme na něm zejména fakt, že z korby nebylo téměř nic vidět. Ani cesta, po které se šofér řítil. Nicméně to asi uměl, protože se nezřítil.

Na kole jsme sice nejeli, ale cyklisty jsme potkávali často. Nezapomenutelné bylo setkání v nejprudším stoupání na blátivé lesní cestě mezi Komsomolskem a Koločavou, kdy se najednou před námi zjevili dva chlapíci s bicykly. Ono totiž uměním bylo jezdit na kole i po vsi, natož někde v lese.

A nakonec ještě rada pro případné zájemce o návštěvu Podkarpatské Rusi. Tím, že je v mapě zakreslená silnice se nedejte zmást. Někdy v těch místech skutečně silnice vede. Může se vám ale stát, že místo silnice už najdete potok.

Lidé a země aneb Jsou na Ukrajině mafiáni?

Asi každý, kdo se chtěl někdy podívat na Podkarpatskou Rus, musel vyslechnout spoustu podložených i vymyšlených historek o ukrajinských mafiánech, kteří nebohého turistu okradou nebo rovnou zabijí. Předpoklad, že na Ukrajině existuje mafie, nemohu potvrdit ani vyvrátit. Myslím, že tam tajné zločinné spolky jistě operují, ovšem určitě v jiných oblastech než drtivá většina českých turistů. Na poloninách by totiž každý městem zhýčkaný mafián umřel hlady. Myslím, že daleko spíš na něj narazíte v matičce Praze než na vrcholku Bliznice.

Prostě a jednoduše řečeno: žádného mafiána jsme cestou nepotkali, zato fůru hodných a pohostinných lidí, kteří maximálně požádali, jestli nemáme cigaretu. Ochotně nám ukazovali cestu, i když o vzdálenostech neměli příliš přehled. Třeba při cestě údolím potoka do Usť-Čorné nám postupně tři lidé pověděli, že je před námi nejprve sedm, poté jedenáct a vzápětí dvanáct kilometrů, ačkoli jsme se k cíli cesty prokazatelně přibližovali.

Často se nám stávalo, že se s námi místní lidé dali do řeči, nabídli čerstvé mléko, staří vyprávěli ještě o době, kdy byla Podkarpatská Rus součástí Československa, mladší spíš o tom, kdo z jejich rodiny k nám jezdí pracovat. Mám vážné pochybnosti, zda by se něco takového mohlo stát ukrajinskému turistovi u nás.

Dlouhou dobu jsme řešili, jaké národnosti vlastně jsou obyvatelé Podkarpatské Rusi. V našich knihách autoři tvrdošíjně trvají na tom, že většina obyvatelstva patří k národnosti rusínské, zatímco oni sami nás přesvědčovali, že jsou Ukrajinci. Až koločavská paní učitelka Natálka nám situaci, možná nechtěně, objasnila: "Naši dědečkové byli Rusíni, ale my už jsme Ukrajinci." Jak jednoduché. Podle oblasti ještě místní lidé hovoří různými dialekty, my jsme procházeli vesnicemi a horami, kde žijí Huculové a Verchovinci.

Co se týče domluvy s místními Rusíny-Ukrajinci (nehodící se škrtněte), je pro Čecha velmi jednoduchá. Většinou jsme hovořili směsí češtiny a ruštiny, oni odpovídali rusínsky nebo ukrajinsky a nakonec jsme se domluvili. Hlavně v Koločavě se někteří místní naučili i základům češtiny. Zvláště děti volají často na Čechy: "Daj bonbon", případně:"Ahoj."

Hory, hory, hory aneb Kam by měly jezdit delegace geomorfologů?

Ukrajinské Východní Karpaty jsou prostě nádherné. Slovy se to nedá příliš dobře popsat a ani fotografie nezachytí jejich kouzlo úplně. Středoevropana na nich upoutá hlavně jejich nedozírnost. Vylezete na nějakou horu a na všechny strany vidíte další a další hory a občas nějakou salaš. Tím ovšem nechci říkat, že by ty hory byly nějak jednotvárné. Vůbec ne! Za každým hřebínkem na vás může čekat nějaké překvapení. Sněžník, ledovcové jezírko nebo karavana pastevců na koních.

Ledovcem modelovaná krajina pod horou Dodjaskou

Východní Karpaty jsou také jednou velkou učebnicí geomorfologie (věda o tvarech povrchu zemského a jejich vzniku), zvláště pak té její části, která se zabývá tvary vzniklými činností ledovce. Musím přiznat, že po několika dnech už jsme při pohledu na některé z nich mírně otráveně prohlašovali: "Už zase kar..." Ale jinak na otázku z nadpisu odpovídám - jednoznačně do Východních Karpat na Podkarpatskou Rus.

Hory na Podkarpatské Rusi jsou jiné než u nás. Vedle jejich rozlehlosti a nedotčenosti zarazí návštěvníka z České republiky fakt, že na hřebenech nejsou žádné lesy. Vlastně celé horské hřebeny slouží jako pastviny pro krávy, ovce, kozy a koně. Místní výraz pro tyto rozsáhlé travnaté pláně je "poloniny". Lesy rostou hlavně v nižších polohách hor a v údolích, pokud v nich zrovna lidé nepostavili vesnici.

Vrchol hory Bliznica

Karpaty ale dovedou být i zrádné. Pod horou Bliznica nás jakási babička, již jsme požádali o radu kudy tudy nahoru na horu, varovala slovy: "Iďót tumány." I přesto jsme se rozhodli na Bliznicu jít. Zanedlouho se samozřejmě ukázalo, že není radno ignorovat dobře míněná varování domorodců. Přišly totiž takové "tumány" (mraky), že nebylo vidět na pět kroků a naše výprava se horko těžko vrátila po vlastních stopách k místu, kde bylo možné postavit stany. Od té doby jsme již varování místních obyvatel dbali a "tumánům" se raději snažili vyhýbat.

I přes tuhle drobnou epizodu však mohu pobyt ve Východních Karpatech vřele doporučit. Při dobrém nasvícení vypadají hory jako sametové a člověk (alespoň já) cítí při pohledu na ně obrovskou svobodu.

Dobrodružné nákupy aneb Kam se ztrácí ovčí sýr?

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že nakupovat na Ukrajině není jen tak. Sortiment ukrajinských obchodů však musí překvapit každého, kdo je nikdy nenavštívil. Jistěže jsme už o nich mnohé slyšeli, ale skutečnost překonala naše očekávání. Po vstupu do příšeří prvního obchodu, na nějž jsme v Koločavě natrefili, nás upoutalo ohromné množství zelených lahví. Zaplňovaly většinu regálů a budily alespoň matné zdání, že v obchodě něco mají. Původně jsme se domnívali, že se jedná o místní pivo, ve skutečnosti se však v zeleném skle skrýval ocet. Soudě dle jiných obchodů, zřejmě je Ukrajina v produkci octa soběstačná.

Kromě octa se dal v obchodě koupit chleba a několik dalších věcí. V tom našem prvním to byly dvě sklenice kompotu, piksla medu, dva druhy čokolády a pár jiných pochutin. Tím se sortiment v podstatě vyčerpal a podobné to bylo i v dalších prodejnách.

Ovoce a zelenina se kupuje převážně na trhu a musím dodat, že ve velmi dobré kvalitě. Jednou jsme potřebovali brambory na guláš (asitak čtyři) a chtěli jsme je na trhu koupit. Paní ovšem nechtěla o placení ani slyšet, pravila, že čtyři brambory se nedají ani zvážit a darovala nám je.

Mléko a sýry se podle turistického průvodce dají sehnat v horách u bačů. Co se mléka týče, mohu to potvrdit, pili jsme ho několikrát. Ale sýrů nám nebylo dopřáno. Když jsme se na salaši u vesnice Jablonica ptali, zda by tam bylo možné zakoupit ovčí sýr, byli jsme odmítnuti s tím, že se máme zeptat dole ve vesnici. Když jsme se na totéž ptali v koločavském obchodě, bylo nám sděleno, že sýr se kupuje nahoře u bačů.

Na trhu se dá také sehnat dovozové zboží. Jak bylo dovezeno, to ví snad jen prodávající,ale nikdo se po tom ani příliš nepídí. Nabízí se sladkosti, toaletní potřeby, cigarety apod.

Sečteno a podtrženo - na Podkarpatskou Rus se vyplatí vézt vlastní zásoby, ale základní potraviny tu seženete. Když ne ve státních obchodech, tak u dobrých lidí vždycky. Jenom nevím, kde je shání dobří lidé...

Krávy na bulváru aneb Kdo je nejlepším přítelem člověka?

Krávy jsou na Podkarpatské Rusi všudypřítomné. Vynoří se proti vám na hlavní koločavské ulici (i když se jmenuje "bulvár") stejně jako pod nejvyššími vrcholky hor, zabimbá zvoncem, olízne vám batoh a zase důstojně odkráčí. Kráva má přednost před autobusem a je velmi fotogenická. Až si člověk občas připadá jako v Indii, ačkoli o posvátnosti se asi na Ukrajině mluvit nedá.

Ovce jsme vídali spíše na poloninách, občas se do jejich stáda vmísila i nějaká koza. Chodívají v sevřenějších útvarech než krávy, k čemuž bačům v hojné míře dopomáhají statní ovčáčtí psi, kteří slyší na jednotné zavolání: "Sabáka!". Člověku nic neudělají, ale staví se zásadně mezi něj a procházející stádo.

Jednou ráno se na nás přišel takový "sabáka" podívat. Nejmenovaný účastník naší výpravy na něj zařval: "Sabáka idí damój!" Pes mu ale zřejmě ne zcela porozuměl a přišel ho očichat, z čehož dotyčný velkou radost neměl.

Koně na poloninách

Asi nejsvobodnějším domácím zvířetem na poloninách je kůň. Stáda jsme potkávali na všech možných místech, často velmi daleko od lidí. Místní ovšem tvrdí, že když je potřeba koňské pracovní síly, koně se pochytají. Nezbývá než jim věřit.

Z volně žijících velkých živočichů jsme toho moc neviděli, pro mě osobně bylo pěkné třeba setkání s kosy horskými. Podle domorodců sice medvědi a vlci v okolí žijí, ale zřejmě na nás nebyli zvědaví.

Setkání při ranní hygieně

Konečně se dotávám k otázce z titulku, ale zjišťuji, že odpověď nebude tak jednoduchá. Krávy jsou sice spolubydlícími v téměř každé domácnosti, ale oprávněné ambice na titul "nejlepší přítel člověka" by mohli mít i zmiňovaní ovčáčtí psi, bez nichž by se bačové na horách asi těžko obešli. Tak to je opravdu oříšek...

Už to mám! Tak ten pes bude asi přecijen tím nejlepším přítelem člověka, zatímco kráva, ta bude jeho nejlepší přítelkyní.

Koločavská zastavení aneb Jak to doopravdy bylo s Nikolou Šuhajem?

Koločava je vesnice roztroušená po mnoha kilometrech čtverečních, kde prý žije nějakých osm tisíc lidí. V tomto bodě mi nezbývá, než věřit údajům místní paní učitelky a průvodkyně českých výprav Natálky, protože není v lidských silách je ověřit. Jen "Bulvár drúžby", po kterém jsme pochodovali do středu vesnice, je dlouhý několik kilometrů.

Část obce Koločava

A právě v tom středu vesnice, kudy vede jediný vyasfaltovaný bulvár, jsme potkali Natálku. Tahle paní učitelka nám povyprávěla o Koločavě, ukázala nám "Muzéj Ivána Olbrachta", který osobně spravuje, a ubytovala nás za dolar na osobu a noc - kde jinde než ve škole (Pozn.: Dolar je zde jakousi neoficiální druhou měnou. Moc se o něm nemluví, ale všichni ho rádi vidí).

Večer nás Natálka vzala do místního "Kafé", kde se na nás za pultem usmívala jakási babička. Domnívali jsme se, že se jedná o majitelku, leč mýlili jsme se. Babička za pultíkem majitelku jen zaskakovala. Nevěděla, jak nám uvařit čaj, a neznala ani ceny zboží. A protože majitelka se až do našeho odchodu nedostavila, vypočítala cenu vypitých nápojů a zkonzumovaných sušenek Natálka.

A jak že to bylo s tím Nikolou? To už nikdo nezjistí, protože Ivan Olbracht dával místním lidem za jakoukoli historku o něm 25 korun, na tehdejší dobu velké peníze. A místní historky pohotově sypali z rukávu, takže se v tom dnes už nikdo nevyzná. Ale základní věci v knize souhlasí. Asi.

Domek, ve kterém žila Eržika Dračová a kam za ní chodil Nikola Šuhaj

Nejasnosti panují například ohledně Nikolovy smrti. Dokonce podle dvou článků v těch samých prvorepublikových novinách (Rudé právo) byl Nikola zabit jednou sekerou a podruhé kulkou. Račte si vybrat, jisté je, že ho zradili kamarádi.

V Koločavě v údolí Suchar stále žijí lidé, kteří jsou s Nikolou nějak spojeni nebo si ho pamatují. My jsme napoříklad potkali Eržičina syna z druhého manželství, který zrovna sušil seno u chaloupky, kam za ní chodil Nikola. Když jsme k ní konečně dofuněli, museli jsme uznat, že četníci, kteří známého zbojníka honili, to vůbec neměli lehké. Řeknu vám, že být četník, tak bych se jim na to víte co...

Češi na Rusi aneb Kde je v cizině největší koncentrace Čechů?

S českou přítomností se na Podkarpatské Rusi setkáváte na každém kroku. Z minulosti jsou tady třeba budovy a silnice vzniklé s českou pomocí, v Koločavě najdete pomníček strážmistra Hrabala zabitého Nikolou Šuhajem a nejváženějším Čechem je tu Ivan Olbracht. Ten místním hodně pomáhal jako poslanec československého parlamentu a jezdil sem čerpat náměty pro své knihy.

Češi tvoří také drtivou většinu turistů, kteří se po zdejších horách a údolích pohybují. Potkávají se, sdělují si své zkušenosti a radí se o nejlepší cestě do vytčeného cíle, ubytovávají se hromadně i individuálně v koločavské škole, okukují místa spojená s oblíbenými literárními postavami, prostě se stali již neodmyslitelnou součástí zdejšího koloritu. Místní si na ně už zřejmě zvykli a většinou je mají docela rádi.

Narozdíl od Užhorodu, kde by z vás žebrající a vekslující hloučky nejraději stáhly kůži, horalé jsou k Čechům velmi přátelští. Myslím, že Češi toho na druhé straně nezneužívají, takže se jedná o příjemnou formu symbiózy.

První Čechy jsme potkali už těsně po vystoupení z autobusu v Rachově. Na Podkarpatské Rusi se Čech pozná i v davu na první pohled podle toho, že má na zádech veliký batoh, nejčastěji Gemmu (ale neplatí to stoprocentně - já jsem měl kupříkladu krosnu).

A kdeže je to místo, ta země zaslíbená, kde najdete v cizině nejvíc Čechů na kilometr čtvereční? Už asi tušíte, že mluvím o Koločavě. Podle učitelky Natálky někteří naši spoluobčané už na ukrajinských hranicích odpovídají na otázku celníků po cíli cesty, že jedou "v nášu Mekku". Když jsou pak dotázáni, kterou že Mekku mají na mysli, odpovídají: "Koločava, éto náša Mekka."

No nevím, nevím, jestli můžu Natálce všechno věřit. Po zkušenosech s ukrajinskými celníky si nejsem zcela jist, zda je možné s nimi až tolik žertovat. Ale vlastně nic není nemožné. Za krátkou dobu pobytu na Podkarpatské Rusi jsem pochopil, že je to země neomezených možností. Abych citoval jednoho z místních: "Vsjo vazmóžno."