Mezi ploty - taky jednou za plotem
Autor:
Olga Detvan
Vyšlo: 30.6.1999 v časopise Bukwice
“Fesťák” Mezi ploty v bohnické psychiatrické léčebně proběhl letos 29. a 30. května.
Nedalo se rozlišovat, kdo je “normální” a kdo “blázen”, vždyť jsme na tom všichni
téměř skoro stejně a Mezi ploty je dobré místo a čas, kde si to uvědomit. Jak se
přibližovala jedna hodina odpoledne, oficiální začátek festivalu, lidiček přibývalo a
davy houstly, na divadelních a hudebních scénách se objevili herci, zpěváci a možná
taky blázni. Objevili se stánky, kde jste mohli malovat, pracovat s hlínou a tvořit,
co jste chtěli. Slunce svítilo, na obloze ani mráček, takže ve stínu bylo velmi
příjemně, ale na přímém slunci jste se cítili o dost hůř. Kdo si chtěl tuto akci
pořádně užít a vidět toho co nejvíc, na začátku oběhl celý areál, s tužkou a papírem
v ruce a zapisoval jména a časy, kde, kdo, kdy, jak.... Nedalo se stihnout bohužel
všechno, ledaže byste u ničeho nebyli snad ani minutu. Mezi mnoha jinými divadly,
vystoupilo i “Studio Jára” s Hymnou, což bylo jejich pojetí Fidlovačky, vznik naší
národní hymny. Poněvadž jsem Fidlovačku viděla asi týden před tím, a celkem mě to
vzalo, hlavně scéna se slepým žebrákem zpívajícím naší dnešní hymnu. Ale “Járovci”
(sesterská scéna divadla Járy Cimrmana) to ukázali každému asi o dost jinak. Za co
cítit národní hrdost, když se ve Fidlovačce skoro o nic nejedná. Na pozadí
rozvíjející se milostný vztah, který v podstatě bojuje o přežití, je vesměs matoucí a
nic neříkající... je na každém, jak si tuto hru vyloží a vyložil. Bezesporu největším
lákadlem byla velká hudební scéna. Na přímém sluníčku sedí masa lidí, lijí si na
hlavy pitnou vodu, oddávají se rytmům hudby, odcházejí a zase přicházejí, ale většina
myslí na jedno “Ať už konečně zaprší”. Během koncertu skupiny Tatabojs, která před
pódiem vytvořila doslova kotel lidských těl, se na obloze zprvu nesměle začaly
objevovat první mráčky. Pak už nebylo jediného slunečního paprsku, který by vysvitl
zpoza černých mraků. První kapky deště, přešly v krupobití. Ale, kam se schovat?
Všichni se tísní pod stromy, pod střechami domů, ale jdu po silnici dál, suchého už
nemám vůbec nic, a hledám místo, kam bych se mohla schovat.
Přede mnou je stan s tibetskými bubny, a není tam ani tak plno. Tak jdu tam a nikomu
nevadí, že přišel další promokavec. Pod střechou stanu se celkem tísníme, něco nás
spojuje. Snad atmosféra, možná stejný cíl, ale spíš to, že jsme lidé. Někdo bere
bubínek, udává rytmus, zpívá mantru. Většina se přidává, každý bere něco, dva klacky,
sud, kolejnici, na co se dá hrát, zpíváme mantry. Prší, ale všem jakoby to bylo
jedno, všechna chuť života a nálada se promítá do tanečních kreací podbarvených
společným zpěvem a hudbou.
Otevírám oči, a je po dešti, ještě hodně dlouhou tam bubnujeme a zpíváme, jako bychom
ani nebyli na zemi. Déšť nemile překvapil úplně všechny a nejhorší bylo, že vše, co
mělo probíhat “po dešti” bylo zrušeno. Jediné, co jste ještě mohli zkusit, byla chůze
po rozžhavených uhlících. Někdo nepřešel vůbec a někdo víckrát, prý to nepálí, ale já
to nevím.
Zmáčené Mezi ploty, dalo mnohým víc, než čekali.