Squatteři z donucení - jak žijí?

Autor: Jaroslav, Jan Mojžíš, Šípek
Vyšlo: 11.7.1998 v časopise Legatis



    Dvě minuty chůze od hotelu Prokopka žije skupina lidí bez vody, bez práce, bez
   adresy. Tito "squatteři", kteří v ostatních lidech vzbuzují nejistotu až strach, jsou
   ve svém obydlí ochotni otevřeně mluvit o svých existenčních problémech.
    Vchodu do domu tvoří rezivějící dvoukřídlá vrata, vedle nichž kdosi nasprejoval:
   Cikáni do plynu! Na dvoře leží kusy omítky i zdiva, doklad toho, že se o dům nikdo
   nestará. Přesto je ale obydlen - bydlí v něm lidé, jimž bytové úřady nevycházejí
   vstříc. Tráví své životy ve čtvrtém - nejvyšším - patře, v místnostech, jejichž
   stropy i podlaha se s přibývajícími prasklinami začínají propadat, v domě, v němž
   není ani elektřina, ani voda. "Přišli jsme sem, protože jsme neměli žádnou jinou
   možnost," říká tam bydlící rómská žena.
   Čtvercová místnost, délka jejích stran nepřesahuje čtyři metry, v jedné stěně dveře,
   ve druhé dvojice prosklených oken. Nábytek tvoří několik menších odřených skříní.
   Jedinou výzdobou jsou fotografie ze svatby, obrázky jejich dětí a plakát Davida
   Hasselhofa a Baywatch nights. V malých kamnech v rohu hoří oheň, na nich se v konvici
   vaří voda. "O vodu musíme žebrat u kamarádů a dřevo na topení se taky těžko shání"
   dodává ale jeden z přítomných. "A když ani voda nebude..." rozhodí rukama ve
   výmluvném gestu.
   Ve squatu žijí dvě etnicky smíšené rodiny. Hlavou jedné z nich je snědý Maxmiliano
   Rodrigez. "Lidé si myslí, že jsem cikán, ale jsem Kubánec," vypráví o svém původu.
   "Jednou jsem přišel do hospody, byl tam samej skin, sotva jsem vešel, už mi přilítla
   pěst. Musel jsem jim ukázat pas, aby mi věřili, že nejsem cikán, pak mi teprv
   nalili."
    Se svými doklady - a s pobytem v České Republice vůbec - má velké problémy. Když
   před lety jako válečný veterán přišel do tehdejší ČSSR, dostal povolení k
   dlouhodobému pobytu. Po jeho vypršení mu však byl další pobyt v Čechách zakázán. Díky
   podpoře Helsinského výboru a díky tomu, že zde uzavřel manželství, se mu podařilo
   proti tomuto rozhodnutí úspěšně odvolat. Nyní čeká na doklady, bez nichž nemůže
   získat práci. "Chci pracovat, pracovat, aby aspoň nějaké peníze byly, třeba i
   nelegálně. Chci se živit těmahle rukama, já nebudu krást, nebo žebrat támhle někde na
   ulici..."
   Celá rodina rodina žije ze dvou tisíc korun měsíční podpory. Jakkoliv však vzbuzuje
   častý zájem českých i zahraničních médií - byli navštíveni televizí Nova, americkými
   novináři a dokonce i ministrem Vladimírem Mlynářem - jejich situace se nelepší a
   nadále narážejí na nepochopení pražských úřadů i ostatních lidí. Je to záležitost
   nejen omezování byrokracie shora, ale hlavně věc osobního přístupu každého občana.