Aneb pohled úřadů na mladé novináře

Policie, úřady, byrokracie…

Autor: Jaroslav Mojžíš, Jiří Filip
Vyšlo: v časopise



   Jak se dívá policie na problematiku "squatterů", jak k tomu přistupuje a jak to řeší.
   To vše jsme se chtěli dozvědět, a tak jsme se vydali na nejbližší policejní oddělení.
   Pan vrátný – po našich zkušenostech nejpříjemnější osoba na stanici - nás přijal
   celkem vstřícně. Po delším hledání v seznamu zaměstnanců nás odkázal na jistého
   kapitána, který se měl touto problematikou zabývat. Bohužel právě nebyl přítomen, a
   tak jsme se rozhodli mu zavolat. Nikdo to ale nebral, tak jsme se na stanici vydali
   další den znovu. Šli jsme si sehnat novou kazetu, abychom veškeré informace pečlivě
   zachytili; Jarda se vybavil fotografickým aparátem s již částečně zaplněným filmem a
   mohli jsme zahájit druhý pokus.
    Opět jsme se setkali nejprve s panem vrátným. Po pěti minutách příjemného čekání se
   nám začal věnovat. Ovšem námi sháněný pan kapitán tam opět nebyl – po chvíli shánění
   informací vyšlo najevo, že má dovolenou a vrátí se "až tak za čtrnáct dní." Dostali
   jsme tedy kontakt na nějakou "pani" a ať prý si chvilku počkáme. Posezení na
   policejní lavičce bylo sice přínosné, ale zároveň velmi nudné, a tak Jarda udělal
   velmi osudnou chybu: z nedostatku lepší zábavy vyfotil jednoho z okolojdoucích
   policejních pracovníků. Tento se na Jardu velmi obořil a prohlásil: "ten film
   vyndáte!" Pak nás nechal v klidu dalších pět minut čekat na onu "pani".
   Paní přišla v celkem dobrém rozmaru a tázala se, kdo vlastně jsme a proč jí voláme.
   Hrdě jsme prohlásili, že jsme začínající žurnalisté a s ní si chceme promluvit o
   problematice "squatterů". Vzhledem k tomu, že tento termín nechápala vysvětlili jsme
   jí to polopaticky. Poté se zahloubala a začala se divit proč jsme vlastně nejdřív
   čekali na pana kapitána, když ten o tom absolutně nic neví. Chtěla ještě něco říct,
   když v tom se přiřítil onen vyfocený policista a paní zatáhl do své kanceláře. Během
   chvilky se vrátila zpátky. Změnila však přístup k věci, zbrunátněla a chtěla po
   Jardovi, aby si vytáhl film. Ten, aniž by nějak pospíchal, líně film přetočil a
   předal. Paní z hluboka dýchala. "O tom, že jsme vám vzali film, dostanete potvrzení,"
   ozval se náhle řev z kanceláře. A tak jsme čekali. Paní nám krátila dlouhou chvíli
   vlastními monology a poskakovala před kanceláří s výstižným číslem 07 (chvíli jsme se
   rozmýšleli jestli nemáme připsat ještě jednu nulu). Poté morálně zaútočila na Jardu a
   řekla mu, aby si dělal poznámky z toho, co mu řekla. Jarda s ledovým klidem chvíli
   vzdoroval a tak mu paní vytrhla bloček i propisku a roztřesenou rukou provedla
   poznámky sama. Zřejmě se bála nějakého postihu, jelikož nám razantně začínala
   vyhrožovat, že jestli někde uvedeme jméno její či jiného policejního činitele, budeme
   mít pěkné opletačky. Náhle se rozrazily dveře a ramenatý policista typu "hranál" se
   na nás snažil vymámit občanky. Nepovedlo se. Získal pouze kusé informace a zalezl
   zpátky . Jardovi se zatím podařilo získat zpátky svou propisku i s poznámkami, kam
   bychom všude měli zajít a paní demonstrativně roztrhala papírek, na nějž si předtím
   Jarda poznamenal její jméno. Poté se s námi rozloučila a totálně psychicky rozdeptaná
   opustila scénu. Osaměli jsme a začali pozorovat okolí. Náš milý vrátný měl věru
   těžkou práci. Většinu lidí odkazoval na Vinohradskou 12 a zbytek posílal ke dveřím
   kanceláře. Tak jsme poznali pána, kterému zmizela peněženka, chlapíka, co měl problém
   s autem a spoustu dalších zajímavých lidí…
   Objevili jsme tajemné dráty visící ze stěny, odhalili jak se otvírají dveře na kód
   (prudkým trhem, anebo kódem 2500) a prohlédli si místní záchodky (co je mokré, to je
   čisté). Po "slabé půlhodince" se dostavil náš známý "policajtík" a předal Jardovi
   patřičnou zprávu i s razítkem. Tentokrát jsme měli štěstí. Naše trestní rejstříky
   zůstaly čisté a my si kromě již zmíněného potvrzení odnášeli i seznam dalších úřadů a
   nahrávku oné paní. Nevšimla si totiž, že máme taky diktafon. Tak to na světě chodí.
   Všichni jsme se poučili, nikdy nezapomeneme…