Aneb pohled úřadů na mladé novináře
Policie, úřady, byrokracie…
Autor:
Jaroslav Mojžíš, Jiří Filip
Vyšlo: v časopise
Jak se dívá policie na problematiku "squatterů", jak k tomu přistupuje a jak to řeší.
To vše jsme se chtěli dozvědět, a tak jsme se vydali na nejbližší policejní oddělení.
Pan vrátný – po našich zkušenostech nejpříjemnější osoba na stanici - nás přijal
celkem vstřícně. Po delším hledání v seznamu zaměstnanců nás odkázal na jistého
kapitána, který se měl touto problematikou zabývat. Bohužel právě nebyl přítomen, a
tak jsme se rozhodli mu zavolat. Nikdo to ale nebral, tak jsme se na stanici vydali
další den znovu. Šli jsme si sehnat novou kazetu, abychom veškeré informace pečlivě
zachytili; Jarda se vybavil fotografickým aparátem s již částečně zaplněným filmem a
mohli jsme zahájit druhý pokus.
Opět jsme se setkali nejprve s panem vrátným. Po pěti minutách příjemného čekání se
nám začal věnovat. Ovšem námi sháněný pan kapitán tam opět nebyl – po chvíli shánění
informací vyšlo najevo, že má dovolenou a vrátí se "až tak za čtrnáct dní." Dostali
jsme tedy kontakt na nějakou "pani" a ať prý si chvilku počkáme. Posezení na
policejní lavičce bylo sice přínosné, ale zároveň velmi nudné, a tak Jarda udělal
velmi osudnou chybu: z nedostatku lepší zábavy vyfotil jednoho z okolojdoucích
policejních pracovníků. Tento se na Jardu velmi obořil a prohlásil: "ten film
vyndáte!" Pak nás nechal v klidu dalších pět minut čekat na onu "pani".
Paní přišla v celkem dobrém rozmaru a tázala se, kdo vlastně jsme a proč jí voláme.
Hrdě jsme prohlásili, že jsme začínající žurnalisté a s ní si chceme promluvit o
problematice "squatterů". Vzhledem k tomu, že tento termín nechápala vysvětlili jsme
jí to polopaticky. Poté se zahloubala a začala se divit proč jsme vlastně nejdřív
čekali na pana kapitána, když ten o tom absolutně nic neví. Chtěla ještě něco říct,
když v tom se přiřítil onen vyfocený policista a paní zatáhl do své kanceláře. Během
chvilky se vrátila zpátky. Změnila však přístup k věci, zbrunátněla a chtěla po
Jardovi, aby si vytáhl film. Ten, aniž by nějak pospíchal, líně film přetočil a
předal. Paní z hluboka dýchala. "O tom, že jsme vám vzali film, dostanete potvrzení,"
ozval se náhle řev z kanceláře. A tak jsme čekali. Paní nám krátila dlouhou chvíli
vlastními monology a poskakovala před kanceláří s výstižným číslem 07 (chvíli jsme se
rozmýšleli jestli nemáme připsat ještě jednu nulu). Poté morálně zaútočila na Jardu a
řekla mu, aby si dělal poznámky z toho, co mu řekla. Jarda s ledovým klidem chvíli
vzdoroval a tak mu paní vytrhla bloček i propisku a roztřesenou rukou provedla
poznámky sama. Zřejmě se bála nějakého postihu, jelikož nám razantně začínala
vyhrožovat, že jestli někde uvedeme jméno její či jiného policejního činitele, budeme
mít pěkné opletačky. Náhle se rozrazily dveře a ramenatý policista typu "hranál" se
na nás snažil vymámit občanky. Nepovedlo se. Získal pouze kusé informace a zalezl
zpátky . Jardovi se zatím podařilo získat zpátky svou propisku i s poznámkami, kam
bychom všude měli zajít a paní demonstrativně roztrhala papírek, na nějž si předtím
Jarda poznamenal její jméno. Poté se s námi rozloučila a totálně psychicky rozdeptaná
opustila scénu. Osaměli jsme a začali pozorovat okolí. Náš milý vrátný měl věru
těžkou práci. Většinu lidí odkazoval na Vinohradskou 12 a zbytek posílal ke dveřím
kanceláře. Tak jsme poznali pána, kterému zmizela peněženka, chlapíka, co měl problém
s autem a spoustu dalších zajímavých lidí…
Objevili jsme tajemné dráty visící ze stěny, odhalili jak se otvírají dveře na kód
(prudkým trhem, anebo kódem 2500) a prohlédli si místní záchodky (co je mokré, to je
čisté). Po "slabé půlhodince" se dostavil náš známý "policajtík" a předal Jardovi
patřičnou zprávu i s razítkem. Tentokrát jsme měli štěstí. Naše trestní rejstříky
zůstaly čisté a my si kromě již zmíněného potvrzení odnášeli i seznam dalších úřadů a
nahrávku oné paní. Nevšimla si totiž, že máme taky diktafon. Tak to na světě chodí.
Všichni jsme se poučili, nikdy nezapomeneme…