“Jsou na okraji, ale vidí přes okraj,” říká o mentálně postižených jejich ošetřovatel

    Za nevysokým pletivem plotu ústavu sociální péče sedí mentálně postižený kluk a
   hraje si s pískací kačenkou. Když jde někdo kolem, vztyčí se, vydá krátký radostný
   zvuk, natáhne ruku s hračkou a ukazuje ji příchozímu. Karlovi zrovna končí služba.
   Pochválí kačenku a za chůze se s námi rozhovoří o svém poslání. Je ošetřovatelem v
   ústavu pro mentálně postižené chlapce.
    Karel je velmi silně věřící člověk. Původně byl mnichem a studoval teologii v
   zahraničí, ale zdálo se mu, že mnoho přemýšlí a mluví a málo dělá něco, co by někomu
   skutečně pomohlo. Řeholí je pro něj prý i tato práce. Má na starosti “speciálku”,
   kluky s nejtěžším postižením. Práce je to prý velice fyzicky i psychicky náročná.
   Těžce mentálně postižení prý příliš nemají tušení o tom, co dělají a tak se jejich
   běžné potřeby jako jídlo, mytí či použití toalety mohou být pro personál ústavu velmi
   nepříjemné. Ale taková to je už práce.
    “Nejvíc se mi na nich líbí, že jsou strašně upřímní, čistí, nezkažení. Spousta lidí
   si myslí, že jsou na okraji, opovrhují jimi, ale oni vidí až za okraj. Člověk se v
   nich může najít, poznat sebe skrz ně,” říká nadšeně. Upřímnost a bezprostřednost je
   prý ale dvojsečná. Pokud takový člověk je z něčeho rozladěný, může vám to dát najevo
   velmi drastickým způsobem. Ale v zápětí se, když vidí, že vám ublížil, snaží vše
   napravit. “V jednu chvíli ti ji natáhne pěstí a za chvíli ti už podává ruku na
   usmířenou,” vysvětluje Karel. “Nejsou schopní přetvářky,” dodává.
    Druhého dne mě bere se svými svěrenci na procházku. Vtiskává mi do ruky další
   lidskou ruku. Uslintanou a usmrkanou, nemotornou, baculatou. Cítím trochu fyzický
   odpor, z čehož mám okamžitě výčitky. Jdeme po dlouhé hlavní ulici Horního Maxova,
   místní lidé jsou už na ten obrázek zvyklí. Kluk za mnou si začne zpívat lidovou
   odrhovačku. Pak na stejnou melodii začíná vymýšlet vlastní slova. “Máma pije rum,
   rum,” trochu mě zamrazí. “Táta taky pije rum, moc rumu, moc rumu,” pokračuje dál a v
   mé fantazii se vykresluje nejasný příběh. “Toho si nevšímej, to on si jen tak
   skládá,” řekne Karel.
    Ani on není stroj, i na něj je toho moc. Zbožňuje zdejší nepříliš poškozenou přírodu
   (ústav, ač patří pod hlavní město Prahu stojí až v pohraničí, co nejdál z dohledu),
   píše básně, fotografuje. Ví, že jednou s touhle prací skončí. Nevydrží to déle než
   několik roků. A jen velmi opatrně se zmiňuje o těch, kteří v ústavu pracují již
   desítky let.
   Klokánek