Nirvána s Nirvanou?

    Půlku dětství jsem strávil ve skautském oddíle. Není tedy snad s podivem, že jsem
   vždy poslouchal folk a country a podobné hudební žánry. Později jsem z Nedvědů přešel
   na Pastrňáky, Evangelise a Enyi a u toho téměř zůstalo až dodnes.
    Kdybych ovšem nebyl člověk rejpavej a nezajímalo by mě, co lidi pořád viděj na
   takový tý tvrdý muzice.
    Začal jsem shánět nahrávky -- nenapadl mě nikdo jiný než Nirvana. Album Unplugged in
   N. Y. se tvářilo nevinně. Dobrá instrumentální hudba, snad trochu vyjadřující hořkost
   z... z čeho vlastně. Curt Cobain spáchal sebevraždu, napadlo mě. Musel být zahořklý.
    Dvě noci jsem nespal.
    Zalezli mi do hlavy a dva dny a dvě noci hráli.
    Tehle typ hudby si nemůžete jenom tak pohvizdovat, prostě to při té kombinaci všech
   nástrojů, rytmů a skřeků nejde.
    Nirvanu ano.
    Třetí den jsem vyběhl na Internet a sehnal diskografii a hlavně texty. Překvapilo
   mě, že i ty jsou velmi propracované -- skutečné básně převedené do hudby.
    Nevím, proč jsem Nirvanu vždy považoval za tak hříšnou a špatnou, říkal jsem si a
   sháněl další alba.
    In Utero mě šokovalo. Veškeré iluze byly pryč. Tvrdé údery bicích, divoké elektrické
   kytary, vyřvaná slova.
    Ovšem kolonizace mého CNS pokračovala. Vybral jsem si i z Utera dva songy, které se
   mi jakž takž líbily (=menší zlo) a stále si je přehrával. Nirvana mi hrála v palici
   nepřetržitě celý měsíc.
    Jako mantra, napadlo mě.
    Po dalších dvou měsících jsem sehnal Incesticide. Hudba ještě tvrdší a ještě
   odpornější.
    Stejně jako v budhistickém klášteře, kde mniši neustále opakují mantry a uvažují nad
   jedinou hádankou, zvanou koan, se i zde ke mně blížilo osvícení.
    Sundal jsem ze zdi svoji otřískanou tříčtvrteční kytaru s chybějícími strunami.
    Největší hit Nirvany, Smells Like Teen Spirit.
    Bratranec mě naučil základní melodii, zbytek šel sám.
    Jemně přejíždím struny v prvním akordu. Na to, že jsem nikdy neuměl hrát, to zní
   celkem dobře. Druhý akord a chytám i rytmus.
    Třetí i čtvrtý následují rychle po sobě. Prstíky se mi sice pletou, ale JÁ VYTVÁŘÍM
   HUDBU! Spíše randál, napadá mě, ale mnohem jiný než ten, který jsem v pěti letech
   vyráběl údery vařeček do otočených hrnců. Tehdy mi to nějak neznělo a měl jsem z toho
   jednu ze svých prvních depresí.
    Po několika hodinách pilného trénování už zvládnu zahrát ty čtyři akordy celkem bez
   chyby. Opírám se do strun a zavírám oči...
    Bože! Ono to zní! Hýbete rukama a prostor kolem vás rezonuje a zvučí! Zkoušíte to
   znova a znova a stále to funguje!
    Žádný počítač, žádná televize, žádné klávesy...
    Začínáte znovu a jemně, potichu, slyšet je každý tón. Po pátém akordu křečovitě
   držíte krk kytary, rozdíráte si prsty o struny, kývete hlavou a ONO TO FUNGUJE!
    Znovu a znovu.
    Tisíckrát a milionkrát...
    Představte si, že jste bubeník. Souzníte s partou dvou třech kluků s jinejma
   nástrojema, předáváte lidem svoje pocity.
    Cítím, bouchnu, slyší, cítím....
    Zkuste zahrát na bicí třeba tlukot srdce.
    Vybušíte svý podupaný Já. Slyší to tisíce lidí, rezonují, hýbou se, skáčou, mávají
   sebou... Není to trochu egoistické, ovládat davy lidí jen tím, jak se já cítím?
    Nezapomínejme na náš příklad -- pokud jim ukazujete, jak buší lidské srdce, které
   snad ztratili, nacpáni v králikárnách a na šedivých začouzených ulicích, kde jsou
   jenom pohybujícími se kusy (k potravě nevhodného) masa. Nebo ve školách, kde musí jen
   sedět, poslouchat žvásty učitelů a za každou odchylku od toho, co se po nich chce,
   jsou trestáni.